Operní panorama Heleny Havlíkové (97)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 12. do 18. listopadu 2012
 –
Dvojí radost z Adama Plachetky
 –
„Odpočinutí věčné dejž Pane Káti“
 –
Příliš realistický brněnský Osud
 –
Brněnská bergovská turistika
 –
Inspirace na dny příští
***

Dvojí radost z Adama Plachetky

Adam Plachetka v Rudolfinu triumfoval áriemi z Händelových oratorií Alexandrova slavnost, Mesiáš, Acis a Galatea a Juda Makabejský, které nedávno natočil se svými mnohaletými muzikantskými přáteli The Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir pod vedením Romana Válka pro Supraphon.

Adamovi Plachetkovi jeho působení v prestižní Vídeňské státní opeře zjevně svědčí. Jeho hlas se na mozartovském repertoáru, který zde převážně zpívá, vyrovnal v celém rozsahu do pevného a měkce znějícího basbarytonu s naprosto spolehlivou intonací a muzikalitou. Jakkoli nepatří k rigidním specialistům na takzvanou poučenou interpretaci barokní hudby a k plnějšímu výrazovému odstínění typických barokních afektů dozajista ještě vyzraje, na áriích (v angličtině) mohl také svrchovaně předvést výborně zvládnutou virtuózní techniku belcanta s náročnými koloraturami. Doslova bouři nadšení vyvolávaly jeho desítky vteřin dlouhé linie zpívané na jeden dech.

Plachetka svým koncertem v Rudolfinu přinášel radost nejen svým pěveckým výkonem, ale i díky své osobnosti – je stále sympatický, klukovský, a své potěšení z Händela dokázal předávat do hlediště naplno. A diváci zaplněného Rudolfina ho odměnili nadšeným potleskem vestoje.

Hodnocení autorky:  85 %
***

„Odpočinutí věčné dejž Pane Káti“

Káťa Kabanova patří k Janáčkovým vrcholným operám, po Její pastorkyni a Lišce Bystroušce ve světě k nejčastěji uváděným. V Ostravě operu podle Ostrovského dramatu Bouře pojal režisér Jiří Nekvasil v sehraném týmu se scénografem Danielem Dvořákem jako reminiscenci příběhu v mysli Káti: její představitelka je na scéně po celou inscenaci  – schoulena ve výklenku nebo pod schody „pozoruje“ dění, kterého se přímo neúčastní. Inscenátoři akcentovali témata slabošských mužů a silných žen. Káťa se za svou nevěru potrestá smrtí a vzdoruje tak své tchýni Kabaniše – své mrtvé tělo vystaví především jí jako účet proti pokryteckému odsouzení jejího poklesku.

„Nehybnost“ a bezvýchodnost Kátiny situace v přesně stylizovaných hereckých akcích podporuje strohá šedá scéna tvarovaná světlem. Dominuje jí masivní stůl, židle a lavice, „nehybný“ itinerář, který je tradicí přišroubován k maloměstské podlaze natolik silně, že únikem z tohoto zatuchlého prostředí je pro Káťu pouze smrt. Lucerna, která je v této provinční sevřené komunitě jediným zdrojem světla, je však jako jediná vedle ostatních strohých rovných linií povážlivě nakloněna. Až provokativně je na ní umístěno červené „věčné světlo“. Připomínalo jak lhostejné čidlo dálkového ovladače, tak věčnou lampu, visící v katolických kostelech před hlavním oltářem, symbolizující přítomnost eucharistického Krista.Hudební nastudování bylo dílem dirigenta Roberta Jindry, který se snažil o velké výrazové a dynamické kontrasty a z přediva Janáčkovy hudební řeči se mu dařilo „vytáhnout“ klíčová témata. Janáčkovu operu tak až překvapivě „rozsvítil“ v jejím celkovém tvaru do (svého druhu) „mše za zemřelou“. Bohužel orchestr se nedokázal vyvarovat chyb v nejednotných nástupech i intonačních nepřesnostech.

V roli Káti trýzněné svým okolím a sebou samotnou se na premiéře představila Morenike Fadayomi, sólistka düsseldorfské opery. Její soprán sice nemá takovou měkkost, jak ji známe z interpretace Gabriely Beňačkové, nebo křehkou zranitelnost, kterou Káťu obdařila v pražském nastudování Tomáše Netopila a Roberta Wilsona Christina Vasileva, svým zvučným, pevným a technicky zcela spolehlivým hlasem i velmi dobrou výslovností roli Káti jako pozorovatelky sebe samé zvládla skvěle. Méně přesvědčila jinak vyhlášená wagnerovská a straussovská americká sopranistka Nadine Secunde, v jejímž podání se zrůdnost panovačné Kabanichy tak trochu vytrácela. A premiéra také úplně nevyšla Gianclucovi Zampierimu jako Borisovi, kterého víc než Káťa zajímá čas na jeho hodinkách a po propuknutí svého milostného skandálu z Kalinova potichu „zmizí“ kanálem (nasouká se do propadla v podlaze jeviště).

Ovšem další obsazení bylo při ostravské premiéře špičkové – ať už Jana Sýkorová jako mladistvě temperamentní Varvara, Jan Vacík v roli slabošského submisivního Tichona nebo Richard Samek coby svobodomyslný Kudrjáš, který si při svém večerním dostaveníčku dokonce „zatrsá“.Ostravská opera má v novém nastudování Káti Kabanové další inscenaci, která má (s výjimkou zbytečných chyb v orchestru) mezinárodní standard.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Příliš realistický brněnský Osud

Na rozdíl od Káti Kabanové Janáčkova opera Osud, která vznikala bezprostředně po Její pastorkyni, se objevuje na jevišti jen zřídka. Tato opera na „ženské“ libreto Fedory Bartošové je prodchnutá secesní dekadencí přelomu 19. a 20. století. (Svým námětem je například velice blízká operám rakouského skladatele Franze Schrekera, zejména jeho Vzdálenému zvuku z přibližně stejné doby.) Lze se domnívat, že námět s příběhem vnitřně rozervaného skladatele Živného, kterému se nedaří dokončit svou operu a pádem z balkónu se mu zabije tchýně i milovaná manželka, má mnohé autobiografické rysy. Janáček, hluboce zasažen smrtí své milované dcery Olgy, netrpělivě čekal, zda v Praze prorazí s Její pastorkyní. V té době padesátník, se během svého pobytu v Luhačovicích bezhlavě zamiloval do krásné, avšak vdané, osmadvacetileté Kamily Urválkové, která mu líčila svůj milostný příběh z mládí se skladatelem Ludvíkem Vítězslavem Čelanským, který dramaticky skončil a který se Čelanskému stal námětem pro operu Kamilla (uvedena v pražském Národním divadle v roce 1897). Leoš Janáček se premiéry Osudu, se kterým se hodně natrápil a dokončil ho v roce 1905, nedožil.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - A,Plachetka & Czech Ensemble Baroque (Praha 13.11.2012)

 

Vaše hodnocení - Janáček: Káťa Kabanová (NDM Ostrava)

 

Vaše hodnocení - Janáček: Osud (ND Brno)

 

Vaše hodnocení - Berg: Eufrides před branami Thymén/Johannes Doktor Faust (Janáček Brno 2012)

 

Vaše hodnocení - Berg: Evropská turistika / Ištván: Kráska a zvíře (Komorní opera JAMU)

 

Související články


Napsat komentář