Operní panorama Heleny Havlíkové (194)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 1. do 7. prosince 2014
* Romantika mezi krabicemi
* Jennifer Larmore „u konce s dechem“?
* Inspirace pro dny příští
***

Romantika mezi krabicemi
Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích uvedlo v sobotu 6. prosince v Domě kultury Metropol premiéru nového nastudování Mozartovy Figarovy svatby. Na webových stránkách divadla je upoutávka (zde), která hned v jedenácti bodech shrnuje „Proč musíte vidět Figarovu svatbu“: vychvaluje se zde temperamentní argentinský dirigent Mario De Rose, mezinárodní obsazení, počet účinkujících nad stovku, režisér Josef Průdek. Prý takovou Figarovu svatbu diváci ještě neviděli.

Jistě, i pro operu platí slavné marketingové pravidlo, podle kterého „i zázrak potřebuje reklamu“. Nejenže budějovická Figarova svatba zázrakem rozhodně nebyla – po premiéře se spíše nabízí vyjmenovat hned celou řadu důvodů, proč tuhle Figarovu svatbu vidět „nemusíte“. Přitom se „papírově“ dalo očekávat inspirativní skloubení zkušených operních matadorů s mladými talenty.

Jedním ze zásadních nedostatků budějovické Figarovy svatby je hudební nastudování. Dirigent a zároveň generální hudební ředitel budějovické opery Mario De Rose se ve svém hudebním přístupu zcela míjel se stylem Mozartovy hudby. Dílo vrcholného klasicismu pojal spíše jako pozdně romantickou nebo veristickou operu s mohutným zvukem, rubaty se zpomalováním a naopak zrychlováním a pauzami v rámci hudebních frází, s jakýmisi rozmazanými glissandy a tempy táhlými, při kterých sólistům „chyběl“ dech, nebo naopak zběsile zbrklými, která se nadala uhrát natož uzpívat. Za jediný dobrý nápad lze považovat použití theorby do continua v recitativech místo nejčastěji obsazovaného cembala.

Orchestr byl z „díry orchestřiště“ vyzvednut na jeviště a tvořil svými pulty ozdobenými girlandami součást svatebních oslav. To není samo o sobě špatný nápad, ostatně v Mozartových dobách bylo na muzikanty vidět výrazně lépe než dnes, kdy jsou v hloubi orchestřiště prakticky „neviditelní“. V Metropolu se suchou akustikou byl orchestr umístěn v zadní části jeviště na stupňovitě vyvýšeném pódiu. Představa, že pozvednutí orchestru z jeho anonymity na jeviště podnítí hráče, aby se takto „osobně“ prezentovali co nejlépe, se však bohužel nenaplnila. Orchestr hrál falešně, zásadním způsobem selhávala souhra jako celku i jednotlivých nástrojových skupin. Alespoň k náznaku zvukové vytříbenosti měla hra orchestru hodně daleko.Mario De Rose stál tedy netypicky zády k sólistům, kteří jeho gesta sice sledovali na televizních obrazovkách, ale na sezpívanosti ansámblů, které jsou ve Figarově svatbě klíčové, ale i nástupech sólistů a změnách temp se toto aranžmá projevilo neblaze. Dirigent se místy zapojoval do dění na jevišti (někdy i ve výskoku), při recitativech si sedl na schody a se zájmem ho sledoval. Větší koncentrace na řízení orchestru by byla vhodnější.

Režie byla svěřena Josefu Průdkovi, jehož profesionální kariéra je s Figarovou svatbou i operou Jihočeského divadla úzce spjata. Josef Průdek, letošní sedmdesátník, vystudoval na pražské HAMU zpěv a operní režii a rolí Figara (1969) a následně Almavivy v Jihočeském divadle začalo jeho operní angažmá, ve kterém se zpěv prolínal nejen s režií, ale od roku 1990 i šéfováním budějovické opery. Figarovu svatbu režíroval v Jihočeském divadle již v roce 1985 a potom opět ve Stavovském divadle Praze v roce 2002, když zde v letech 1996–2002 působil jako šéf Opery Národního divadla.

Nejenže Josef Průdek dozajista zná Figarovu svatbu do poslední noty a slova, ale tato komedie se spoustou situačního humoru se zdála být ideální pro jeho typický režijní styl, ve kterém se mu dařilo důvtipně nacházet základní inscenační klíč, který pak díky svým hereckým zkušenostem dokázal aplikovat na charakteristiky postav i situace s domýšlením logiky příběhu.

Zpočátku vše vypadalo po režijní stránce nadějně: během předehry dlouhý špalír svatebních hostů nosí snoubencům – Zuzance a Figarovi – dary ve vzorně zabalených krabicích. Mezi gratulanty je i dirigent a několik hráčů orchestru. S koncem předehry všechny „trumfne“ Hrabě, který nechá přivézt postel. Figaro ji začne přičinlivě měřit, zatímco Hrabě se oddává představě, jak na ni bude se svou Zuzanečkou uléhat. Že se postel stane místem pro schovávání Cherubína a Hraběte, kteří přišli za Zuzankou, místo křesla (lenošky), o kterém se zpívá dle libreta, lze při dnešním volném režijním zacházení s textem vcelku pominout, proč se ale táž postel následně stane součástí hraběnčina budoáru, ztrácí opodstatnění, a chápání postele jako středobodu dění zamlžuje.

Horší je to s desítkami krabic, které zaplní celou zadní část jeviště. Fungují ještě ve vzpurné árii Se vuol ballare, když z nich Figaro postaví panáka – Hraběte, kterému nejprve srazí hlavu a pak ho celého skopne. Jenže pak se z neustálého přenášení krabic kde kým a sem a zase tam stane čím dál únavnější, fádnější a často jediný, obsahově prázdný důvod hereckých akcí – hlavně aby se na jevišti stále něco hýbalo. Z krabic vzniknou nakonec i loubí ve večerním parku. Té krabicové jednotvárnosti navíc chybí pointa – co vlastně novomanželé kromě postele dostali, nevíme: krabice zůstanou nerozbalené.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Figarova svatba (JD České Budějovice)

 

Vaše hodnocení - J. Larmore & A. Carè (Praha 7.12.2014)

 

Související články


Reakcí (15) “Operní panorama Heleny Havlíkové (194)

  1. Hlavním úkolem pro nové vedení českobudějovické opery bude najít skutečného dirigenta, který bude se souborem opravdu pracovat, protože ten pán, co Figarovu svatbu (a nejen ji)dirigoval, resp. dirigování předstíral, obstál sice v klaunských výstupech, v dirigování určitě ne. Cizokrajné jméno nemůže být zárukou kvality – u nás máme řadu dirigentů, kteří nemají práci a jsou rozhodně lepší, než on. V Mozartovi byly problémy v nenastudování opery přímo alarmující!

  2. Nechápu, proč by se měli diskutující na Opeře Plus zbaběle skrývat za pseudonymy. Snad proto, aby mohli podpásově útočit na ty, kteří jdou s kůží na trh? Každé vedení divadla má právo si vybrat spolupracovníky, o které stojí.
    Budeme hádat třikrát.
    Hádám poprvé: Ctirad = Zbyněk Brabec. Mýlím-li se, pak se ZB srdečně omlouvám.

    1. Ale o tom přece internet je, s tím se musíte smířit, že tu člověk může vystoupit jak pod svým pravým jménem, tak pod přezdívkou. A je to jen a jen na něm. Oproti „skutečnému“ světu není problém, aby tu člověk vystupoval pod jménem Adama Plachetky nebo třeba ministra kultury. Anebo jako Pepík Vomáčka nebo Ctirad. Ať se vám to líbí nebo ne. S tím nic nenaděláte a nijak to ovlivnit nejde, nový email = identitu máte založenu během 5 vteřin. Diskuze pod recenzemi a možnost řadových návštěvníků vyjádřit svůj názor nejen na divadlo / koncert, ale i na úroveň samotné recenze je naopak jednou z velkých předností internetu. Všechno má zkrátka své plus i mínus.

      1. Milý Richarde,je sice pravda,že internet umožňuje falešnou identitu,ba mnoho různých identit ,za pár chvil.Leč já si myslím,že jsme lidé dospělí a tím i plně zodpovědní za své názory a měli bychom býti schopni,či přímo ochotni,nésti za ně osobní zodpovědnost a ne se skrývat za různá pseudojména.Mějte se adventně.Jiří Vokoun.

    1. Ale můj problém to není, mně „skrývání se za pseudonymy“ nevadí, resp. akceptoval jsem to. Nic jiného člověku ve virtuálním světě internetu ani nezbyde. Pochopte to konečně: Aby si kdokoli nemohl založit email jako třeba Adam Plachetka nebo se pod tímto jménem zaregistrovat kdekoli na internetu, tomu prostě nezabráníte.

  3. Paní Janáčková, myslím, že na tomto portále je možno diskutovat pod jakýmkoliv jménem. Když se zde uváděly jeden čas hanlivé příspěvky, vedoucí portálu začal vyžadovat povinnou registraci. Jen on ví, kdo je kdo (aspoň si to myslím). Kdyby mu vadily příspěvky pod pseudonymem, jistě by je zakázal. Většina diskutujících vystupuje právě pod nějakým pseudonymem, a pokud někdo vystupuje pod nějakým jménem, není ještě jisté, že Jiří Vokoun je Jiří Vokoun a Olga Janáčková je Olgou Janáčkovou. Hádáte, že jsem Zbyněk Brabec, ten zde také, pokud si vzpomínám, čas od času něco napsal, minimálně si vzpomínám na jeho článek, který napsal, když novodobá byrokracie po vzoru Zdeňka Nejedlého zfúzovala Státní operu s Národním divadlem. Na mé poznámce, že by nové vedení opery Jihočeského divadla mělo hledat fundovaného dirigenta do čela opery, nevidím nic špatného. Samozřejmě bude záležet na nových šéfech, jak se rozhodnou, nikdo zde jim nemůže nic přikazovat, oni budou za úroveň českobudějovické opery zodpovědni. Je mi jen velice líto, že problémy hudebního nastudování neslyšíte, pak byste o operách neměla psát. Dnešní technika hodně pokročila, ani pokladní v supermarketu nemusí umět počítat, cenu zboží si „napípne“, pokladna pak přesně řekne, kolik má vrátit. Škoda, že ještě takový nástroj neexistuje pro operní kritiky, aby jim ukázal, kdy souhra nebyla, kdy byly intonační problémy. Ale třeba se jednou takového přístroje dočkáme, který by ulehčil práci neslyšícím. Já vám nebudu svůj pseudonym odhalovat, můžete začít pátrat po tom, kdo je Richard, Metuzalém, Abstergo, Fidelio, Ronniev, Miron, Oskarina a desítky dalších, kteří se zde k napsaným příspěvkům slušně vyjadřují. Pokud by cítili potřebu, aby se podepsali svým pravým jménem, jistě by to udělali. Ale nejsem si jist, zda by to bylo k něčemu dobré. Já osobně se nad každým příspěvkem zamyslím a nepátrám po tom, kdo je např. Fidelio, byť vím, že je to jméno Leonory, manželky Florestana z Beethovenovy jediné opery. Ale ta to určitě nenapsala. Přeji vám příjemnou zábavu v této detektivní činnosti!

  4. Ctirade,
    myslíte, že kdyby tam místo maestra De Rose stál jakýkoliv jiný dirigent, tak by to bylo výrazně lepší? Na představení jsem sice nebyl, ale co vím ze zákulisí a co v různé míře potvrzují i oba recenzenti (pí. Havlíková a p. Fuchs), tak se jednalo o elementární záležitosti, jako jsou ladění a souhra, a to opravdu dirigent během několika týdnů zkoušení nevyřeší. Ujišťuji Vás, že kdybychom pana dirigenta De Rose postavili před Vídeňské filharmoniky, tak orchestr bude ladit a hráči budou hrát spolu a kupodivu i stylově. Na druhé straně, pokud bychom poslali do Českobudějovického divadla kupříkladu Gardinera, garantuji Vám, že by to představení rozhodně lepší nebylo.
    Můžeme diskutovat o tom, že se s orchestrem systematicky nepracuje, ale kvůli takovému konstatování nemusíme až do Českých Budějovic, s tímto problémem se potýká více těles.
    Nechci tady zacházet do detailů, jen mi nepřijde fér, že se zde jak recenzentka Havlíková, tak diskutující Ctirad hrubě naváží do dirigenta. Uvědomujete si, že v době vzniku tohoto díla hrály orchestry bez dirigenta? Složitost hudební struktury i relativně malý počet zúčastněných hudebníků to umožňují, takže pokud zde byly neustále přítomné tyto nedostatky, jdou jednoznačně za každým jednotlivým členem orchestru, který neladil či nehrál přesně se svou sekcí a zbytkem orchestru.
    Jediné, co opravdu jde za DIRIGENTEM je to, že když hra orchestru nesplňovala základní profesionální parametry (intonace, souhra), měl nemilosrdně premiéru zrušit a odsunout na termín, až bude dílo připraveno k přijatelnému předvedení. A z těchto komplikací pak vyvodit patřičné personální postihy. Je-li zároveň generálním hudebním ředitelem, měl by k tomu mít pravomoce.
    Přeji mu i Českobudějovické opeře hodně zdaru a úspěchů a těším se na tuto Figarku, asi se tam brzy vypravím… :-)

  5. Vážený pane Metakritiku – pozor, paní Janáčková bude pátrat po Vašem skutečném jménu – máte naprostou pravdu! Žádný dirigent mávnutím kouzelného proutku nezlepší úroveň orchestru. Když si průměrný dirigent stoupne před Staatskapelle Dresden (pokud ho tam pustí), ten orchestr nebude nikdy hrát špatně. Pokud si Gergijev stoupne před orchestr v Mariánských Lázních nebo v Českých Budějovicích, bude to hrozné, protože oni podle jeho gest nebudou vůbec schopni ani nastoupit. Není mi dvacet, operu v Českých Budějovicích sleduji zhruba čtyřicet let, jezdím tam rád, mám tam příbuzné, pamatuji tam představení pod Karlem Noskem, Václavem Urbanem, Václavem Noskem, Petrem Chromčákem, Milanem Kaňákem – nemohu se ale ubránit dojmu, že hudební úroveň představení jde zoufale dolů. Právě proto je zapotřebí, aby tam byl dirigent, který bude skutečně s orchestrem pracovat, doslova to myslím pedagogicky, nebude před ním předvádět show, protože ta je tam k ničemu, a bude volit taková gesta, kterým bude orchestr rozumět, a taková tempa, která se nejméně rozsypou. Nemohu se ubránit dojmu, že prostě pan Rose není vhodnou osobou pro České Budějovice. Nemyslím to nijak zle vůči souboru, ani vůči dirigentovi. Ale běžte se na představení podívat, o premiéře opravdu nebyl kámen na kameni – začalo to hned prvními takty předehry. Samozřejmě tomu nepomohl orchestr na jevišti a dirigent zády k zpěvákům. Ale když se do této exhibice pustím, musím ji zvládnout. Osobně jsem si vždycky opery v Českých Budějovicích vážil – doma mám např. z ČT nahrané Astrology od Paisiella pod Karlem Noskem. Jistě od té doby došlo v orchestru ke generační výměně, ale to se opravdu nedá srovnat s tím, jak teď hráli Figarku. A nejen Figarku – i Carmen a další opery pod tímto mágem taktovky. Nebo vzpomínám na Noskovy Cosi fan tutte, které jsem viděl v Praze – také to nebyli pod jeho taktovkou Berlínští filharmonikové, ale zdaleka to nebyla taková ostuda, jako ta Figarka, byť je to enormně těžká opera. A je mi líto, když to hudební kritik neslyší. Pokud to není schopen rozpoznat, nemá psát kritiky na operu, ale třeba do Blesku bulvární zprávy.
    Jsem přesvědčen o tom, že pokud je hudební nastudování špatné, potopí i sebelepší režii. V opeře je, podle mého názoru, na prvním místě hudební nastudování a kvalitní výkony zpěváků, režie je až na místě druhém. Když bude režie špatná, budu aspoň poslouchat dobré zpěváky a radovat se z krásné hudby. Ale špatné hudební nastudování nezachrání ani sebelepší režie! A právě povinností dirigenta na takové scéně, jako jsou České Budějovice, je pracovat na souhře, ladění, hráčské kultuře atd. Zkrátka, chce to takového dirigenta, jakým byl třeba Karel Nosek.

  6. Vážený pane Ctirade,
    s Vaší reflexí naprosto souhlasím, bohužel doba pokročila (neříkám, že správným směrem), ale učitelsko-drezérská práce, pomocí které Václav Talich vybudoval ČF, již dnes není možná. Vůbec nikde!
    Dříve bylo ideálem (např. i ve sportu) dát dohromady lehce nadprůměrné hráče, kteří mají týmového ducha, píli, kázeň a trpělivost na sobě pracovat a z těch se onou mravenčí prací v horizontu let vybudoval schopný a sehraný „mančaft“. Dnes je doba „all stars“ týmů. V každém špičkovém orchestru je každý jednotlivec výborný sólový nebo komorní hráč, na první zkoušku přichází připraven, tak že by vlastně mohl rovnou jít odehrát koncert (mluvíme o orchestrech jako je Concertgebow, Berlínská filharmonie, LSO, atp.), díky tomu se zkouškový čas může minimalizovat a dirigentská práce spočívá ve zcela jiných aspektech než učení not, rovnání rytmu, tempa, ladění akordů. Problémem je, že tento model práce (u symf. koncertu max. 3 zkoušky, u opery max. 6 orch. zkoušek) se přenesl i do podmínek, kde by ke zdárnému dokončení úkolu všichni potřebovali minimálně trojnásobek tohoto času. Nicméně jakmile se uzda povolí (to platí všude), těžko se utahuje… Všude existují odbory, řvouni (lidé, co zpravidla neumí vůbec nic a v orchestru patří k tomu nejhoršímu, co si lze pod pojmem hudebník představit), jejichž hlavní starostí je, aby se zkouška zrušila nebo skončila minimálně o hodinu dříve… Kvalita je lidem jaksi jedno (viz. kritika na toto představení – podle všech přítomných se jednalo o amatéřinu příšerného kalibru, ale lidé přesto vestoje aplaudovali), takže vedení divadla samozřejmě nemá žádnou motivaci tento „problém“ řešit

  7. Je tedy čirou utopií doufat, že by vedení divadla (kdekoliv) povolalo šéfdirigenta, který zdvojnásobí zkouškový čas, zavede povinné přehrávky pro hráče, se kterými není on či vedoucí skupiny spokojen, bude dělat dělené zkoušky, nechá hrát smyčcaře po pultech, atp. Zkrátka uplatní řadu nepopulárních kroků na jedné straně a narozdíl od ČF nebude moci na straně druhé navýšit platy jako kompenzaci. Toto by v českých poměrech neustál ani seberenomovanější dirigent, nemluvě o tom, kdyby se tento „teror“ snažil rozpoutat poctivý český dirigent, jehož jméno nemá punc světovosti…

  8. Vážený a milý Metakritiku,
    opět s Vámi naprosto souhlasím! Sám jsem slyšel, že třeby symfonickému koncertu předcházejí pouhé dvě zkoušky, vše se zrychluje, nároky se stupňují na lidi ve všech oborech. Co je to ale platno, když hráči v našich orchestrech, a to nejen v Českých Budějovicích, oné TOP úrovně ještě nedosahují. Vyhodit je můžete jen stěží a hlavně kvalitní náhrada by chtěla daleko větší plat. A jsme opět u zoufalého podfinancování naší kultury. Proto si myslím, a znovu to opakuji, že ČB potřebují dirigenta,který bude s orchestrem lépe a pedagogicky pracovat, byť v rámci řádné pracovní doby. Na premiéře se ostatně ukázala absence dirigentského nastudování i u sólistů, kteří vcelku nezpívali špatně (nejlepší byla druhá árie Hraběnky v podání paní Fajtové), ale sezpívání ansámblů moc nefungovalo. Ti zkušenější si poradili, na velice talentovaném a sympatickém Figarovi ta nepráce s dirigentem byla nejvíce znát.

Napsat komentář