30 let u českobudějovického baletu. Vzpomínka na Milana Hojdyse

  1. 1
  2. 2

2. června by se dožil devadesáti let tanečník a choreograf, dlouholetý šéf baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, Milan Hojdys. Svůj život a uměleckou kariéru prožil ve třech městech. Narodil se a svá učednická léta strávil v Ostravě, během desetiletého působení v Brně dosáhl svých uměleckých vrcholů jako tanečník a v Českých Budějovicích vytvořil z původně služebního tělesa sebevědomý baletní soubor s vlastním profilem.

Milan Hojdys (foto Bohuslava Maříková)
Milan Hojdys (foto Bohuslava Maříková)

Do ostravského baletu ho přivedl jako mnoho jiných Emerich Gabzdyl. Podobně jako si kdysi tohoto šikovného uličníka z Vítkovic všiml Achille Viscussi a všestranně ho vyškolil, Gabzdyla v roce 1945, když dostal možnost rozšířit a zkvalitnit baletní soubor a navázat tak na dílo otce zakladatele Viscussiho, zaujal pohybově velice nadaný, postavou spíše sporý, ale velmi temperamentní a aktivní mladík Milan Hojdys. Angažoval jej do baletního souboru a od počátku jej začal pověřovat drobnějšími sólovými úkoly.

Z Ostravy si Hojdys na dva roky „odskočil“ splnit svou vojenskou povinnost. V Armádním uměleckém souboru, kde pobyl dva roky, o jeho další růst pečoval další z významných choreografů tehdejší doby, Robert Braun. Po návratu do Ostravy si Hojdys ještě zatancoval Parise v Gabzdylově prvním ostravském provedení Prokofjevova Romea a Julie. A přišla nabídka, která se neodmítá.

Z Brna se ozval Ivo Váňa Psota. Psota tehdy potřeboval doplnit typově soubor o sólového tanečníka především pro takzvaný charakterní a komediální obor. Dva výborní interpreti těchto rolí – akrobaticky mrštný Josef Škoda a první přestavitel Merkucia Josef Sokol se rozhodli věnovat se choreografii a z Brna odešli a v Brně velmi populární tanečník, stejně jako Hojdys rovněž rodem Ostravák, Otto Strejček, přes svou vitalitu dospěl do let, kdy většina tanečníků už s aktivní činností končí.

Sólistou baletu Státního divadla v Brně se Milan Hojdys stal v lednu 1952. Byl doobsazen do inscenací Slovanských tanců a Labutího jezera, která  byla na repertoáru a Psota si jej obsadil do role jednoho z kavalírů v chystané inscenaci Čajkovského Spící krasavice. Její premiéry se už ale Psota nedožil. Při reprízách tančil Milan Hojdys na záskok v tomto baletu i roli Modrého ptáka.

Baletní soubor ale po náhlém Psotově úmrtí dále pokračoval v nastoupení cestě a jeho žáci a následovníci, především dvojice mladých tanečníků, kteří převzali úkoly choreografů Rudolfa Karhánka a Jiřího Nermuta, byla zárukou toho, že vysoká technická úroveň, kterou byl Psotův brněnský balet, se udrží, a díky tomu bylo dobře postaráno o další Hojdysův umělecký růst. Své kvality prokázal Milan Hojdys hned v nejbližších inscenacích – svou pohybovou zdatností se blýskl v Nermutově inscenaci Borodinových Poloveckých tanců, přirozenou komediálnost v Prokofjevově Popelce a umění vytvořit charakterově bohatou postavu v roli Gireje v Karhánkově inscenaci Asafjevovy Bachčisarajské fontány a v postavě Li-šan-fua v Glierově Rudém máku, který nastudovala pohostinsky Nina Jirsíková. V brněnském „kultovním baletu“, Prokofjevově Romeovi a Julii, na sebe v Nermutově choreografii výrazně upozornil v postavách Merkucia a Benvolia. V Asafjevově Plamenech Paříže ztvárnil postavu Jeroma, v Nedbalově díle Z pohádky do pohádky byl rozkošným krejčíkem Jehličkou i jedním z Petrovských a před Vánoci 1957 slavil jeden ze svých největších úspěchů v postavě Sancha Panzy v původní premiéře baletu Jaroslava Doubravy Don Quijote.

K jeho výtečným výkonům patřily rovněž postavy frátera Laktance a Číňana v baletech Vítězslava Nováka Nikotina a Signorina Gioventù a Starého kavalíra v Bartókově Podivuhodném mandarinovi (vše v choreografii Jiřího Nermuta). V baletu Kare Karejeva Cesta hromu byl v choreografii Rudolfa Karhánka představitelem role Maka a své brněnské působení uzavřel ve své patrně životní roli, v Truffaldinovi z Burghauserově baletu Sluha dvou pánů, který měl v nastudování Luboše Ogouna premiéru v lednu 1962.

J.Burghauser: Sluha dvou pánů - Věra Hradilová (Smeraldina), Milan Hojdys (Truffaldino) - SD Brno 1962 (foto Rafael Sedláček)
J. Burghauser: Sluha dvou pánů – Věra Hradilová (Smeraldina), Milan Hojdys (Truffaldino) – SD Brno 1962 (foto Rafael Sedláček)

Přesnou charakteristiku Hojdysovy komediálnosti podal Vladimír Vašut v jeho medailonku ve sborníku Postavy brněnského jeviště: „Jeho humor měl vůbec hned několik poloh a rozměrů, od rozverné buršikóznosti až po hřejivě prosté a srdečné, divácký soucit bezpečně budící zpodobení malých lidiček, šikovně kličkujících před osudem, který – jak známo – si zasedne právě na chudáky… V těchto rolích se dopracoval pravděpodobně k samému vrcholu svého tanečního umění.“

V roce 1962 mění Brno za České Budějovice, kde nastupuje do funkce choreografa a šéfa baletu. Na jeho rozhodování o budoucí kariéře mělo nesporně vliv i jeho onemocnění, které s úporností a vitalitou sobě vlastní překonal.

Choreografii si zkusil jednou už v Brně. Bylo to v souboru zpěvohry, kde byl autorem pohybové složky hudební komedie Julia Kalaše Dovolená s andělem na námět tehdy značně populárního filmu.

Milan Hojdys (foto Bohuslava Maříková)
Milan Hojdys (foto Bohuslava Maříková)

Hojdys nastoupil do divadla, v němž balet hrál dlouhou dobu spíše podružnou roli služebního tělesa zpěvoherního souboru. Sice úplně první představení Jihočeského divadlo, které se konalo už 14. května 1945, byly Dvořákovy Slovanské tance v choreografii Slavibora Jindřicha, ale s baletními inscenacemi se posléze setkáváme jen občas. Byl to především již zmíněný Slavibor Jindřich, který v Budějovicích uvedl například Delibesovu Coppélii, Nedbalův balet Z pohádky do pohádky či Vostřákovu Viktorku. Ve druhé polovině padesátých let nastudovala Věra Untermüllerová balet sovětského autora Vasilenka Mirandolina a Zdeněk Weidenthaler si dokonce troufnl na Bachčisarajskou fontánu.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář