Brittenova Gloriana? Úžasné drama, tvrdí dirigent Zbyněk Müller

redakce, 03.03.2012 0:01

Právě dnes večer se na repertoár pražského Národního divadla vrací – po sedmi letech od komorního studiového projektu Curlew River (Řeka kolih) a dlouhých dvaadvaceti letech od „regulérní“ inscenace Žebrácké opery – jeden z nejhranějších operních skladatelů dvacátého století a přední představitel opery v Anglii, Benjamin Britten. Na rozdíl od jiných Brittenových jevištních děl se Gloriana hraje velmi zřídka, a tak teprve dnes u nás zazní v české premiéře. Historická operní freska, komponovaná na zakázku při příležitosti korunovace královny Alžběty II., měla – za její osobní účasti – gala premiéru v červnu roku 1953 v londýnské Covent Garden. Ovšem s nevalným úspěchem, soudě podle dostupných dobových kritik hlavně proto, že královna Alžběta II. byla při slavnostním prvním uvedení této opery tváří v tvář konfrontována se svojí předchůdkyní Alžbětou I., realisticky Brittenem vykreslenou se všemi jejími nepříliš sympatickými rysy, ješitnost a krutost nevyjímaje. Nová inscenace Brittenovy Gloriany je poslední režijní prací dnes už bývalého šéfa opery Jiřího Heřmana před jeho odchodem z Národního divadla, hudebním nastudováním byl pověřen dirigent Zbyněk Müller.

Je Gloriana prvním Brittnem, se kterým se ve své dirigentské profesi potkáváte?

Není. Mé úplně první setkání s hudbou Benjamina Brittena proběhlo již před více než dvaceti lety, kdy jsem – ještě jako student hobojové hry u profesora Františka Xavera Thuriho na pražské konzervatoři – hrál Šest metamorfóz podle Ovidia pro hoboj sólo. Je to sice maličkost, ale zajímavé na tom je, že teď, při studiu Gloriany, se mi některá místa z této, mezi hobojisty dosti oblíbené suity velmi živě vybavují, protože jsou melodicky velmi podobná. Myslím, že je ke cti skladatele, když jeho rukopis identifikujete jak ve velké opeře, tak v malé suitě pro hoboj sólo.

Dalšími díly, která jsem podrobněji studoval, byly Variace na téma Frank Bridge – což byl Brittenův pedagog – a Simple Symphony pro smyčce, v Košicích jsem asi před dvěma lety provedl Čtyři mořská interludia z Petera Grimese. Několik dalších děl znám z poslechu, ale celkově bych se za nijak velkého odborníka na Brittenovu hudbu nepovažoval, dá se tedy říci, že Gloriana je můj první velký Britten.

I jako posluchač ale určitě z Brittenovy hudby znáte mnohé, včetně jeho operní tvorby, která je poměrně různorodá. Jaké místo v ní zaujímá Gloriana? Do jaké etapy Brittenova života spadá? Můžete prosím alespoň stručně přiblížit?

Z toho co znám nebo jsem měl možnost slyšet, mohu potvrdit, že Brittenova tvorba je skutečně různorodá a sám se teď zamýšlím nad tím, čím je dáno, nebo v čem vlastně tkví ten fakt, že to zní jako Britten a přitom je to tak pestré. Britten se záměrně distancoval od experimentů v duchu 2. vídeňské školy – Schönberg, Berg, Webern, především ve smyslu příliš racionálního zacházení s hudebním materiálem a snahou být nový za každou cenu. Pevně zakotvil v oblasti rozšířené tonality s tím, že opravdu používá širokou škálu moderních vyjadřovacích prostředků, vždy s ohledem na účel. Z toho vyplývá ona různorodost, avšak i v té různorodosti stále vnímáte Brittena, protože je zakotven či zakořeněn v určitých typických harmonických a melodických postupech, má se tedy v té různorodosti čeho držet a k čemu vracet.

Stejně je tomu i v případě Gloriany – tato krásná opera pochází z roku 1953, kdy byla provedena při příležitosti korunovace Alžběty II. Britten byl tehdy asi uprostřed svých tvůrčích let, již tedy velmi zkušeným skladatelem; zde je nutno ovšem dodat, že on to jaksi uměl již od začátku, a tak již první opera – Peter Grimes – není poznamenána – alespoň viditelně – nějakým hledáním, ale je to úžasné drama z pera již hotového skladatele.Jak byste Brittenovu Glorianu charakterizoval, co se hudby týče? Režisér Gloriany v Národním divadle Jiří Heřman mluví o strhujícím dramatu –jakými prostředky toho Britten v hudbě dociluje? Hodně například pracuje s hudebními motivy?

Hudební stránka Gloriany má několik výrazných aspektů.

Jako nejvýraznější se mi jeví – zcela ve službě námětu – kombinace současného se starým. Jelikož je to opera pro Alžbětu II., která začíná vládnout v roce1953, ale tématem je poslední období vlády Alžběty I., tedy konec 16. století, v hudbě se mísí polovina 20. století (rozšířená tonalita, aleatorika, významná role bicích nástrojů, použití „voice on tape“ – tedy nahrávky Essexova hlasu v závěru opery) s obdobím vrcholné renesance a s postupy neorenesančními, s jejichž pomocí Britten mistrovsky časem „cestuje“ a díky kterým symbolicky spojuje obě královny dohromady. Toto vyznívá nejzřetelněji ve druhém jednání, kde máme sadu dvorních tanců. Úvodní Pavana začne v orchestřišti v neorenesančním stylu, po chvilce však začíná hrát scénická hudba (pět dechových nástrojů a bubínek). Orchestr se postupně vytratí. Při dalších tancích, kdy některé hraje jen scénická hudba, ale do dalších vstupuje též orchestr v orchestřišti, se styl postupně vyčistí až k čistému renesančnímu tvaru, kdy máme pocit, jakoby tuto část napsal třeba John Dowland, ze kterého Britten také rád čerpal. Na konci scény se však opět rafinovaným postupem vracíme zpět do století dvacátého.

S hudebními motivy, respektive tématy Britten samozřejmě pracuje – nejzajímavější se mi zdá práce s „tématem královské koruny“ (krásná a důstojná melodie na text „green leaves are we, red rose our golden Queen“). Toto téma má na začátku – a pak ještě při závěrečné reminiscenci – podobu majestátně vznešenou, jakoby chtělo vyjádřit typickou anglickou královskou noblesu, kterou tolik vnímáme v hudbě Brittenova velkého předchůdce Sira Edwarda Elgara – myslím, že Britten se zde k němu hlásí. V dalším průběhu však téma královské koruny svoji podobu mění – je jakoby deformováno, rytmicky obměněno a rafinovaně pokrouceno (královna má pocítit také tíži své koruny), ale zároveň i v tom pokroucení má v sobě cosi nekompromisního, co královnu nutí a dává jí odvahu tuto tíži překonávat.Ještě o jednom tématu se zmíním – královna žádá svého milence hraběte z Essexu, aby ji potěšil zpěvem a hrou na loutnu. On jí vyhoví – hraje veselou píseň. Královna však ve svém rozpoložení žádá jinou, pravdivější, smutnou.

Essex tedy hraje píseň pomalou a melancholickou (jemná instrumentace, smyčce a harfa), která královnu velmi dojme. Tato píseň se potom objevuje v závěru opery poté, co královna svým podpisem stvrdí ortel smrti nad Essexem – zde má ovšem podobu tragickou (tutti orchestr s velmi exponovanými žesti), jakoby se celý královnin vysněný (ale přes korunu nedosažitelný) svět zbořil a život tím skončil. Píseň je zde také „roztrhána“ na několik částí, proložených mluveným slovem královny i některých dalších postav.Psychologická kresba hlavní hrdinky – jak důkladná je?

Kresba, pokud budu teď mluvit o hudební stránce, vždy odpovídá situaci, ve které se královna nachází – obvykle se kolem ní točí v různých obměnách již zmíněné „téma královské koruny“, ovšem královna umí být v soukromí lehce konverzující i vtipná, jindy třeba dokonce ješitná. Opravdu zajímavé psychologické momenty sledujeme ve scénách, kdy je královna sama – v závěru prvního jednání, při rozjímání a modlitbě, kdy prosí Boha o sílu překonat všechny obtíže – „posiluj ve slabé ženě srdce muže…“, nebo ve třetím jednání, kdy v sobě za pomoci „tématu královské koruny“ sbírá sílu k dalšímu – jakoby se chtěla oklepat ze zážitku, kdy k ní Essex bez dovolení vtrhne v době, kdy ještě není oblečená a nemá ani paruku…A podle vás nejsilnější momenty celé partitury?

Myslím, že nejsem schopen nejsilnější moment určit, na to jsem až příliš uvnitř. Je vůbec otázka, co je to nejsilnější moment – pro někoho to může být krásný a hymnický ansámbl v prvním jednání a královnini trubači, dalším velmi silným momentem je okamžik ve druhém jednání, při kterém se objeví královna v šatech Lady Essex, které jí sebrala ze žárlivosti (neboť Lady Essex měla ten večer hezčí šaty, než samotná královna a to se nesmí…), někdo může považovat za nejsilnější moment okamžik v závěru, kdy královna podepíše rozsudek smrti a ozve se již zmíněná Essexova píseň v tragické podobě (s nepřeslechnutelným úderem do tam-tamu, kterému jsem pro tento účel rezervoval speciální místo v lóži); úplně jiný charakter, ale také velmi silný, má ve třetím jednání situace, kdy Essex prolomí hradbu dvorních dam a za mohutné gradace v celém orchestru vtrhne k jen napůl oblečené královně bez paruky – v ten moment se z orchestru po generálpauze ozve jen několik „udivených“ slabých smyčcových pizzicat.Poprosím také alespoň pár slov k historii uvádění Gloriany: Čím myslíte hlavně že to je, že se Gloriana dává tak zřídka?

Myslím, že toto je otázka spíš pro dramaturgy, já nemám o historii uvádění takový přehled. Co se mi však zdá jasné, je fakt, že důvodem pro nedobré přijetí Gloriany při premiéře – a z toho vyplývající menší frekvence uvádění díla v následujícím období – určitě nebyly její hudebně dramatické nedostatky, protože žádné takové dle mého názoru nejsou.Snad jen ve druhém jednání, kde je víc čísel sborových a cappella a tanečních čísel, má opera poněkud menší spád, ale zde je zase hudební a taneční složka sama o sobě tak zajímavá, že to, myslím, nemůže vadit. Co ovšem jistě muselo vadit a možná i šokovat při premiéře, byla skutečnost, že Brittten spolu s libretistou Williamem Plomerem vykreslili královnu nejen v ideálních barvách – jak by se asi slušelo, ale také jako ženu s lidskými slabostmi a hlavně – ženu ješitnou. Vždyť – jak asi musela na Alžbětu II. působit scéna, kdy její předchůdkyně Alžběta I. ze žárlivosti a ješitnosti nechá všechny zatančit rychlý tanec Volta, aby se zapotili, pak je odešle převléknout, využije situace a sebere cizí šaty, protože nesnese, že jsou hezčí, než ty její. A našly by se i jiné situace, které mohly při premiéře vadit. Dle mého názoru není divu, že pak tato opera byla oficiálně prezentována jako Brittenovo „selhání“ a Britten ji nesměl ani sám natočit.Tyto důvody neúspěchu však již svou podstatou spadají do kategorie pomíjivých (skladateli v takovýchto případech také v jistém ohledu prospěje, když zemře…) a tak Gloriana přeci jen zažívá v posledních letech určitou renesanci – dle mých informací byla nedávno uvedena v Leedsu a její provedení chystá v blízké budoucnosti i Covent Garden.

Ještě k partituře: Jaké je obsazení orchestru a jak obtížná Gloriana je? Ať už pro orchestr, tak pro zpěváky či sbory? Uvádíte dílo kompletní nebo s nějakými škrty?

Obsazení orchestru je velké, ale ne nijak nadstandardně – řekněme, asi jako na Rusalku, ale přidejme ještě kontrafagot, poněkud více bicích nástrojů, celestu, ale také scénickou hudbu, pro kterou jsme našli dobré místo nad orchestrem, a dále šest trubek, které v prvním jednání obstarávají královniny fanfáry a jejichž umístění nechci teď prozrazovat. Dále se kromě smíšeného sboru objeví i dětský sbor – ale spíše se jedná o starší děti, takové výtržníky či výrostky. A se slepým zpěvákem hraje na jevišti „cistra“, což je nástroj podobný loutně.

Samozřejmě je velmi obtížné toto všechno skloubit dohromady kvůli té různorodosti, ale i proto, že je to česká premiéra a všichni sólisté, včetně zahraničních hostů, zpívají své role poprvé. Partitura klade značné nároky na rytmickou přesnost pěvců, protože v neorenesančním stylu, který využívá i kontrapunktické postupy, musí vše velmi přesně do sebe zapadat. Též ansámbly jsou nesmírně obtížné, neboť Britten věci nikde neopakuje stejně, a přes opravdu logický způsob kompozice nenajdete žádnou šablonu, která by zpěvákům pomohla si vše pamatovat. Krásné, ale také velmi náročné jsou a cappella sbory ve druhém jednání a výstupy se scénickou hudbou – zde museli sólisté a sbor absolvovat mnoho hodin taneční průpravy, ale výsledek, myslím, stojí za to.

Glorianu hrajeme kompletní, tedy bez škrtů.Do jaké míry je vůbec pro vás jako dirigenta, podepsaného pod hudebním nastudováním, možné dát do interpretace takového díla, jako je Brittenova Gloriana, svůj výraznější osobní vklad? Určitě jste nějaké nahrávky téhle opery poslouchal – dokázal byste říci, v čem je, respektive bude vaše osobitost provedení?

Tak především – já se nikdy programově o svoji vlastní osobitost nesnažím. Snažím se pochopit skladatele a interpretovat věci tak, jak velí logika partitury a hudebního stylu. Nahrávky si samozřejmě poslechnu, ale ty jsou vždy něčemu poplatné – hudebně estetické názory se v průběhu historie – i té novodobé – dost měnily. Již několikrát jsem byl jak živě, tak i z nahrávky svědkem takové „osobitosti“, která však byla spíše libovůlí a egoismem dotyčného dirigenta, než službou skladateli. Takže – snažím se o to, aby mým osobním vkladem bylo co možná největší pochopení věci, respektive toho, co je pro danou skladbu a autora typické a netrápím se příliš přemýšlením, proč to někdo jiný dělal jinak a jestli bych to neměl kopírovat. Stejně tak je tomu i u Gloriany – myslím, že Britten je poměrně dobře „charakterově čitelný“, tedy že je zřejmé, na čem jsou ta která místa založena; snažím se tedy pracovat tak, aby vše dostalo smysl, který to má mít. Vím, že to zní poněkud obyčejně, ale myslím, že je potřeba se vždy co nejvíce držet toho, co je psáno.

A jak se vám spolupracovalo s Jiřím Heřmanem? Jak vy jeho režijní koncepci, respektive inscenaci pohledem diváka vidíte? A do jaké míry se s ní vnitřně shodujete?

Myslím, že pan režisér Heřman se v této inscenaci velmi dobře „trefil“ a ve své koncepci jde přesně v souladu s intencí libretisty a skladatele. Představuje dílo tak, jak je napsáno s důrazem na vnitřní zápas královny mezi jejími tužbami coby ženy a jejími povinnostmi jako vládkyně. Tady opravdu není nic, s čím bych se vnitřně neshodoval nebo se musel nějak přesvědčovat, že je to takhle také možné. Jsem za to rád, protože jsem spíše – a myslím, že jako většina dirigentů – toho názoru, že opery je většinou lepší inscenovat tak, jak jsou napsané, protože jinak se obvykle dostáváte do konfliktu s hudební složkou díla. Pohledem diváka bych se rád naučil dívat, ale věřte, že pokud jsem prošel celým zkouškovým procesem a znám do detailu všechny souvislosti, asi nemohu dokázat vidět inscenaci tak, jak ji vidí někdo již hotovou, ale poprvé. Proto jsem na reakci diváků velmi zvědav.Na závěr trochu odjinud: Od doby, kdy jsme spolu mluvili naposledy, nějaká doba uplynula. Stále máte tak – alespoň při pohledu zvenčí to tak vypadalo – zběsilé pracovní tempo? Jak všechny ty povinnosti rozdělené mezi Prahu a Košice, kde jste šéfdirigentem Státní filharmonie, zvládáte? A co na vás ve vaší profesi v příští sezoně alespoň z toho zásadního čeká?

Ano, tempo je pořád zběsilé. Hned po druhé premiéře rovnou z divadla odjíždím do Košic, kde mne čekají dva obtížné programy za sebou (provedu zde poprvé mimo jiné Berliozovu Symfonii Smuteční a Triumfální a Mendelssohnovu „Skotskou“), mezi kterými se ovšem do Prahy na tři dny vrátím, abych tu dirigoval v jednom dni dva Jakobíny a další den reprízu Gloriany. Takový pracovní záběr samozřejmě není příjemný, ale tu a tam se přeci jen najde období klidnější, kde se stihnu nadechnout a vnímat také fakt, že mám rodinu a podobně. A další plány? Velmi se těším například na Dvořákovo Requiem v Košicích (s Maďarským národním filharmonickým sborem a mezinárodním obsazením sólistů), nebo na Beethovenovu Devátou tamtéž, a samozřejmě na mnoho dalších koncertů, které jsou v jednání – nemá cenu teď věci předjímat. Teď, krátce před premiérou Gloriany stejně nedokážu na nic jiného myslet, dokonce i manželce občas říkám „Her Majesty“ a samozřejmě se v noci budím a všechno se mi v hlavě dokola přehrává.

Díky za rozhovor, hodně úspěchů s Brittenovou Glorianou.

Benjamin Britten:
Gloriana
Hudební nastudování: Zbyněk Müller
Dirigent: Zbyněk Müller / Jan Chalupecký
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světelný design: Daniel Tesař
Choreografie: Jan Kodet
Sbormistr: Pavel Vaněk
Sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr, sbor a balet Opery Národního divadla
Kühnův dětský sbor
Premiéra 3.března 2012 Národní divadlo Praha

Královna Alžběta I. – Gun-Brit Barkmin / Szilvia Rálik
Robert Devereux – Norman Reinhardt / Martin Šrejma
Frances – Kateřina Jalovcová / Stanislava Jirků
Charles Blount – Jiří Hájek / Aleš Jenis
Penelope – Lady Rich – Marie Fajtová / Kateřina Kněžíková
Sir Robert Cecil – Martin Bárta / Roman Janál
Sir Walter Raleigh – Ivo Hrachovec / David Nykl
Henry Cuffe – Jiří Brückler / Jiří Kubík
Dvorní dáma – Yukiko Šrejmová Kinjo / Michaela Šrůmová
Slepý zpěvák balad – Zdeněk Plech / Luděk Vele
Soudce z Norwiche – Aleš Hendrych / Ivo Hrachovec
Hospodyně – Yvona Škvárová / Lenka Šmídová
Duch masky – Jaroslav Březina / Václav Lemberk
Ceremoniář – Vladimír Doležal / Jan Markvart
Městský vyvolavač – Josef Brozman / Pavel Novák
Čas – Petr Kolář
Harmonie – Lucie Šturcová
Moriska – Zdenek Horváth
Královnin přízrak – Tereza Havlíčková
Hráč na kvinternu – Jan Čižmář