Zpola (?) zapomenuté opery. Otevíráme téma opery české

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Výběr děl ani divadel nebude úplný, přesto snad zachytí významné (a někdy pro srovnání i méně důležité) premiéry v českých operních divadlech vymezené doby. Uvedené výňatky kritik také nejsou kompletní dokumentací – jako kritiky ostatně nikdy nemohou poskytnout jednoznačnou a vyčerpávající informaci –, přesto by z nich mělo být patrné, co hlavně dobová kritika sledovala, k čemu se vyjadřovala, v čem viděla originalitu a k čemu se naopak stavěla negativně a se skepsí, a u identifikovaných referentů také poskytnout určitou představu o pisateli. Měl by vzniknout jakýsi přehled snah, pokusů (i omylů) tvůrců – a totéž platí i pro ty, kdo o opeře psali; i oni se o něco snažili, něco si přáli, a také se mýlili. Bezprostřední reakce na shlédnuté představení v denním tisku mají vždycky subjektivní složku. Jsou však vyjádřením spontánního dojmu, který prozrazuje víc než později zveřejňovaná – s jinými názory už konfrontovaná – shrnutí.

(Technická poznámka: V citovaných textech je pouze upravena ortografie a detaily gramatiky, jako například orkestr – orchestr, sujet – syžet a podobně, jinak odpovídají originálu).

Talent velké budoucnosti
Paradoxně den po Smetanově úmrtí, 13. května 1884, měla premiéru operní prvotina Karla Kovařovice (1862–1920) Ženichové podle oblíbené veselohry Karla Simeona Macháčka, uvedené poprvé v Prozatímním divadle roku 1863. Přes smuteční atmosféru v divadle i mimo ně byla novinka „přijata velmi vřele četně shromážděným obecenstvem, její hlavně druhé jednání znamenitě pobavilo“. Dvaadvacetiletý Kovařovic, tehdy harfista v orchestru Národního divadla, se hned napoprvé představil jako nadějný soukromý žák Zdeňka Fibicha (jehož Nevěsta messinská měla premiéru téhož roku v březnu). Osvědčený vzorec – dívka na vdávání, mrzoutský otec a tři poněkud excentričtí nápadníci (přičemž dívka má dávno vybráno jinde) – najdeme v nesčetných divadelních kusech. Macháčkova hra byla dobře známá a k úpravě libretisty Antonína Koukla se ozvaly nějaké ty výhrady, ale „vadu onu napravuje hudba, která sice není všude nejčistším originálem, zato však, ačkoliv úplně nenucena, nikdy nehoví triviálnosti a banálnosti“. Karel Knittl upozornil na občasné „polohou nepohodlné vedení hlasů“, příliš časté užití nonového akordu v harmonii a několik dalších drobností, jinak však před mladým skladatelem smekl a pro působivou komiku a charakteristiku postav operu přirovnal k Nicolaiovým Veselým paničkám windsorským. „Mladý umělec má znamenitě vyvinutý smysl pro humor hudební, mimo to dobře jest si toho vědom, co z jeviště dobře zní a na posluchače působí – jest to pro komickou operu talent velké budoucnosti,“ pochválil recenzent v časopise Zlatá Praha. Ženichové se však už v Národním divadle nikdy víc neobjevili. Podle Zdeňka Nejedlého byla Macháčkova hra pro operu „naprosto nevhodná“. Přesto posloužila mnohem později k opeře Ženichové Jana F. Fischera, uvedené poprvé roku 1957 v Brně.

Karel Kovařovic na portrétu Jana Vilímka pro Humoristické listy v roce 1884 (zdroj cs.wikipedia.org)


Nemají trvalého významu

Josef Richard Rozkošný (1833–1913) už nebyl v roce premiéry své Popelky (31. května 1885) mezi operními autory neznámé jméno. Prozatímní divadlo uvedlo jeho tři opery: Mikuláš (1870), Svatojánské proudy (1871) a Záviš z Falkenštejna (1877). Svatojánské proudy inscenovalo dvakrát (1885 a 1895) také Národní divadlo. Zdeněk Nejedlý Rozkošného přiřadil spolu s Vilémem Blodkem, Karlem Šeborem a Karlem Bendlem ke „zjevům historického významu“, kteří „pro rozvoj moderní české opery však nemají trvalého významu“. Z děl této skupiny už podle něj žije jen Blodkova V studni a Rozkošného Popelka, „obě však jen z důvodů zvláštních, první jako aktovka, druhá jako výpravná pohádka“. Popelka ve svém prvním nastudování dosáhla čtyřiceti repríz, druhá inscenace z roku 1902 devatenácti a dosud poslední z roku 1908 jedenácti. V Čechách se hrála Isouardova Cendrillon, známá byla pochopitelně Rossiniho La Cenerentola.

Otakar Hostinský, který se jako libretista osvědčil už jako autor úpravy Schillerova dramatu pro Fibichovu Nevěstu messinskou, vytvořil v Popelce prostor pro působivé taneční scény (ve „zcivilněné“ nadsázce Rossiniově balet není), v prvním nastudování vytvořil choreografii Augustin Berger (ve svých Pamětech se v datu premiéry Popelky o rok zmýlil, uvádí 1884, kdy byl jmenován baletním mistrem Národního divadla). „Hudba Rozkošného jeví zdravý vkus a důkladně vzdělaného skladatele. Charakteristika jest z větší části zdařilá, melodický proud přirozený. Orchestr má úlohu důležitou, jako u všech vážně komponovaných moderních zpěvoher, instrumentace jest svěží a vkusná. Tyto přednosti jsou z části náhradou za menší vlastní vynalézavost skladatelovu,“ shrnul ve své kritice Josef Bohuslav Foerster. Zajímavé je, že přes velkou dobovou oblibu oper Julese Masseneta, jeho Manon a Werthera, Národní divadlo nesáhlo po jeho půvabné Cendrillon z roku 1899; měli jsme přece Popelku Rozkošného.

Josef Richard Rozkošný na portrétu Jana Vilímka pro Humoristické listy v roce 1880 (zdroj cs.wikipedia.org)


Dvakrát nově

V sezoně 1885/1886 uvedlo Národní divadlo dvě novinky: další Kovařovicovu komickou operu Cesta oknem a Spanilou mlynářku Josefa Kličky.

Aktovka Cesta oknem na libreto Emanuela Züngela podle Eugèna Scriba (premiéra 11. února 1886 spolu s baletem Charlese Adama Giselle) potěšila tím, že „mnohé, co skladatel sliboval, v Cestě oknem vyplnil, neboť nová opera jeho vykazuje rozhodný pokrok i v lehkosti tvoření i ve větší zralosti práce“. Národní divadlo ji uvedlo ještě ve dvou inscenacích, roku 1921 a 1943, tehdy v kombinaci s Blodkovou V studni či s Novákovým Zvíkovským raráškem, a to přesto, že Nejedlý už roku 1911 ohodnotil Kovařovicovy komické opery jako „hodnoty nevalné“. Uznal však, že skladatelův pokus o českou komickou operu byl „již tím zajímavý a sympatický, že přinášel komické opery z ovzduší, jež dosud v naší opeře zastoupeno nebylo“, až na Smetanovy Dvě vdovy, jak dodává.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat