Osobnosti české opery: Přemysl Kočí

„Hudební inteligence, bohatá hlasová artikulace i dramaticky znějící a přitom měkká výška. Čistá výslovnost, žádoucí vroucnost a bystrý hudební cit.“ Tak psal recenzent o barytonu Přemysla Kočího, v době jeho profesionálních pěveckých začátků v ostravské opeře, kde se v roce 1943, tedy ve svých šestadvaceti, stal po několika letech předchozích hostování sólistou. Zpěvák, režisér, pedagog a v neposlední řadě také ředitel Národního divadla v dobách tuhé normalizace je sice dosti rozporuplnou, ale rozhodně výraznou osobností v dějinách české opery, která do našeho seriálu bezpochyby patří.Přemysl Kočí se narodil 1. června 1917 v Rychvaldově na Karvinsku. Onu zmíněnou rozporuplnost jeho profesního života jakoby předznamenaly už i jeho rodinné kořeny: Kočí vyrůstalv rodině prostého havíře, avšak bratr jeho otce byl ve Vídni šéfrežisérem někdejšího krajanského spolku Komenský, Kočího sestřenicí pak byla dlouholetá přední sólistka opery pražského Národního divadla Míla Kočová.

Kočího vlohy pro zpěv o sobě dávaly vědět už od jeho útlého dětství, v devatenácti jako student ostravského učitelského ústavu zvítězil v pěvecké soutěži severomoravských škol, další úspěchy a ocenění brzy následovaly. Mladý Přemysl Kočí vstupuje do Pěveckého sdružení moravských učitelů, kde občas také zaskakuje za dirigenta. V té době už dochází také na soukromé hodiny zpěvu ke známému ostravskému pedagogovi Rudolfovi Vaškovi, jehož pěvecké metodě – zvlášť v druhé polovině minulého století nejednou živě diskutované – zůstal věrný po celou svoji kariéru. Osobitost Vaškovy metody vycházela z kombinace postupů hlasové školy německé a italské a využívala speciálních hlasových cviků i pedagogických postupů; Kočí pak tyto znalosti v pozdější vlastní pedagogické praxi, obohacené svými vlastními pěveckými zkušenostmi v nemalé míře využíval.

V ostravské opeře Přemysl Kočí vydržel šest let, zpíval zde mimo jiné Bizetova Escamilla (ten byl jeho zdejší první rolí, kterou ztvárnil ještě pohostinsky, ve svých pouhých dvaadvaceti), dále Verdiho Jaga, Dvořákova Marbuela, Wagnerova Wolframa či Čajkovského Eugena Oněgina, v neposlední řadě je třeba uvést i nejednu smetanovskou roli – Přemysla, Tomše a Vladislava. Kočí přitom v Ostravě pracoval pod vedením dvou skvělých tehdejších šéfů – dirigenta Zdeňka Chalabaly a Jaroslava Krombholce, kteří nemalou měrou přispěli k dalšímu rozvoji Kočího osobnosti po stránce pěvecké i herecké.

V květnu 1945 se Přemysl Kočí objevuje v pražském Národním divadle, a to v úloze Tomše ve Smetanově Hubičce, nabídku na angažmá ale – podobně jako v té době i ze strany Brna a Bratislavy – jako ostravský patriot odmítá. Až v roce 1949, po zestátnění ostravské opery, do Kočího profesního osudu zasáhne kontroverzní ministr kultury Zdeněk Nejedlý, když tehdy dvaatřicetiletému zpěvákovi zašle dopis, kterým ho direktivně přeřazuje do Národního divadla.I v Praze jde Přemysl Kočí hned od začátku svého nového angažmá z role do role. Bližší jsou mu přitom ty záporné – Beethovenův Pizzaro, Pucciniho Scarpia, Weberův Kašpar, Kovařovicův Lomikar, Dvořákův Adolf. Obsáhne takřka celý smetanovský barytonový repertoár (mimo jiné Tausendmark, Vladislav i Budivoj, Tomeš, Přemysl, Malina i Kalina, Vok), velmi výrazný po pěvecké i představitelské stránce je jeho Boris Godunov, Pucciniho Sharpless, Čajkovského Eugen Oněgin, Rossiniho Figaro i Mozartův Almaviva. Jednou z Kočího životních rolí je ovšem Don Giovanni, díky kterému dostává dokonce v roce 1953 od dirigenta Clemense Krausse nabídku na hostování v milánské La Scale; k samotnému vystoupení ale bohužel nakonec z důvodů ryze mimouměleckých nedošlo.  Přichází ale jiný úspěch – Kočího vystoupení ve Vídeňské státní opeře v roli Escamilla, a to na pozvání samotného Herberta von Karajana.Později ovšem – od druhé poloviny šedesátých let – začíná Přemysl Kočí pěvecky poněkud stagnovat, a proto se stále častěji upíná spíše k rolím mimo belcantovský repertoár. Tady vznikají jeho nejednou pozoruhodné postavy janáčkovské – Šiškov z Mrtvého domu, Revírník z Lišky Bystroušky, Jaroslav Pruss z Věci Makropulos i Stárek z Její pastorkyně.Roku 1966 přichází v Kočího kariéře další zlom: poprvé v opeře režíruje, a to Dvořákova Čerta a Káču. Úspěch inscenace, která se na repertoáru Národního divadla držela dlouhých jedenáct let, s nezapomenutelnou Slávkou Procházkovou v hlavní ženské roli (Kočí si v ní sám zazpíval Marbuela) a která zabodovala nejen tím, že se i přes svůj realismus dokázala oprostit od nejrůznějších operních klišé, ale i důsledným osobitým přístupem k jednotlivým představitelům a hereckým propracováním každé postavy, předurčil další Kočího profesní směřování. Brzy se tak Kočího seznam operních režií začíná rozšiřovat. Neméně úspěšná je jeho Prodaná nevěsta počátkem sedmdesátých let (s omlazeným obsazením, v čele s tehdy začínající Gabrielou Beňačkovou a také Danielou Šounovou – i tato inscenace vydržela na repertoáru jedenáct let), následuje Suchoňova Krútňava, Smetanovo Tajemství, Cikkerův Coriolanus, Mozartův Únos ze serailu, Beethovenův Fidelio (s Gabrielou Beňačkovou jako Leonorou), Janáčkova Její pastorkyňa či Věc Makropulos…To už ale Přemysl Kočí stojí v čele Národního divadla (1969 – 1978), když rok před tím rok zastával (z divadla uvolněn) post náměstka ředitele tehdejší Československé televize. Hodnocení Kočího desetiletého ředitelování Národního divadla v době tvrdé normalizace je tématem na ne jeden samostatný článek, rozhodně ale nelze tvrdit, že vše za jeho šéfovské éry v neradostném období dějin tehdejšího Československa bylo černé nebo bílé. Kočího ředitelská éra na svoje objektivní komplexní zhodnocení kompetentními teatrology stále čeká.

Do téže doby také spadají nejlepší léta Kočího dlouholeté dráhy pedagogické, jejíž poznatky shrnul v knize Základy pěvecké techniky. Mezi Kočího nejznámější žáky patří sólistky Národního divadla Jana Jonášová, Marta Boháčová, Libuše Márová či Marie Veselá.  

Manželkou Přemysla Kočího byla dlouholetá sólistka baletu Národního divadla a taneční pedagožka Astrid Štúrová. Přemysl Kočí, nepřehlédnutelná postava našich operních dějin mezi koncem druhé světové války a lety osmdesátými,  umírá 15.ledna 2003 v Praze, tedy ve svých šestaosmdesáti letech.