Ludmila Dvořáková, poslední z velkých českých primadon 20. století

V osobnosti Ludmily Dvořákové, jež nás zcela nečekaně opustila v důsledku nešťastné tragické události (informovali jsme zde), odešla poslední z velkých českých operních primadon dvacátého století. Díky souhrnu okolností se stala mnohem populárnější v zahraničí, než doma. Ale takový už někdy bývá osud velkých umělců.

Ludmila Dvořáková se narodila v Kolíně 11. července 1923. Ve svém rodném městě navštěvovala hudební škola, kde studovala hru na klavír, na housle a zpěv. V roce 1942 se stala posluchačkou Pražské konzervatoře. Svá studia u profesorky Jarmily Vavrdové ukončila v roce 1949 a ještě téhož roku se stala sólistkou opery tehdejšího Státního divadla v Ostravě, kam počátkem nové sezony nastoupil nový šéf, nejvýznamnější příslušník slavného muzikantského rodu Vašatů, Rudolf (1911–1982), který se později stal jejím manželem.Její nástupní rolí byla titulní postava v Janáčkově Kátě Kabanové, jejíž premiéra byla 10. listopadu 1949. Dirigentem představení byl Rudolf Vašata a režisérem Hanuš Thein. O rok později, 19. listopadu 1950, vystoupila spolu s Rudolfem Vašatou pohostinsky v této roli na jevišti Národního divadla. Rychle za sebou přicházely další významné role českého i světového repertoáru, jmenujme za všechny Pucciniho Toscu, Alžbětu ve Verdiho Donu Carlosovi, Fibichovu Šárku, titulní roli v Rusalce a další, v nichž mohla uplatnit svůj nádherný nosný soprán širokého rozsahu s charakteristickým temným zabarvením stejně jako svou dokonalou muzikální připravenost, mimořádné herecké schopnosti, to vše podpořeno nesmírnou pílí a pracovitostí.

V Ostravě dostala nejlepší možné školení. Vedle Rudolfa Vašaty tam působil příslušník tehdy nejmladší dirigentské generace, velmi talentovaný a perspektivní Josef Kuchinka, a už v Ostravě svými průbojnými inscenaci startoval svou pozdější hvězdnou kariéru režisér Bohumil Hrdlička a záhy k němu přibyl jeho vrstevník Ilja Hylas, vyzbrojený zkušenostmi z průkopnických inscenací ve Velké opeře 5. května. Když jsem ve druhé polovině šedesátých let nastoupil jako kandrdas do ostravského divadla, byly vzpomínky na Ludmilu Dvořákovou a její mimořádné výkony stále velmi živé jak uvnitř divadla, tak u ostravských operních fanoušků.

Z jejích dalších rolí připomeňme alespoň Miladu ve Smetanově Daliboru a titulní postavu Beethovenova Fidelia, v nichž excelovala pod taktovkou Rudolfa Vašaty v moderně koncipovaných inscenacích režiséra Bohumila Hrdličky a scénografa Josefa Svobody, dále pak Amélii ve Verdiho Maškarním plese, titulní role ve Smetanově Libuši a Verdiho Aidě a Sentu ve Wagnerově Bludném Holanďanovi.Premiéra Bludného Holanďana dne 27. února 1954 byla jejím prvním setkáním s autorem, jenž se posléze stal jejím celoživotním uměleckým údělem. Vytvořila také jednu z hlavních postav v československé premiéře opery Petra Iljiče Čajkovského Čarodějka. Tato inscenace, jež byla dílem Rudolfa Vašaty a režiséra Ilji Hylase, byla odměněna státní cenou.

Následovala další pohostinská vystoupení na Národním divadle, v roce 1952 v postavě Cizí kněžny v Rusalce a říjnu 1953 to bylo v titulní roli Fidelia. Poté následovalo angažmá. Od počátku sezony 1954/1955 se ona i Rudolf Vašata stávají členy operního souboru naší první scény.

Na jevištích Národního a Smetanova divadla se s ní mohli diváci potkat kromě již výše zmíněných rolí také například v postavě Hedviky ve Smetanově Čertově stěně  a Krasavy v Libuši, kterou zpívala vedle Libuše Marie Podvalové 11. června 1956 v inscenaci, nastudované v roce 1953 k 70. výročí znovuotevření Národního divadla. Hrála a zpívala rovněž Anežku ve Smetanových Dvou vdovách.Ztvárnila titulní roli ve Fibichově Šárce, v původní premiéře opery Zbyňka Vostřáka Králův mincmistr vytvořila roli Anežky, především byla mimořádně úspěšnou Alžbětou při první poválečné wagnerovské inscenaci v Národním divadle, kterou se stal v roce 1955 Tannhäuser pod taktovkou Jaroslava Vogla.V roce 1954 slavila Ludmila Dvořáková velký úspěch při svém vystoupení v Moskvě, jež se tam konalo u příležitosti dvořákovského výročí. Naposledy vystoupila na scéně Národního divadla 29. června 1966 jako host v roli Milady v Daliborovi. Jejím partnerem v titulní roli byl tehdy Jaroslav Kachel.

V roce 1955 přišlo první pozvání do vídeňské Státní opery. 22. června  tam se představila v roli Alžběty ve Verdiho Donu Carlosovi, když jejím partnerem v titulní roli byl Ivo Žídek. Dirigentem představení byl Berislav Klobučar. Ještě téhož roku ztvárnila ve Vídni titulní roli ve Fideliovi a poté byla po řadu let stálou spolupracovnicí této scény. Ve Vídni se představila mimo jiné v roli Senty v Bludném Holanďanovi, jako Brünnhilda ve Valkýře i v Siegfriedovi, Ortruda v Lohengrinovi, Kundry v Parsifalovi anebo Barvířka ve Straussově Ženě beze stínů.

Ve Vídni se prosadila také jako představitelka titulní role v Šostakovičově Kateřině Ismajlové, kterou tam nastudovali dirigent Jaroslav Krombholc a režisér Karel Jernek. Ve Vídni si také zazpívala Kostelničku v Její pastorkyni, v představení, které dirigoval Sir Charles Mackerras a roli Jenůfy ztvárnila Gabriela Beňačková. Jako Kostelnička také vystoupila v Ženevě v inscenaci režiséra Evalda Schorma, ve Stuttgartu pod taktovkou Jiřího Kouta a 3. října 1984 rovněž ve Věžníkově představení na scéně brněnské Janáčkovy opery. Představení dirigoval Evžen Holiš a Jenůfu zpívala Natálie Romanová.

V roce 1957 Prahu na nějaký čas opouští a zpívá ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Zde opět zazáří v roli Senty v Bludném Holanďanu a v Miladě v Daliborovi. Dva velké úkoly ji potkaly při premiérách prvního slovenského uvedení Pauerovy Zuzany Vojířové, a zejména v Pucciniho Manon Lescaut, v nichž ztělesnila titulní role.

V roce 1960 přichází rozhodující okamžik v životě a umělecké kariéře Ludmily Dvořákové, když ji pozval do berlínské Státní opery tehdejší její šéf, dirigent Franz Konwitschny, který ji přidělil roli Oktaviána ve Straussově Růžovém kavalíru. Její úspěch v této roli (v pozdějších letech ji vyměnila za postavu Maršálky) byl naprosto jednoznačný a následovala nabídka k trvalé spolupráci. Své mimořádné kvality potvrdila v Alžbětě v Donu Carlosovi. Ačkoli o Ludmile Dvořákové bylo známo, že nerada natáčí, díky čemu existuje poměrně málo nahrávek jejího nádherného hlasu, tento její výkon a představení Wagnerova Tannhäusera, v němž zpívala Venuši, je na nahrávce zaznamenán. Z jejích dalších berlínských rolí jmenujme alespoň Santuzzu v Mascagniho Sedláku kavalírovi, titulní roli v Pucciniho Tosce, ale také Cizí kněžnu v Rusalce.

Po úspěších v Berlíně měli možnost seznámit se s pěveckým uměním Ludmily také milovníci opery v dalších německých městech. V Karlsruhe poprvé vystoupila v jedné ze svých životních rolí, v titulní ženské postavě Wagnerova Tristana a Isoldy. Poté ji zpívala v Hannoveru. Celkem tuto roli vytvořila pětasedmdesátkrát. Mimo jiné také sedmkrát v Římě pod taktovkou Lovro von Matačiće.V milánské La Scale ztvárnila Straussovu Ariadnu pod taktovkou Georga Prétra, když jejím partnerem v roli Tristana byl James King. Významná byla její spolupráce s Německou operou na Rýně v Düsseldorfu a Duisburgu.

Její umění oceňovali v Hamburku, Lipsku, Paříži, Marseille, Benátkách, Kodani, Ženevě, Bělehradě, Budapešti a v desítkách dalších evropských metropolí. Logicky následovalo pozvání do jednoho z nejprestižnějších operních divadel, do Bavorské státní opery v Mnichově. Tam ji viděl a slyšel v roli Ortrudy v Lohengrinu velký reformátor operní režie, vnuk Richarda Wagnera, Wieland Wagner. Okamžitě následovalo pozvání do Bayreuthu. V roce 1965 se festivalovým hostům představila jednak v roli Venuše v Tannhäuserovi, kde jejím partnerem pod taktovkou André Cluytense byl Wolfgang Windgassen a dále v postavě Gutrune v Soumraku bohů, který dirigoval Karl Böhm.

Wieland Wagner sice v říjnu 1966 zemřel, ale Ludmila Dvořáková dalších pět let vystupovala v pěti jeho inscenacích, kterými byly kromě již zmíněných Valkýra a Siegfried, v nichž ztvárnila roli Brünnhildy a Parsifal, v kterém vystoupila v roli Kundry. Dále se představila v Bayreuthu v Ortrudě v Lohengrinovi, kterého režíroval Wielandův bratr Wolfgang.

Dalším významným rokem byl pro Ludmilu Dvořákovou rok 1966. Tehdy přišlo pozvání do Mekky operních pěvců, do newyorské Met. Poprvé zde vystoupila ještě ve staré budově v titulní roli ve Fideliovi. Vzpomínala později na to, jak krásný pocit měla, když v šatně seděla u zrcadla, kde měla pamětní destičku Ema Destinnová. V té době velmi prestižní a přísný kritik The Herold Tribun Louis Snyder ohodnotil její velký, vroucí a výrazný hlas, pochvalně se zmínil o jejím hereckém talentu a napsal, že je velkým příslibem. V tom se nemýlil, Ludmila Dvořáková za šest let odzpívala v Met řadu dalších hlavních rolí (už v nové budově v Lincoln Centru) jako byla Ortruda v Lohengrinu, Senta v Bludném Holanďanu, Isolda v Tristanovi a Isoldě a Chrysothemis ve Straussově Elektře, kterou později vyměnila v San Franciscu anebo ve Štýrském Hradci za titulní roli.

V témže roce ji pozval také Sir Georg Solti do Londýna, který se stal jejím dalším trvalým působištěm. Zde mimo jiné poprvé zpívala hlavní role ve všech čtyřech večerech Prstenu Nibelungova, což si později zopakovala v Berlíně, Mannheim a v Budapešti a v roce 1966 také ztvárnila Isoldu v obřím Teatro Colón v Buenos Aires.Výčet jejích úspěchů by byl mnohem delší. Nebylo v mých silách je zaznamenat, navíc údaje o představeních se, bohužel, občas liší podle použitých pramenů. V závěru své kariéry počátkem osmdesátých let se zúčastnila Ludmila Dvořáková dvou zájezdů do Japonska, s berlínskou a poté i s hamburskou operou. V italském Turíně si naposledy, po pětasedmdesáté, zazpívala Isoldu.

Věnovala se rovněž písňové tvorbě, především českých autorů. Na klavír ji často doprovázel její manžel Rudolf Vašata. V Londýně například zpívala za doprovodu londýnské filharmonie Dvořákovy Biblické písně.

K jejímu životnímu jubileu vyšla v roce 2003 CD nahrávka s áriemi z českých a Wagnerových oper s orchestrálním doprovodem pod taktovkou Rudolfa Vašaty. Při této příležitosti v krátkém interview řekla: „Nahrávala jsem vždy nerada, cítila jsem se spoutaná pevně postaveným mikrofonem a malým prostorem, kde se žádná scéna nemohla hlasově ani prostorově tak rozvinout, jak bych si přála.“

Myslím si, že tato její vlastní slova nejlépe charakterizují profil této velké jevištní umělkyně, která proslavila české operní umění po celém světě. Mimo jiné i za to jí byly uděleny v roce 2012 Cena Antonína Dvořáka a deset let před tím Cena Thálie.
Foto archiv, archiv ND Praha / Jaromír Svoboda