Zpola (?) zapomenuté opery: Nikolaj Rimskij-Korsakov

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5


S ruským týmem
Do jisté míry měl možná Šilhan pravdu. Po smrti Otakara Ostrčila roku 1935 se mezi novými inscenacemi Národního divadla objevil třikrát Čajkovskij (Evžen Oněgin, Piková dáma a Mazeppa), činohra se díly Čechovovými, Dostojevského, Gogola, Turgeněva, Tolstého a Katajeva věnovala ruským autorům mnohem víc; to bychom ovšem srovnávali nesrovnatelné. Ještě do Ostrčilova plánování však spadá také uvedení opery Car Saltan Rimského-Korsakova (z ní je snad největší skladatelův hit, Let čmeláka). I tentokrát tvořili inscenační tým Rusové – režisér Nikolaj Nikolajevič Jevrejnov, scénický výtvarník Ivan Jakovlevič Bilibin, choreografkou představení byla Jelizaveta Nikolská, tehdy primabalerina Národního divadla, později baletní mistryně a šéfka baletu (Ruska, která si zadala s nacisty a po válce utekla do Venezuely; zemřela roku 1955).

Režisér Jevrejnov uspořádal předpremiérovou přednášku na téma Zviditelnění života a vyšel s ním rozhovor. V přednášce mimo jiné řekl: „Všichni jsme v životě herci, každá minuta našeho života je divadlo, návštěva známých, svatba, pohřeb. […] Neznámý Režisér řídí život veřejný na ulicích a soukromý v obchodech, bytech a salonech. Pravá divadelní Múza je naší spásou, jenže nesmíme zapomínat, že divadlo (a umění vůbec) není vlastním zrcadlem života, nýbrž jen jeho závojem života, který přikrývá jeho nudu a hnus.“ Čili – v divadle se má předvádět jen krása, krásná forma, ušlechtilý obsah. Na otázku, v čem je úkol moderního divadla, Jevrejnov odpověděl: „Nenapodobovat život! V životě hledáme formy, ale na jevišti už musí být dokonalé.“ Pohádku Car Saltan si vybral k inscenaci proto, že v ní „pravda zvítězí nad křivdou, že je v ní představen protiklad barbarské Rusi minulosti a žádoucí kulturní Rusi budoucnosti, osvobozené od zlých čar“. Toho roku (premiéra 18. června 1935) velmi iluzorní představa.

Před druhou světovou válkou se Rimskij-Korsakov objevil v repertoáru Národního divadla ještě jednou, s operou O neviditelném městě Kitěži (v originále jako Pověst o neviditelném městě Kitěži). S českou premiérou Prahu ale o čtyři roky předběhlo Zemské divadlo Brno, kde byla opera uvedena 6. listopadu 1934. Inscenace byla dokonce středoevropskou premiérou.

Zmínka o opeře Pověst o neviditelném městě Kitěži Rimského-Korsakova – Zemské divadlo Brno (zdroj archiv autorky / Národní politika, 9. 11. 1934)

Dílo, poprvé uvedené v únoru 1907 v Sankt Petěrburgu a poté v Moskvě a Rize, zaznělo ve dvacátých letech v Paříži a Londýně pouze koncertně, a také roku 1929 v Buenos Aires, 1932 v Michiganu a 1933 v Miláně se (pokud statistiky nemají chybné údaje) jednalo o koncertní provedení. Hudební nastudování brněnské premiéry měl Zdeněk Chalabala, režii Branko Gavella, scénu vytvořil Ivan Jakovlevič Bilibin. Premiéry se zúčastnil současník Rimského-Korsakova skladatel Nikolaj Nikolajevič Čerepnin, který byl přítomen petrohradskému a moskevskému provedení, jednalo se tedy opět o inscenaci s rysy autenticity:

Opera sama má pro dnešní dobu význam i jiný nežli hudebně-dramatický. Celý její děj je hudební báseň, jejíž mluvený text vypráví o čisté kráse života přírody, viděné duší dívky, která nepoznala lidských vášní a zel. Hudebně dramatická symfonie vyzdvihuje čistotu, krásu, lásku, věrnost nejen k bližnímu, ale i k rodnému kraji, a v textu i melodii ukazuje i bídu těch, kteří neznají čistoty života a hynou v nepravosti vášní a nekázně. Právě v těchto myšlenkách je dílo Rimského-Korsakova dnes velmi dobové a bude útěchou všem, kteří touží po lepší morálce, po lepším žití, po oduševnělejší práci a nejsou stoupenci tempa, které svět nasadil po válce [míněna první světová], které však nemůže být dobrem a nemůže býti spasením.”

Námět opery byl pro náboženský mysticismus srovnáván s Parsifalem, její hlavní hrdinka Fevronia vnímána jako obdoba „čistého blouda”; v Brně ji zpívala Alexandra Čvanová, která pocházela z Oděsy a roku 1923 přesídlila (jako řada dalších, kteří se neztotožnili se sovětským režimem) do Československa. Fevronia se „sklání ke všemu tvorstvu s láskou, rozumí si s lesní zvěří a setká-li se se zvířetem v lidské podobě Griškou Kutěrmou, pijanem a vyvrhelem, odpovídá i jemu na narážky laskavostmi, osvobozuje ho a je hotova vydati se za něho i Tatarům. […] Rimskij-Korsakov tu stojí na nejvyšší metě své výrazové mohoucnosti a náročnosti, pro které také se až dosud žádná mimoruská scéna k provedení díla neodhodlala,“ vyjadřovala kritika pýchu na brněnské divadlo, které slavilo padesát let své existence. Pražská inscenace měla premiéru 22. dubna 1938, rovněž v nastudování Zdeňka Chalabaly a v režii Branka Gavelly, scénu tentokrát vytvořil Nicola Alexandrovič Benois, Fevronii ztělesnila Ada Nordenová.

Ještě zbývá…
Aby byl přehled inscenací děl Rimského-Korsakova v Národním divadle úplný, musíme zmínit patero nastudování baletu Šeherezáda, první roku 1924, poslední roku 1973. Choreografie byla v průběhu let dílem Remislava Remislavského, Jelizavety Nikolské, Mariny Oleniny Dragovičové a Jiřího Němečka.

Nikolaj Rimskij-Korsakov: Šeherezáda – ND Praha 1973 (zdroj archiv ND Praha / foto Jaromír Svoboda)

Poslední operu Rimského-Korsakova Zlatý kohoutek poznalo pražské publikum pouze z pohostinského představení Slovenského národního divadla z Bratislavy roku 1930. Hudebně ji nastudoval Karel Nedbal, výtvarnou stránku měl na starosti Miguel Urvancov, týž, který vypravil v pražském Národním divadle před dvěma roky Sadka. Zlatý kohoutek byl označen jako humorná pohádka s erotickým podtextem. Vládce Dodon příliš nevládne, proto přivítá dar astrologa – zlatého kohoutka, který zakokrhá vždycky, když zemi bude ohrožovat nepřítel. Astrolog si ale pochopitelně klade podmínku. Dodon se spolehne na kohoutka, syny pošle do boje, ti bitvu prohrají a oba padnou. Dodonovi nezbude, než se vydat do pole sám – a podlehne rovněž, totiž krásné carevně  Šemaše. A to je ona astrologova podmínka, Dodon měl Šemachu získat pro něj. Král se snad poprvé vzepře, astrolog ho zabije – a jako epilog předstoupí před publikum s tím, že „všechno bylo jen jako“. Kritika si s příběhem příliš nevěděla rady, ale hudba „náleží k tomu nejoriginálnějšímu a v mnohém směru nejsmělejšímu, co bylo v uplynulém století napsáno“.

8. (21.) června 1908 Nikolaj Rimskij-Korsakov zemřel. V jeho nekrologu v českém tisku se připomněly uvedené opery. „V soukromém životě byl člověk rozhodně liberální a pokrokový a jest ještě v dobré paměti srážka jeho s vládními kruhy, kdy jako ředitel konzervatoře ujal se svých posluchačů tak horlivě, že byl sesazen, ale všeobecný odpor inteligence a mocný protest uměleckých kruhů způsobily odvolání byrokraticky ukvapeného kousku.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments