Dva světy / jeden svět. Zápisky z večera vpravdě světových choreografií v Ostravě

  1. 1
  2. 2

Ohad Naharin: B/olero (2008, New York)
Jak již název úvodní části nového tanečního triptychu z repertoáru ostravského Národního divadla moravskoslezského napovídá, tato je postavena na základě stejnojmenné (tedy pochopitelně bez onoho lomítka v názvu) skladby Maurice Ravela. Nejeden divák si přitom možná řekne – proboha, už zase další Bolero? Cožpak už nebylo dost tohoto notoricky známého, kolovrátkově znějícího kusu, jejž sám jeho autor označil za „jednoduchou a přímou skladbu bez jakékoli virtuózní ambice”? Jednoznačná odpověď v tomto případě zní – ne, rozhodně nikoliv, a to hned z několika důvodů.

Prvním je samotná hudební úprava Ravelova originálu, jenž zde prošel syntezátory japonského průkopníka elektronické hudby Isao Tomity, přičemž (chvályhodně) pozbyl více než poloviny své délky, naopak nabyl na kompaktnosti a přesně vymezeném formátu, v jehož rámci si Tomita vynalézavým způsobem neustále hraje s modulací zvuku. Tedy, pokud bychom se nebáli klišé stejně frekventovaného jako Bolero samotné, mohli bychom říci, že japonský skladatel svého francouzského kolegu pouze neinterpretuje, ale že s ním naopak vede tvůrčí dialog. A nikoliv překvapivě se dá totéž říci i o choreografii Ohada Naharina. Zatímco jeho předchůdci, jmenovitě Maurice Béjart, vsadili na početnější obsazení tanečníků, kteří, vedeni jeho vizí (a Ravelovou hudbou), vytvářejí na jevišti sugestivní, avšak poněkud monotónně repetitivní obraz „příběhu o touze“, izraelský tvůrce je o poznání hravější, nápaditější a rafinovanější, co se práce s pohybem týče. Pryč s jakýmkoli náznakem scénografie! Světelný design? Dva reflektory, každý z jedné strany hlediště, naprosto postačí. Zvláště pokud na tělech obou tanečnic, oděných v jednoduchých, černých šatech, vytvářejí výrazné kontrastní plochy zelené a fialové, nad nimiž by nejeden expresionista (a Václav Špála především) zaplesal radostí.

O. Naharin: B/olero - Adi Salant, Nataša Novotná - NDM Ostrava 2016 (foto Martin Popelář)
O. Naharin: B/olero – Adi Salant, Nataša Novotná – NDM Ostrava 2016 (foto Martin Popelář)

A pak už jen a hlavně – pohyb. Chvílemi s humornou nadsázkou zdánlivě podléhající repetitivnímu vzorci Tomito-Ravelova hudebního podkladu, to když obě účinkující jen tak krouží pažemi ve vzduchu, či se s opakovaným jednoduchým gestem ležérně pohupují v bocích, vše v dokonalém synchronu. A z toho v prudkém, dynamickém toku pohybu vyrazí nečekaně jedna nebo obě najednou do prostoru, jako by se chtěly vymanit z vymezeného vzorce, odtrhnout se od země, zbavit se okovů bezduché repetice – aby u ní nakonec zase nevyhnutelně skončily. Výsledný efekt byl navíc umocněn mimořádně zdařilým, typologicky kontrastním obsazením tanečnic. První z nich, hostující Adi Salant z Naharinovy domovské Batsheva Dance Company, se nechala prostoupit choreografií svého uměleckého šéfa se skoro až nábožným zanícením, její projev byl bytostně fyzický, zemitý, ostře formovaný, palčivě bezprostřední a nekompromisně autentický. Druhá, rovněž hostující česká tanečnice a choreografka Nataša Novotná v sobě po všech letech vystupování v kreacích předních světových tvůrců současného tance stále nezapře klasickou eleganci, noblesu a jemné, delikátní vedení pohybu, které však nepostrádá uhrančivou, sugestivní výrazovou kvalitu, přitahující pohledy diváků jako magnet.

O. Naharin: B/olero - Adi Salant, Nataša Novotná - NDM Ostrava 2016 (foto Martin Popelář)
O. Naharin: B/olero – Adi Salant, Nataša Novotná – NDM Ostrava 2016 (foto Martin Popelář)

Možná bude část diváků odcházet domů bezradná a poněkud v rozpacích z toho, co si mají z Naharinova B/olera odnést, nebo co si myslí, že by si měli odnést. Práce s pohybem, hravost, kreativita, představivost a především nesmírná zvídavost, s níž tento izraelský tvůrce ohmatává a na oplátku na sebe nechává působit svět kolem sebe, jsou však natolik fascinující, že samotná cesta se u něj stává cílem.

Jiří Kylián: Falling Angels (1989, Den Haag)
Následuje další choreografie, jejíž autor se rozhodl pracovat výhradně se specifickou pohybovou dynamikou, proporcemi a možnostmi ženského těla – Falling Angels světoznámého českého tvůrce Jiřího Kyliána. Za její hudební podklad si Kylián vybral skladbu Drumming, part I amerického minimalisty Steva Reicha z roku 1971. I když, skladbu – jak již její název dává tušit, nejedná se o hudbu v tom slova smyslu, v němž ji obvykle chápeme. Reich se nechal inspirovat bubnováním domorodců z africké Ghany, jež postupně skládá do paralelních stop v dlouhých frázích, avšak také odlišném tempu, čímž dochází k jejich postupnému rozbíhání, aby se zase v jiném bodě sešly v akcentovaném zvuku, který tímto způsobem v průběhu skladby konstruuje i dekonstruuje.

J. Kylián: Falling Angels - NDM Ostrava 2016 (foto Martin Popelář)
J. Kylián: Falling Angels – NDM Ostrava 2016 (foto Martin Popelář)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Ravel/Reich/Gordon: Dva světy/jeden svět (NDM Ostrava 2016)

[Total: 18    Average: 4.3/5]

Související články


Napsat komentář