Fibichova Bouře v Ostravě, pokus o pochopení

Po zhlédnutí inscenace jsem si jako vždy přečetla program k ní a byla jsem překvapena. Viděla jsem tuto Fibichovu operu na libreto Jaroslava Vrchlického na námět Shakespearovy stejnojmenné hry poprvé a byla jsem velmi zvědavá, do jakého světa nás inscenace zavede, jaký inscenační klíč její tvůrci zvolí. Byl to klíč veskrze asketický. Zatímco mladý dirigent Marek Šedivý usiloval o co nejbohatší postižení skladatelova kompozičního umu a hudební nastudování včetně sborových partií, nastudovaných Jurijem Galatenkem, vynikalo důslednou propracovaností do nejmenších detailů, režisér Jiří Nekvasil se svými výtvarnými spolupracovníky, zejména pak se scénografem Davidem Bazikou, se rozhodli pro velmi prosté ztvárnění. Bývalého milánského vévodu Prospera uzavřeli do klauzury jakési živé, ale téměř nepohyblivé sochy renesančního učence typu Leonarda da Vinciho, jehož skici pokrývají čelní stěnu jeviště umístěnou na točně.

Na samém počátku nechá režisér Prospera v popředí dlouho nepohnutě stát, jeho jediným úkolem je pokynout svou kouzelnou hůlkou dirigentovi, aby orchestr začal hrát. Nekvasilovým Prosperem byl na premiéře Aleš Jenis, mladý slovenský barytonista se značnými zahraničními zkušenostmi a s krásně barevným a barvitým hlasem, který tuto velmi náročnou roli zazpíval na pozoruhodné úrovni. To, že se přitom nestal charismatickým kouzelníkem a manipulátorem všeho dění na jevišti, kladu za vinu režisérovi, který s pěvcem nevytvořil živoucí postavu, ale pouze její statickou atrapu. Prospero se po scéně pohybuje pomalu a téměř nenápadně, zjevně splňuje určené aranžmá – tu vystoupí na schody, tu se objeví na obřím globusu.

Horší je, že podobně pohybově svázaný je i vzdušný duch Ariel, který na začátku sjede na tazích na létacím kole, aby se pak na něm na konci opery zase vznesl do výše. Arielův pohyb po jevišti je sporadický, pohybové spolupracovnice Adéla Kvochová a Jana Tomsová naučily pěvecky výbornou Olgu Jelínkovou snad pouze charakteristickou chůzi všech mimů, jinak Ariel spíše pózuje – nikdo po pěvkyni zřejmě víc nepožadoval. Choreografie čtyř němých duchů je velmi chudá a nenápaditá. Většinou postávají, poposedávají, polehávají. Všichni duchové jsou modří. A proč by ne. Pravda – když bránili Prosperovi v průchodu mezi nimi, dvakrát museli vstát ze svých sedátek. Dřevěná trojúhelníková schodiště všech velikostí vytvořila spolu se závěrečnou masivní truhlou jednoduchý scénický mobiliář. Jeho přenášení mělo v náznaku zastoupit dřevorubecký úkol Fernandův, který podle Prosperova nařízení vykonává, aby mohl získat jeho dceru Mirandu. Duchové obíhali s nábytkem jeviště kolem dokola nesčíslněkrát. Podobně povrchní byla také šachová scéna Mirandy a Fernanda.

Jedním ze základních nedostatků tohoto Nekvasilova jevištního vidění je necitlivost k časové pulzaci dění na jevišti, dalším je omezená schopnost práce s pěvci. Opakovaně nedokáže ve spolupráci s nimi vytvořit dramatické postavy a situace, v nichž by se zviditelnily jejich vztahy. Jsou to jednotlivé na sobě nezávislé figury. Jejich obsazení pěvci je však naštěstí mimořádně dobré. Luciano Mastro je Fernandem, který ve svém krásně česky artikulovaném pěveckém projevu užívá i pozoruhodná piana, Alžběta Poláčková je znělou půvabnou Mirandou, Kalibana ztělesnil pěvecky kvalitní Jevhen Šokalo.

Sbor umístil režisér za scénu, ostatně na jevišti pro něj nebylo místo. Až ve chvíli, kdy se domníval, že by měl přece jenom být sbor fyzicky přítomen, nechal jej při lehce nažhavených světlech vstoupit do hlediště v černých koncertních šatech. Kým byli neviditelní členové sboru za jevištěm a kým jsou teď? Inscenace plyne a plyne, zachránění Prosperovi nepřátelé se po jevišti jen tak nekoordinovaně potácejí, jeden z nich před sebou pořád drží kovový kufřík. Proč? No proto, že z něj na konci vyndá Prosperovy korunovační klenoty. Pluli snad na Prosperův ostrov, aby toho, koho vypudili z Milána, poprosili o odpuštění? Vždyť je tam vykouzlená bouře zanesla z Prosperovy vůle!? Ne, logickou stavbu inscenace tu nehledejme.

Scénograf David Bazika sice ve svém vyjádření cítí hluboké problémy související s otázkou „Máme právo kolonizovat vzdálené světy?,“ ale vztah nepříliš výrazného primitivního majitele ostrova Kalibana, oblečeného do tmavohnědých montérek a majícího tmavě zpatinovaný obličej, a kolonizátora – sebestředného učeného Prospera s jeho knihami, které před návratem do Milána odkládá do truhlice, tu není. Konflikt mezi těmi dvěma se v podstatě neodehraje, podobně jako režisérem zamýšlený, pro mne však naprosto nečitelný nesouhlas jeho dcery Mirandy s rozhodnutími jejího otce Prospera. Všechno je mlhavé a nekonkrétní. Podle režisérových slov je Prosperův ostrov „průhledem do skicáře velkého tvůrce, kde se slova hekticky mísí s náčrty strojů a s kresbami“. Tento záměr je však spíš jen výtvarný a brzy se okouká, když se na jevišti téměř nic neděje. Prosperův ostrov by přece jenom měl být prostorem plným fantazie a divů, je však pouze, jak již bylo řečeno, „průhledem do skicáře“. Kouzlo prostředí se nedostavilo, nahradil je statický obraz, doprovázený množstvím Fibichovy hudby. Inscenace poskytla skladatelovu dílu medvědí službu. Zásada uvádět dílo tak jak leží a běží bez jakýchkoli dramaturgických zásahů je často cestou do pekla. To už dávno věděl například náš ojedinělý operní dramaturg a dirigent Václav Nosek. Zdá se, že jeho výjimečný cit pro divadelní jazyk u nás nikdo nesdílí. A tak sice máme velké dramaturgické ambice, ale nedokážeme je adekvátně divadelně realizovat.

Hodnocení autorky recenze:
– hudební nastudování: 80%
– režie: 50%

Zdeněk Fibich:
Bouře
Hudební nastudování a dirigent: Marek Šedivý
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Mária Fulková
Videoprojekce: Zuzana Studená
Pohybová spolupráce: Adéla Kvochová, Jana Tomsová
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Eva Mikulášková
Orchestr a sbor NDM Ostrava
Premiéra 1. prosince 2016 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Alonso – Jakub Kettner (alt. Michal Onufer)
Sebastian – Vít Habernal (alt. Petr Němec)
Fernando – Luciano Mastro (alt. Martin Šrejma)
Antonio – Aleš Burda (alt. Jiří Halama)
Gonzalo – Roman Vlkovič (alt. Petr Urbánek)
Adrian – Tomasz Suchanek (alt. Waldemar Wieczorek)
Prospero – Aleš Jenis (alt. Richard Haan)
Miranda – Alžběta Poláčková (alt. Barbora Řeřichová)
Kaliban – Jevhen Šokalo (alt. František Zahradníček)
Trinkulo – Václav Morys (alt. Tomáš Kořínek)
Stefano – Martin Gurbaľ (alt. David Szendiuch)
Ariel – Olga Jelínková (alt. Milena Arsovska)
První duch – Agnieszka Bochenek-Osiecka (alt. Pavla Morysová)
Druhý duch – Marianna Pillárová (alt. Nikola Novotná)
Třetí duch – Erika Šporerová (alt. Ivana Ambrúsová)
Čtvrtý duch – Veronika Höpflerová (alt. Hana Veselá)
Duchové – Eliška Dubcová, Marie Chocholová, Kristýna Liberdová, Nela Rusková

www.ndm.cz