Zpola (?) zapomenuté opery: Karl Goldmark

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Goldmarkovo zaujetí pro exotiku se projevilo v předehře (vlastně symfonické básni) Sakuntala, jejíž premiéru uvedli roku 1865 Vídeňští filharmonikové. U kritiky sklidila úspěch. Recenzenti obdivovali skladatelovu instrumentaci, jak „umí výtečně mísit barvy, a vidíme, že ne nadarmo nachází sám potěšení v barevné nádheře děl Berlioze nebo Liszta […] Litujeme však, že část publika se vůči novince stavěla velmi chladně a dokonce ji vypískala.“ Recenzent Eduard Kremser to přičítal předsudku, jaký v posluchačích vyvolávají literární názvy, a ve sporu o „absolutní“ a „programní“ hudbu stál (sám skladatel a dirigent) kdesi uprostřed. Skladateli přiznává právo nazvat svou skladbu, jak chce. Dokonce „odpůrce“ programní hudby Eduard Hanslick přiznal skladbě „svěží a charakteristickou inspiraci, jasný rozvrh a jemné detaily“, a pokud jde o vztah k dramatu indického básníka Kálidásy, „není to žádná na dramatu závislá deskriptivní hudba, jako hudební skladba je předehra Sakuntala zcela samostatná“.

Roku 1907 dirigoval tuto předehru ve Vídni Oskar Nedbal, na koncertě, který stál u zrodu jeho Orchestru koncertních umělců (Tonkünstler-Orchester), který pak vedl dvanáct let. Koncert byl jakýmsi dirigentským konkurzem, jako Nedbalovi konkurenti stáli před orchestrem Bernhard Stavenhagen a Hans Pfitzner. Skladatel a hudební kritik Carl Lafite pak napsal: „V předehře Sakuntala Nedbal oba konkurenty odstavil ke zdi. Hned bylo jasné – ten a žádný jiný.“

Královna ze Sáby
Goldmarkova nejznámější opera Královna ze Sáby (libreto Salomon Mosenthal) byla jeho jevištní prvotinou. Premiéru měla 10. března 1875 ve vídeňské Dvorní opeře. „Toč se, Šulamítko…, jak krásné jsou tvé nohy v opánkách…“ jsou verše Písně písní. Část proslulé památky básnického umění patrně vznikla v době panování krále Šalomouna a tyto verše také nejspíš stály u základu Mosenthalova libreta. Karl Goldmark nepsal biblickou operu a Šalomoun je v ní vedlejší postava. Podle První knihy královské přijela sábská královna, která se doslechla o Šalomounových zbožných činech, do Jeruzaléma s početným doprovodem, a když se přesvědčila, že zvěsti mluví pravdu, bohatě Šalomouna obdarovala a on se jí odvděčil podobně. V opeře přijíždí královna ze Sáby (krajina v dnešním Jemenu) na Šalomounovo pozvání. Král pro ni pošle Assada, snoubence Šulamít, dcery velekněze. Královna pozvání přijme, svou tvář však chce odhalit až před králem. Cestou tak – inkognito – Assada svede. Ten se sice ožení se Šulamít, ale královna splétá dál milostné sítě, které Assada málem stojí život. Na královninu přímluvu je místo popravy vypovězen na poušť, jenže královna ho vyhledá i tam. Teprve teď je Assad konečně schopen jí odolat. A tak ho najde věrná Šulamít, v jejímž náručí a s jejím odpuštěním Assad umírá.

První reakce na novinku nebyly jednoznačné. Eduard Kremser například označil Mosenthalovo libreto o přísném veleknězi a jeho nezištně zamilované dceři za „šablonovité, se zápletkou, k níž vůbec nebyla královna ze Sáby zapotřebí, protože takové zápletky se dá docílit prostřednictvím jakékoli krásné ženy, a s rozuzlením, v němž se vznešená moudrost Šalomounova jeví úplně zbytečná, takže ji spisovatel ani nepoužil.“ Ke skladateli vyjadřuje kritik obdiv, že se vůbec pustil do obtížného úkolu, aby z děje, který má jedinou výhodu, že je jednoduchý, něco udělal, a poznamenává: „V poslední době jsme poznali tři díla, jimž byl vzorem Wagner – Verdiho Aidu, Zkrocení zlé ženy Hermanna Goetze a Královnu ze Sáby. […] Goetz dokazuje, že při nejlepší vůli Wagnera napodobit neumí, Verdi, že ho napodobovat nepotřebuje, a Goldmark stojí mezi nimi. Goldmark má nepopiratelně mnohem víc talentu a samostatnosti než Goetz, a na druhé straně mnohem víc vkusu než často syrový Ital, jen kdyby měl také jeho moc strhnout a jeho vášnivost. […] Wagnerovi měl Goldmark jít na sto honů z cesty, pak by si zachoval svou individualitu.“

Zaujme ale také námitka: „Co se týče Goldmarkovy záliby v synagogálních obratech ve tvoření melodie, za to bychom ho vážně pokárali,“ píše Kremser. Snad mu nechce Goldmark „dokazovat, že Hebrejci v Šalomounových dobách zpívali tak, jako je on nechává zpívat v templu. Nemůžeme-li dosáhnout skutečného historického koloritu, k čemu tedy synagogální ohlasy? Proč raději nenechat v templu zpívat krásný čtyřhlasý chorál à la Bach? Nezní snad začátek druhého dějství Kouzelné flétny mnohem působivěji než všechny originální egyptské motivy, které použil Verdi v Aidě?

Historické prohřešky a zpronevěření se textu Bible vytýkali opeře i další recenzenti. „Když už šlo libretistovi o to, postavit do centra děje bezcitnou, rozmarnou koketu, která hledá – a najde – svou oběť, co ho přimělo k tomu, udělat z takové ženy Královnu ze Sáby a celý kus umístit na biblickou půdu?“ A pro ozřejmění cituje tento kritik příslušné místo z První knihy královské. Eduard Hanslick byl k Mosenthalovi smířlivější: „U spisovatele známého jako osvědčeného divadelního autora by bylo s podivem, kdyby mu slabiny jeho libreta nebyly zřejmé. Předpokládal je, a skladateli dal věc na uváženou. Ale Goldmark chtěl komponovat právě tuto operu, […] kladl důraz víc než na ‚děj‘ na ‚náladu‘, a ta také v opeře převažuje.“ Pokud jde o synagogální inspirace, Hanslick (poznamenejme, že byl po matce židovského původu) s nimi rovněž není srozuměn a charakterizuje prostředky, jaké Goldmark použil: „Skladatel měl přirozeně právo na rozvinutí těchto melodií. Možná je to jednostranností mého hudebního vkusu, ale přiznám, že tento druh hudby snesu jen v přiměřených dávkách jako dráždidlo, ne však jako potravu. S tvrdohlavostí duchaplného muže se Goldmark uhnízdil ve své zálibě pro orientální hudbu s její naříkavou, kňouravou melodikou, zvětšenými kvartami a malými sextami, neustálým kolísáním mezi dur a moll, těžkopádnými bručivými basy, nad nimiž se kříží tisíce disonujících tónů a tónečků. Bohatá potřeba průtahů, synkop a disonancí sice patří ke znakům moderní německé školy vůbec, ale tak soustavné potěšení z řezavých nelibozvuků jako u Goldmarka najdeme jen u mála z jeho kolegů.“

Žádný z kritiků však neupřel Goldmarkovi dramatický talent a všichni přiznali, že skladatel udělal, co mohl, aby z libreta (nazvaného v jednom případě dokonce „parodií“) něco vytěžil. Už pouhý týden po premiéře se o opeře psalo jako o „trháku“.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat