Operní panorama Heleny Havlíkové (69)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Týdny od 2. do 15. dubna 2012 

– Povznášející velikonoční rozjímání s Collegiem 1704
– Velkonoční festival  s Pražským filharmonickým sborem
– Odbytá připomínka 20. výročí Státní opery Praha
– Triumfální návrat Rolanda Villazóna
– Alfréd v trenýrkách z MET
– Inspirace na dny příští
***

Povznášející velikonoční rozjímání s Collegiem 1704

Na Zelený čtvrtek 5. dubna v kostele sv. Šimona a Judy v Praze zazněly Janovy pašije Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750) v podání Collegia a Collegia Vocale 1704 pod taktovkou Václava Lukse. Jde o další produkci z projektu Hudební most Praha – Drážďany, který mapuje rodové a umělecké vazby hudebníků, pocházejících nebo působících v těchto městech. Hned po pražské produkci soubor odjel do Drážďan, kde oratorium provedl v Annenkirche. Janovy pašije (BWV 245, uvedeny prvně v Lipsku v roce 1717) patří bezesporu k vrcholům Bachovy tvorby a možnost se jich účastnit právě o velikonočním čase byla povznášející. Tato výlučnost stmelila interprety i posluchače v zaplněném kostele do spřízněného společenství.

Václav Luks se svým cílevědomým zaměřením na starou hudbu stal během posledních let jednou z nejvýraznějších postav české hudební scény a jeho úsilí se každým dalším koncertem zhodnocuje a potvrzuje význam jeho práce. Pro jeho produkce s orchestrálním i sborovým Collegiem je dnes už příznačná hluboká znalost stylu provázená zvládnutou technikou hry na staré nástroje, umění barvitě vyjádřit výrazové odstíny zvukomalby pro barokní hudbu typické a především „autentické“ nadšení a zaujetí mladých interpretů. Také tenorista Fernando Guimaräes, který vystoupil ve stěžejní roli Evangelisty, barytonista Tomáš Král (Ježíš) a basista Jaromír Nosek (Pilát) i sopranistky Alena Hellerová, Dora Pavlíková a altistka Kamila Mazalová pod taktovkou svého zapáleného dirigenta poskytli publiku zážitek, který se nadlouho vryl do paměti.
***

Velkonoční festival  s Pražským filharmonickým sborem

Kostel sv. Šimona a Judy poskytl 12. dubna vhodný prostor i pro další velikonoční koncert, kterým se uzavřel samostatný sborový cyklus Pražského filharmonického sboru v rámci Velikonočního festivalu Praha. Program vhodně korespondoval s pašijovou tematikou. Po první, romantické části s díly Felixe Mendelssohna Bartholdyho a Josepha Gabriela Rheinbergera následovala zajímavá konfrontace, jak se s duchovní tématikou vyrovnávali skladatelé dvacátého století – Krzystof Penderecki a Petr Eben. Ukázala, jak jsou schopni navázat na odkaz svých romantických předchůdců a rozvíjet ho soudobou hudební řečí.

V takto obsahově stmeleném programu ovšem Pražský filharmonický sbor předvedl širokou škálu svého mistrovství nejen v samostatných vystoupeních dámské a pánské části souboru, tu v zajímavé kombinaci s violoncellem a kontrabasem, ale i v případě Pendereckého Stabat mater akusticky zvláštní třísborovou sazbu. A právě v Pendereckého skladbách včetně navazujícího Agnus DeiPolského requiem pro smíšený sbor a cappella mohl sbor ukázat své umění velkých výrazových kontrastů: od šepotů na drženými tóny, které se zahušťovaly do kompaktní zvukové plochy, a gradovaly do drtivého fortissima. Výbornou práci odvedl sbormistr Lukáš Vasilek, který své svěřence bezchybně připravil a vedl.
***

Odbytá připomínka 20. výročí Státní opery PrahaDo připomenutí dvacátého výročí samostatnosti Státní opery, od letošního ledna opět ztracené, se současnému vedení Národního divadla zjevně příliš nechtělo. Defilé úspěchů, jimiž se za toto období Státní opera nesporně zapsala do historie české opery, rozhodně není přehlédnutelné a jen tak zanedbatelné. Ať šlo o opery české (Bubu z Montparnasu E.F.Buriana, Voják a tanečnice Bohuslava Martinů), o návaznost na německou tradici této budovy  (Zemlinského Florentinská tragédie a Infantčiny narozeniny, Zásnuby ve snu Hanse Krasy, Proces Gottfrieda von Einem, Schönbergovo Očekávání, Weisův Polský žid), o opery dvacátého století, často v českých premiérách (Boitův Nerone, Ariana a Modrovous Paula Dukase, Poulenkův Lidský hlas a Prsy Tirésiovy, Joplinova Treemonisha, Bernsteinův Candide, Glassův Pád domu Usherů, Brittenovo Utahování šroubu a Smrt v Benátkách), ale i v našich podmínkách o objevná uvedení Meyerbeerova Roberta ďábla, Leoncavallovy Bohémy nebo Massenetova Dona Quijotta.

A k těmto dramaturgickým zajímavostem často uvedeným ve velice zdařilých inscenacích je nutno přidat pozoruhodná inscenační řešení Verdiho Otella, Offenbachových Hoffmannových povídek, Straussovy Salome, Wagnerova Tannhäusera, d’Albertovy Nížiny a mnoha dalších. Tento výčet, ke kterému patří také mnoho strhujících výkonů sólistů, ukazuje, jak „nepříjemnou“ konkurencí dokázala dnes některými tolik zatracovaná Státní opera být Národnímu divadlu být, ovšem pod pevným vedením a s jasným uměleckým záměrem. A jaké pozornosti a uznání se jí dostávalo i v mezinárodním kontextu. Takovou paměť zřejmě nemůžeme chtít po dnešních nekompetentních, leč mocných úřednících ministerstva kultury, kteří svou chronickou liknavostí, špatným plněním zřizovatelské role a neschopností do čela Státní opery jmenovat osobnosti, současné turbulence kolem Státní opery zavinili, aby tak nepřipraveným slučováním zakryli své vlastní zájmy.„Oslava“, dá-li se to tak vůbec nazvat, se nakonec smrskla na dvojí koncertní uvedení Mignon. Inscenace této opery Ambroise Thomase sice 23. května 1992 stála po roce umělecké nezávislosti na počátku právně samostatné Státní opery, ale rozhodně nepatří k profilovým inscenacím tohoto souboru hodným připomenutí. A ani uvedení 1. a 4. dubna 2012 pod taktovkou Tomáše Braunera nebude patřit k pamětihodným. Ospravedlňoval ho snad jedině výkon Jany Sýkorové, která dala titulní roli strádající dívky svým barevným vyrovnaným mezzosopránem patřičnou dávku dojemnosti. Alternující Mignon Veroniky Hajnové už v takové kvalitě toto umění nabídnout nedokázala  Do značné míry fungoval i kontrast s diblíkovskou koketerií a koloraturami Jany Sibery v roli Philiny. Proč bylo třeba zvát do role Viléma Meistera právě mexického tenoristu Octavia Arévala zůstalo nejasné, což bylo zřetelné zvláště v porovnání s pregnantnějšími výkony našich sólistů v ostatních rolích, zejména Jiřího Sulženka jako Lotharia i Martina Šrejmy jako Laërta.***

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bach: Janovy pašije (Praha 5.4.2012)

 

Vaše hodnocení - Pražský filharmonický sbor (Praha 12.4.2012)

 

Vaše hodnocení - Thomas: Mignon (Státní opera Praha)

 

Vaše hodnocení - Rolando Villazón (Praha 13.4.2012)

 

Vaše hodnocení - Verdi: La traviata (Met New York)

 

Související články


19 responses to “Operní panorama Heleny Havlíkové (69)

  1. Hodnocení opery Mignon paní Havlíkovou by šlo brát vážně, pokud by byla na celém uvedení premiéry. Objevila se na něm až po pauze a navíc – značnou část druhé půlky opery sprostě prospala. Pokud takto probíhá každá její návštěva operního (hudebního) představení, nedivím se, že zásadní informací o představení je opsaný životopis solisty (koncert jubilantů ND)… netiším, zda si spící paní Havlíkové všiml ve stejné řadě sedící pan Dvořák, nebo vedle sedící vysoká rudovlasá kritička…

    1. Paní Sýkorová je provozní zpěvačka. Herecky značně netalentovaná. Zazpívá spolehlivě, ale nezaujme. Přesto protěžovaná už za ředitelování Daniela Dvořáka a se značně hvězdnými manýrami zejména co se nároků na honoráře týče (ostatně stačí si přečíst archivní rozhovor s ní zde na OpeřePlus).

      Veronika Hajnová je o dost skromnější a tím také přesvědčivější ve výrazu. Osobně přehlédnu menší intonační nedostatky než hvězdné manýry, na které není z dlohodobě předváděných výkonů pražádný nárok :-)

      1. Paní Sýkorová se navzdory pohrdavým odsudkům paní Drápelové a udatného anonyma Janci uplatnila v zahraničních operních domech. Při tom, jakou ikonou je Brahmsova Altová rapsodie v německém hudebním prostředí, byla poctěna pozváním od Bernharda Klee interpretovat ji v Dánsku a souhlasem Ingo Metzmachera, aby ji s ním provedla v Praze. Nevím, kdo z našich byl přizván jako vokální sólista k tokijskému orchestru NHK s legendou Charlesem Dutoit. 2007 – 2010 hostovala Jana Sýkorová jednou za rok v jedné evropské operní inscenaci. Z toho 2 byly vypíchnuté tituly Královské opery Covent Garden, Rigoletto a Carmen, a kritiky měla pouze pochvalné. Z naší současně aktivní pěvecké generace je Jana Sýkorová stále sama, kdo v Londýně hostoval ve více než jediné inscenaci – co Janci nadělá. V SOP Jana Sýkorová rok sklízí úspěchy u publika jako Azucena; na Trubadúra Janci asi nechodí, nebo je zkrátka jiný. A abych byl spravedlivý k paní Drápelové: ta své výtvory podepisuje vlastním jménem.

        1. To je sice moc pěkné, ale ani mě tedy vůbec nepřesvědčíte. V Mignon prostě paní Sýkorová byla špatná. Bůhví jestli už to tak teď už u ní není se vším, nikdo nemládne, i daleko krásnější hlasy odcházejí někdy dost brzy:-( Navíc ta nervozita tam byla u ní tedy opravdu hodně vidět.

          1. Neanonymní hodnocení Mignon – od recenzentů Radmily Hrdinové, Petra Vebera a Josefa Hermana – jsou k nalezení jinde.

  2. Oslavu výročí SOP koncertním provedením Mignon považuji za dramaturgické selhání vedení ND, nebo dokonce záměrné zneuctění toho, co se za 20 let v SOP povedlo. Viděl jsem několik výročních večerů různých, divadelních institucí. Mignon byla krásná tryzna za konec samostatnosti.

      1. Už je to asi passé, nicméně po úvodním trapasu, kdy moderátor vyzval (v přímém TV přenosu) o pár slov nepřítomného a zřejmě neomluveného primátora Onderku, nastal čas opravdových zážitků. Škoda, že Schubert se dožil tak mladého věku, určitě by výrazně promluvil do oratorní a snad i operní tvorby. Pánové Chmelo a Briscein – to byla světová třída (Chmelovi stačí jen přijít, aby bylo jasné, že přichází osobnost), moc se mí líbila Kněžíková, jistě má před sebou skvělou budoucnost na světových jevištích. Vysoký standard předvedla i Fajtová. Do chrámu chodím na koncerty vždy s velkou obavou o akustické vyznění. Tentokrát to vpředu bylo dobré a mé dojmy byly občas narušeny jen tvrdou lavicí.

  3. Dobrý den,
    chtěl bych se vyjádřit ke koncertnímu provedení Mignon v SOP.Přijde mi trošku zvláštní,že se reakce na tento koncert soustředily pouze na kritiku Jany Sýkorové.Myslím,že v díle vystupovala ještě řada dalších zpěváků,nebo ne?Nejvíce divácky odměněným výkonem byla Philina Jany Sibera http://www.youtube.com/watch?v=0LAXsl0J8ro ,co se týče Jany Sýkorové,bylo vidět,že je při koncertě nervózní,nicméně oproti výkonu Veroniky Hajnové naprosto přesvědčila svou krásnou barvou hlasu.A také myslím,že velmi dobrý výkon podal Jiří Sulženko a v menších rolích Miloš Horák i Martin Šrejma.

    1. Ježíši, člověk by čekal, že když se ztrapní planou chválou nad svojí ženou, dá pokoj.

      Jsem si naprosto jistý, že moje pracovní zařazení není v ND :-) a živím se poctivě vlastníma rukama mimo sféry vlivu kohokoliv z okruhu opery :-) Fascinujíci, jak manažer umí přestat používat soudnost a mysli si, že nikdo jiný než ND o tom s kým žije nic neví. Fakt mě bavíte pane Koláři. :-) :-) :-)

    1. Ale pokud si srovnáte Tři Pinty a nastudování Mignon, tak je nutné ocenit zásadní kvalitativní rozdíl. Bylo slyšet, že sólisté měli kvalitní hudební přípravu a Ti, co vládnou francouzštinou zajisté uznají, že i jazyková příprava dosáhla nadstandardní úrovně. Sólisté věděli, co zpívají a od toho se odvíjela i výslední mimořádná kvalita provedení. Doufejme, že dosažená kvalita výkonu se bude i nadále zvyšovat MiČe

Napsat komentář