Zuskovo Chvění v Národním divadle

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Nová inscenace na repertoáru Baletu Národního divadla není až tak úplně nová. Světová premiéra Chvění se konala v 10. listopadu s baletním souborem Národního divadla Brno, v Praze nahrazuje v původním dramaturgickém plánu neuskutečněnou produkci Nacho Duata, a tak se Petr Zuska v sezoně svého odchodu stává ve svém domovském působišti autorem hned dvou premiér ze tří. Ve Chvění, navzdory názvu tohoto opusu, má jako autor pevnou půdu pod nohama, takže obava, že bude náhle na repertoáru „přezuskováno“, je zatím lichá. Diváci se mohou připravit na silný, intenzivní zážitek ukazující tvůrce, který se našel.
Petr Zuska: Chvění – závěrečná děkovačka po premiéře ND Praha 2. 3. 2017 (zdroj FB BND/foto Hana Smejkalová)

Pukající zem
Chvění je uměleckou výpovědí, komentářem procesů, které rozhýbávají současný svět. Není to ale jen aktuální téma migrace, osamocené pouti vykořeněných bytostí, ale i sonda do zkušeností, které si s sebou lidstvo nese po mnoho generací. Aktuální celospolečenské pnutí snad bylo spouštěčem, ale spíš pro cestu k otevření hlubších vrstev naší sdílené paměti. Pevnou půdu pod nohama nemělo lidstvo nikdy, stoprocentní nehybnost je totožná se stagnací, pohyb je znakem růstu. Naše psychika ale změny ve své přirozenosti odmítá, a tak ohrožení systému a statu quo vnímáme jako nebezpečí. Svět se chvěl vždy, jen někdy bylo to chvění tak slabé, že jsme je ani nevnímali. Nyní pomyslně hrozí zemětřesením. Na tektonické změny jako detektor reagují umělci a Petr Zuska je jedním z nich.

Síla inscenace spočívá v první řadě ve výběru hudby, která sama o sobě rozechvívá. Pasáže z 3. symfonie polského skladatele Henryka Góreckého jsou vprostřed proloženy trochu snivou a duchovní, ale také dynamickou a prosvětlenou hudbou Jiřího Pavlici a Hradišťanu. Pavlicovo album Chvění, jež dalo inscenaci název, je nahráno s orchestrem (Filharmonie Brno) a dalšími hostujícími hudebníky, proto i když během večera materiál přechází od soudobé, spíše minimalistické hudby k písňové formě a zpět k symfonické ploše, nevzniká žádný nesoulad. A jako choreograf se Petr Zuska pohybuje s jistotou v obou prostředích, stavě tak tři kontrastní, ale propojené části.

Pomalý nástup smyků kontrabasu v symfonii Henryka Góreckého zastihuje tanečníky na potemnělém jevišti, jako hadrové panenky se pomalu sesouvají ze schodů vybudovaných na horizontu, v prostoru hledají stabilitu a odcházejí jako bezduché sochy k dalším schodům, kde je pohlcuje přízračné světlo. Poloprůsvitné černé celotrikoty zahalují celé postavy mužů i žen do posledního centimetru, smazávají individualitu, duši. Nemají jména a pohlaví či věk jsou lhostejné veličiny, neboť všichni odcházejí vstříc smrti. Vznikající formace dvou, tří a více tanečníků se vždy posunují k obávanému srázu, nad kterým se v chůzi či běhu každý zastaví jako v úleku, a pak se oddá nevyhnutelnému osudu. Postavy plazící se po schodech jsou zproštěny výsostné estetiky těla, ale ne na dlouho, stejně se brzy tvarování pohybu přiblíží k symetrii, která lahodí očím, ačkoli rozrůstající se les smyčců v první větě Góreckého symfonie divákovu duši zatím rozdírá. Prolog patří mezi nejpůsobivější místa inscenace, upomíná také na téma davu a rozplynutí individuality v něm, které poprvé popsal psycholog Gustave Le Bon.

Tklivé sopránové sólo přivádí na scénu ženu a muže, matku se synem. Duet plný vypjatých emocí čerpá svou energii přímo z hudby. Situace je vlastně prostá – mladý muž odchází, a žena se jej snaží marně zadržet. Spíš než téma transportu evokuje tento výjev odchod mladého vojáka do války a zoufalství matky, která ví, že ztratí syna a jako živá vzpomínka jí zůstane jen jeho kufr. Tanečnice oděná ve sněhobílých šatech s jednoduchou vzdušnou sukní se téměř étericky vznáší, ale její obavy jsou hmatatelné. Do pohybů obou účinkujících je vložen jakýsi akcent, kterým je dotaženo každé gesto, každé vztažení paží. Zuskův rukopis poznáme bezpečně z gest a vazebných prvků, síla okamžiku ovšem překonává paměť, která nemá čas oživovat již viděné, podařilo se zpřítomnění tance tady a teď.

Sbor je opět sjednocen kostýmem, univerzálním černým mužským oděvem. Tanečníci odevzdaně sestupují z hrozivého schodiště, které spolu s druhými schody někam „tam“ dolů vytváří, snad bezděčně, metaforu – jeviště je sférou jakéhosi předpeklí, z nějž nelze vystoupat zpět, ale pouze sestoupit níž do žhavých hlubin. Scénograf Jan Dušek možná nezamýšlel prostor pojmout tak čistým způsobem, jeho jednoduchost je však v této podobě naprosto dostačující a funkční, příjemně asociuje i éru moderny, kdy schodiště na jevišti dominovalo jako jediný či téměř jediný prvek. Klikatá bílá čára, jež rozděluje scénu vertikálně po celé výšce a hloubce, může vyvolat desítky asociací, jednou z nich je také dojem pukající země, světa, který už se jen nechvěje, ale rozpadá na kusy. Co se však dále děje s tancem, pohybem? Choreograf pokorně naslouchá minimalistické hudbě, klidně nechá tanečníky zvolna sestoupit a usednout na kufry, pak jen pomalu začínají výboje jednotlivců a dvojic do prostoru a velice plynule se z těl těchto poutníků formuje na půdorysu scény kříž. Text sopránového partu je ostatně liturgický, symbolika kříže (kříž je snadné vytvořit i ze dvou tančících těl) a piety se tak několikrát v inscenaci zcela přirozeně vrací.

Mužský a ženský svět
Střední část je věnována více skutečným mužům a ženám, ne jejich stínům, ale bytostem z masa a krve, se vztahy, touhou po vědění i výbojnou povahou. Vztah ústředního páru se proměňuje, stává se dvojicí partnerskou, dvojicí, jež prochází životem a jejich svět je opět uschován v kufru. Ale ten jako artefakt už nebudí takovou hrůzu. Vždyť se proměnila především hudba, ačkoli stále nepostrádá duchovní rozměr. Ústřední melodie je psaná na možno říci notoricky známé verše Vladimíra Holana – „Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné.“ I následující verše Jana Skácela nebo báseň o nesplnitelné touze vycházející ze sibiřské lidové poezie, vše vede k zamyšlení. Pavlica zhudebnil i staroslověnskou Obranu Konstantinovu. Dostáváme se tak k hlubokým kořenům naší historie, ke kořenům, které drží každé společenství při vědomém životě a díky nimž není chvění smrtí – protože ten poslední list je stále ještě spojen se stromem a pije jeho mízu, když ale jednou odpadne, zdroj jeho života se ztratí nenávratně…

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Chvění -Zuska (ND Praha 2017)

[Celkem: 64    Průměr: 2.7/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na