Zubař McTeague v evropské premiéře operního thrilleru v Linci

V krásném moderním divadle v Linci byla 6. února 2016 poprvé v Evropě představena moderní opera amerického skladatele Williama Bolcoma McTeague – Gier nach Gold (česky Chtivost nebo též Lačnost po zlatě). Opera-thriller o vzestupu a pádu zubaře McTeaguea měla světovou premiéru v Lyrické opeře v Chicagu roku 1992, nyní ji tedy v evropské premiéře uvádí Musiktheater Linz. Pod taktovkou amerického dirigenta, dnes šéfdirigenta opery v Linci – Dennise Russela Daviese, který stál již za dirigentským pultem při premiéře v USA v Chicagu. Hlavní tenorovou roli tehdy interpretoval významný wagnerovský pěvec Ben Heppner. Operu uvedl inscenační tým v Linci v anglickém originále, s překladem do němčiny. V tabletech zabudovaných do opěradel všech sedadel můžete sledovat krom informací také překlad díla do světových jazyků. A rovněž do češtiny, což je jistě příjemné zjištění pro návštěvníky od nás. Přiznám se, že u zhlédnuté výborné inscenace Verdiho Traviaty jsem nebyl ještě do té míry překvapen bezvadným českým překladem, u novinky však ano. Za ním je skryta výtečná práce překladatelky Ludmily Tytykalové.

Režii díla vytváří Matthias Davids, scéna je v rukou Mathiase Fischera – Dieskaua. Nemohu zde neakcentovat, že je synem světově proslulého německého barytonisty Dietricha Fischera Dieskaua, na kterého jistě operní ctitelé s úctou vzpomínají. Kostýmy laděné spolu se scénou do dvacátých letech minulého století obstarala Susanne Hubrich.

Téma soudobé opery je velmi komplikované. Za posledních padesát let bylo provedeno mnoho děl moderní tvorby. Ani ty operní kreace, které jsem tipoval za perspektivní pro možná obnovená uvedení, již světlo ramp nespatřily. Hudební řeč se po druhé vídeňské škole intelektualizovala, zkomplikovala, vyžaduje jistou míru hudebního vzdělání, což vnímání klasicismu ani romantismu nevyžaduje. Tím se ovšem stala spíše menšinovou posluchačskou záležitostí, asi stěží tomu bude jinak. Ostatně slavný ředitel Met v New Yorku – Rakušan Rudolf Bing – neváhá ve svém slavném bestselleru prohlásit: „Opera nezhyne, bude-li hrát klasiku. Ale opera zhyne, bude-li preferovat modernu.” Jak to tedy vlastně je? Objeví se moderna, která opravdu zaujme a hlavně bude obnovována? Bude to propojení opery s prvky muzikálu, které vypadá nadmíru lákavě? Nebo jsme dokonalí pokrytci, tváříme se důležitě, nicméně představujeme jen účastníky Andersenovy známé pohádky Císařovy nové šaty? To byly otázky cestou do Rakouska.

Do Lince jsem směřoval rovněž na tiskovou konferenci, spojenou s besedou s tvůrci, kde byl přítomen autor opery William Bolcom, dirigent, režisér, dramaturg, intendant, tvůrci scény i kostýmů. Avizovali moderní operu propojenou s prvky muzikálu, propagovali dílo s atraktivními názvy western-opera, psychothriller či muzikálová opera. Dokonce tematicky první opera na světě ze zubařského prostředí! Po tiskové konferenci a besedě přímo v Zahnmuseum města Lince, aby se vhodně zvýraznilo ojedinělé téma, jsem byl svědkem premiéry.

Skladatel William Bolcom (1938) je odchovancem významného francouzského skladatele Daria Milhauda. Má zřetelný vztah k Boulezovi, Stockhausenovi, seriální hudbě. Ten je ale vývojově obohacen a usměrněn využitím mnohem širšího spektra stylů. Bez něho by ani nebyla možná autorova proklamace snahy o smazání pomyslných hranic mezi klasickou a populární hudbou. Bolcomova partitura kompiluje různé hudební styly, oživuje dílo prvky ragtimu, džezu nebo bluesových elementů. Představuje expresionistickou modernu, hudební divadlo s výrazem ilustrujícím obsah. Až extrémní hru s dějem naturalistické předlohy, která ale končí bez typického vyústění.

Děj zpracovaný libretisty Arnoldem Weinsteinem a Robertem Altmannem dle předlohy Norrisova amerického naturalistického románu představuje ve stručném zhuštění mysteriózní sen, každá figura zde má zvýrazněn silný přetlak emocí. Hlavní postavou je hrdinný tenor – McTeague, který prožije lásku na první pohled se svojí pacientkou v zubařském křesle, později manželkou Tinou – sopránem. Protihráčem McTeagua je baryton Marcus Schouler a Jihoameričanka Maria Miranda Macapa. Nečekaná výhra v loterii přinese Tině a jejím prostřednictvím i McTeagueovi velké bohatství, leč právě v důsledcích způsobí veškeré konflikty, nepřátelství, zášť i vraždy. Zisk v loterii nepomůže nikomu ke štěstí, chtivost po zlatě rozbije veškeré vztahy a ve svých důsledcích zničí všechny čtyři protagonisty, jež přivede do totální zkázy. Ve finále jsme svědky obrovského požáru na poušti, který ničí vše. Na scéně zůstane McTeague, jenž na sebe sype zlato, synonymum všeho zla, jsa ale pevně propojen se svým zabitým sokem, kterého v boji na život a na smrt o toto zlato zabil. Tím je konec otevřen. McTeague je na žáru, bez vody a s  za zápěstí připoutaný ke svému sokovi. Nepřátelství zavinila právě výhra v loterii; Schouler přál ještě McTeagemu svou lásku Trinu, ale její výhru mu již neodpustil. Je přece jeho!

Děj má pochopitelně mnoho logických záhybů – ztrátu licence zubaře McTeagua pro zjištěnou absenci diplomu, za čímž jsou Schoulerovy intriky. Řada zajímavých scén, dynamika obrazů Der Jahrmarkt a Hochzeit (Svatba) působí velmi plasticky. Sugestivní scéna milování na konci první části opery nepostrádá velmi osobitou poezii ani režijní vtip ve scénické realizaci. Závěrové decrescendo Triny na vysokém tónu, klečící v milostném klání nad McTeaguem, je pěvecky působivé a zároveň výrazově až překvapivě věrohodné. Leč závěr je vpravdě psychothriller. Bez jakékoliv nadsázky. Zcela otevřený, divák si ho musí – dle resumé inscenátorů – sám domyslet. Režisér Matthias Davids k inscenaci ostatně věcně pravil: „Kdo čeká závěr zřetelný, tak jako v Traviatě, asi bude zklamán, neboť zde je otevřeno vše divákově představivosti, jeho široké fantazii.”

Hlavní postava McTeaguea je koncipována autorem pro hrdinný tenor, je to role velmi obtížná hudebně, pěvecky i výrazově. Linečtí tvůrci čelili problému, když jim uprostřed zkoušek odřekl osvědčený tenorista, který přerušil kariéru. Pružně sehnali náhradu. Amerického tenoristu Corbyho Welche, působícího v Deutsche Oper Am Rhein v Duisburgu. Zde zpívá zdaleka ne pouze udávaný wagnerovský obor, ale také Mozarta – Tamina, Ottavia, ba i Belmonta, což je báječná známka správné technické průpravy.

Naučit se ryze technicky tuto intonačně obtížnou roli muselo být pro pěvce, jenž rychle naskočil do pomyslného jedoucího rychlíku, přetěžké. Vše zautomatizovat, aby hudební řeč vypadala samozřejmou a mohl se soustředit plně na výraz a herecký projev. Zkouškový maratón umělec vydržel a podal na premiéře pěvecky, výrazově i herecky výborný výkon. Jeho tenor vyniká pěkně koncentrovaným tónem v masce ve všech hlasových polohách. Hlas je měkký, tvárný, rozsahově pevný a velmi lesklý. Roli odpovídá představitelsky, což je právě pro tuto postavu zásadně důležité.

Kdo pro mne znamenal v premiérovém večeru maximálně komplexní výkon pěvecký a herecký, byl Michael Wagner v roli Marcuse Schoulera, kterého uvedl před oponou intendant divadla s tím, že plánovaný představitel Seho Chang náhle onemocněl. Ale v programech i v tabletu sedadla bylo již vše zcela perfektně uvedeno.

Michael Wagner dostal možnost odkrýt své velké výrazové a herecké schopnosti. Jeho výkon byl toho rodu, jenž se vryje hluboce do podvědomí svou hlasovou a jevištní přesvědčivostí. Zvučný basbaryton pana Wagnera imponuje barevností, voluminózností a prostorovou nosností. Totéž se stalo de facto u role Mama Sieppe, kde byla obsazena do premiérové kreace neplánovaně Kathryn Handsaker. Výborně využila poskytnutou šanci. Právě z pozic hodnocení moderního hudebního divadla, kde dominuje jevištní komplexnost výkonu. To platí v plné míře také o pěkném simultánním výkonu Karen Robertson v roli Marie Mirandy Macapa, která byla již inscenátory pro premiéru prvoplánově volena.

Svým půvabným zjevem a scénickým ztvárněním velké role Triny Sieppe zaujala turecká sopranistka Çiğdem Soyarslan pěvecky nosným, dynamicky velmi tvárným sopránem, spolu s herecky přesvědčivou výstavbou role. Její árie o lásce ke zlatu, které je teprve tou pravou láskou, jakou ještě nikdy nepoznala, kde se vybaví mimoděk idea Balzacovy Evžénie Grandetové, je silným momentem ve vývoji děje. V paměti zůstane Lottery Agent Nikolaje Galkina, který dokázal až sugestivně zaujmout výrazově na malé, leč podstatné ploše předávání výhry, způsobující následně veškeré zlo.

Jako Sheriff se představil mladý tenorista Jacques le Roux, jenž mě před nedávnem v Linci zaujal jako výtečný Alfred Verdiho Traviaty.

Pěvci byli vedeni režisérem Matthiasem Davidsem citlivě. Režie působí promyšleným dojmem. Pro mne je důkazem, že adjektivum “moderní” neznamená děj přenášet do zcela jiných souvislostí, než je vymezeno libretem opery. Režijní zpracování je přesvědčivé, věcné, plně vycházející z výrazu hudby. Postavy působí jako v činohře, zbaveny operáckých gest a klišé, situační řešení přesvědčuje přirozeností. Scénická nenucenost je jistě tvrdě vykoupena intenzivní prací, to si dokážu dobře představit. Scéna Mathiase Fischera – Dieskaua navozuje plasticky atmosféru doby, je architektonicky působivá, vtahuje svoji vnitřní realitou diváka do děje. Proměny scény jsou flexibilní, nikde se ani na okamžik neprodlévá.

Hudební nastudování je vždy a všude klíčem k plnému úspěchu. Ať jde o Pucciniho, Janáčka nebo Bolcoma. Šéfdirigent Dennis Russel Davies vedl již premiéru v Chicagu v roce 1992, v Linci se k dílu vrací obohacen o cenné zkušenosti. Podle kvality hry orchestru lze rozpoznat rychle úroveň té které scény. Linz šlechtí výtečná hra Bruckner Orchester pod Daviesovou taktovkou. Dokáže hrát s intonační vyspělostí a dynamickou mnohovrstevností. I v moderně harmonicky koncipovaném díle lze dobře rozpoznat smysl pro pevnou intonaci a jasnou rytmickou pregnanci. Skupina žesťů hraje náročné party technicky obdivuhodně jistě a výrazově zainteresovaně po celé představení. Vše umocňuje výborná akustika nového divadla, jak jeviště, tak orchestřiště. Profesionalita Brucknerova orchestru je pro mne osobně, který intonační labilitou leckterých jiných divadelních orchestrů až trpí, doslova oázou klidu a míru pro sluchové ústrojí. Prakticky tatáž slova o intonační a zejména rytmické perfekci platí zejména o výkonu mužského sboru, v čele se sbormistrem Georgem Leopoldem.

Dílu amerického skladatele, přítomného v Linci na premiéře, se dostalo zřetelně poctivé snahy ze strany dirigenta, režiséra, orchestru i sólistů. To je výborné, tak to má být. Jak dílo samo o sobě ve svém komplexním dojmu zapůsobilo? Westernová opera je trochu mediální nadsázka, nekonala se. Propojení evropské opery s muzikálem je jen okrajové, čili nedominuje v té míře, jak jsem si před premiérou myslel. Vstupní disharmonický akord klastrového typu udeří na posluchače plnou silou toho, čeho se vnitřně obávají, aby se poté ukázala zdaleka ne pouze “nehostinnost” akordů světa moderny… Autor nepohrdá ani náznakem melodií muzikálového charakteru, ovšem jen velmi decentně stylizovaných. Není mu nijak cizí mélos řady čísel, monologů, duetů. Expresionistické pojetí řady vzrušených scén dialogů na půdě rytmu a výrazu však dominuje a stylová kompilace převažuje.

Pro hodnocení díla je ovšem třeba, dle mých zkušeností, slyšet a vidět podobnou kompozici dvakrát, třikrát, vícekrát. Z jednoho provedení mohu konstatovat, že dílo je zajímavější, než bylo mé očekávání. Děj působí při odvíjení na scéně logičtěji než při jeho pročítání z dostupných materiálů, kdy spíše jeho asociace děsí. Neuzavřenost děje nikterak nevadí. Aby opera byla znovu uváděna, o tom rozhoduje v první řadě její osobitost, dosažení vnitřní reality hudební mluvy, takzvané ozvláštnění. V tomto smyslu typické a nezaměnitelné osobitosti hudební mluvy například Brittena, Prokofjeva či Šostakoviče nedosahuje, ale dle mého, zajisté subjektivního pocitu, předčí tato opera v naznačených aspektech například Henzeho díla. Propojení s muzikálem jsem očekával přece jen trochu širší, odvážnější. Pociťuji totiž v tomto ohledu možnou obnovu perspektivy vývoje opery, která se dostala do moc úzké uličky z hlediska potřeb a zájmu posluchačů žánru. Proklamované boření hranice mezi hudbou artificiální a nonartificiální, pro mne tolik pedagogicky lákavé, se zcela nekonalo. Respektive konal se určitý pokus či náznak o přiblížení těchto dvou dnes příkře oddělených světů. Žádný recenzent na světě však nikdy nemůže posoudit, jak nosné poselství hudby představuje dané dílo per futurum. O tom rozhodne hudební historie sama o sobě, bez teoretiků, bez muzikologů a bez recenzentů. Jen ona zachová či nezachová díla plně přesvědčivá i pro generace příští. Jen ona je ve svých důsledcích spravedlivá.

Reakce publika v Linci, které zcela zaplnilo veliký prostor moderního Musiktheatru pro tisíc diváků, byly rozdílné. Okolo sebe jsem vypozoroval jak skutečný zájem, jasně viditelné pozitivní reakce na vtipné scény, tak ale i jistou nudu, zabalenou do chtěné pozornosti společenské nutnosti. Logicky jsem vycítil rovněž pochopitelné rozpaky, potlesk mnohých do posledního momentu, ale také chvatné odchody jiných po doznění posledních tónů díla, třeba i z míst uprostřed řady. Pro potenciální posluchače z Čech, patrně v tomto případě spíše z hudebního světa, mohu návštěvu Lince na dané dílo doporučit. Navíc je nově již otevřena kvalitní dálnice s osmi tunely zcela míjející město Freistadt, takže zhruba hodinová cesty z Českých Budějovic do Lince je nyní docela komfortní. Včetně parkování buď v podzemní garáži přímo pod budovou Musiktheatru, nebo v uličkách okolo divadla, které jsou v sobotu odpoledne i v neděli bez poplatků. Navíc je v blízkosti nového divadla nádraží, pokud by někdo raději volil dopravu vlakem.

Hodnocení autora recenze: 90%

William Bolcom:
McTeague – Gier nach Gold
Dirigent: Dennis Russell Davies (alt. Daniel Linton-France)
Režie: Matthias Davids
Scéna: Mathias Fischer-Dieskau
Kostýmy: Susanne Hubrich
Dramaturgie: Magdalena Hoisbauer
Sbormistr: Georg Leopold
Bruckner Orchester Linz
Chor des Landestheaters Linz
Premiéra 6. února 2016 Musiktheater des Landestheaters Linz

McTeague – Corby Welch (alt. Pedro Velázquez Díaz)
Trina Sieppe – Çiğdem Soyarslan (alt. Myung Joo Lee)
Marcus Schouler – Michael Wagner (alt. Seho Chang)
Maria Miranda Macapa – Karen Robertson (alt. Christa Ratzenböck)
Pappa Sieppe – William Mason (alt. Ulf Bunde)
Mama Sieppe – Kathryn Handsaker (alt. Cheryl Lichter)
Sheriff – Jacques le Roux (alt. Csaba Grünfelder)
Lottery Agent / Health Inspector – Nikolai Galkin
New Dentist – Ulf Bunde (alt. Ville Lignell)
Owgooste – David Mahringer (alt. Lorenz Kothbauer)

www.landestheater-linz.at