Osobnosti české opery: Přemysl Kočí

12.12.2011 00:00 Redakce

„Hudební inteligence, bohatá hlasová artikulace i dramaticky znějící a přitom měkká výška. Čistá výslovnost, žádoucí vroucnost a bystrý hudební cit.“ Tak psal recenzent o barytonu Přemysla Kočího, v době jeho profesionálních pěveckých začátků v ostravské opeře, kde se v roce 1943, tedy ve svých šestadvaceti, stal po několika letech předchozích hostování sólistou. Zpěvák, režisér, pedagog a v neposlední řadě také ředitel Národního divadla v dobách tuhé normalizace je sice dosti rozporuplnou, ale rozhodně výraznou osobností v dějinách české opery, která do našeho seriálu bezpochyby patří.Přemysl Kočí se narodil 1. června 1917 v Rychvaldově na Karvinsku. Onu zmíněnou rozporuplnost jeho profesního života jakoby předznamenaly už i jeho rodinné kořeny: Kočí vyrůstalv rodině prostého havíře, avšak bratr jeho otce byl ve Vídni šéfrežisérem někdejšího krajanského spolku Komenský, Kočího sestřenicí pak byla dlouholetá přední sólistka opery pražského Národního divadla Míla Kočová.

Kočího vlohy pro zpěv o sobě dávaly vědět už od jeho útlého dětství, v devatenácti jako student ostravského učitelského ústavu zvítězil v pěvecké soutěži severomoravských škol, další úspěchy a ocenění brzy následovaly. Mladý Přemysl Kočí vstupuje do Pěveckého sdružení moravských učitelů, kde občas také zaskakuje za dirigenta. V té době už dochází také na soukromé hodiny zpěvu ke známému ostravskému pedagogovi Rudolfovi Vaškovi, jehož pěvecké metodě – zvlášť v druhé polovině minulého století nejednou živě diskutované – zůstal věrný po celou svoji kariéru. Osobitost Vaškovy metody vycházela z kombinace postupů hlasové školy německé a italské a využívala speciálních hlasových cviků i pedagogických postupů; Kočí pak tyto znalosti v pozdější vlastní pedagogické praxi, obohacené svými vlastními pěveckými zkušenostmi v nemalé míře využíval.

V ostravské opeře Přemysl Kočí vydržel šest let, zpíval zde mimo jiné Bizetova Escamilla (ten byl jeho zdejší první rolí, kterou ztvárnil ještě pohostinsky, ve svých pouhých dvaadvaceti), dále Verdiho Jaga, Dvořákova Marbuela, Wagnerova Wolframa či Čajkovského Eugena Oněgina, v neposlední řadě je třeba uvést i nejednu smetanovskou roli – Přemysla, Tomše a Vladislava. Kočí přitom v Ostravě pracoval pod vedením dvou skvělých tehdejších šéfů – dirigenta Zdeňka Chalabaly a Jaroslava Krombholce, kteří nemalou měrou přispěli k dalšímu rozvoji Kočího osobnosti po stránce pěvecké i herecké.

V květnu 1945 se Přemysl Kočí objevuje v pražském Národním divadle, a to v úloze Tomše ve Smetanově Hubičce, nabídku na angažmá ale – podobně jako v té době i ze strany Brna a Bratislavy – jako ostravský patriot odmítá. Až v roce 1949, po zestátnění ostravské opery, do Kočího profesního osudu zasáhne kontroverzní ministr kultury Zdeněk Nejedlý, když tehdy dvaatřicetiletému zpěvákovi zašle dopis, kterým ho direktivně přeřazuje do Národního divadla.I v Praze jde Přemysl Kočí hned od začátku svého nového angažmá z role do role. Bližší jsou mu přitom ty záporné – Beethovenův Pizzaro, Pucciniho Scarpia, Weberův Kašpar, Kovařovicův Lomikar, Dvořákův Adolf. Obsáhne takřka celý smetanovský barytonový repertoár (mimo jiné Tausendmark, Vladislav i Budivoj, Tomeš, Přemysl, Malina i Kalina, Vok), velmi výrazný po pěvecké i představitelské stránce je jeho Boris Godunov, Pucciniho Sharpless, Čajkovského Eugen Oněgin, Rossiniho Figaro i Mozartův Almaviva. Jednou z Kočího životních rolí je ovšem Don Giovanni, díky kterému dostává dokonce v roce 1953 od dirigenta Clemense Krausse nabídku na hostování v milánské La Scale; k samotnému vystoupení ale bohužel nakonec z důvodů ryze mimouměleckých nedošlo. Přichází ale jiný úspěch - Kočího vystoupení ve Vídeňské státní opeře v roli Escamilla, a to na pozvání samotného Herberta von Karajana.Později ovšem – od druhé poloviny šedesátých let – začíná Přemysl Kočí pěvecky poněkud stagnovat, a proto se stále častěji upíná spíše k rolím mimo belcantovský repertoár. Tady vznikají jeho nejednou pozoruhodné postavy janáčkovské – Šiškov z Mrtvého domu, Revírník z Lišky Bystroušky, Jaroslav Pruss z Věci Makropulos i Stárek z Její pastorkyně.Roku 1966 přichází v Kočího kariéře další zlom: poprvé v opeře režíruje, a to Dvořákova Čerta a Káču. Úspěch inscenace, která se na repertoáru Národního divadla držela dlouhých jedenáct let, s nezapomenutelnou Slávkou Procházkovou v hlavní ženské roli (Kočí si v ní sám zazpíval Marbuela) a která zabodovala nejen tím, že se i přes svůj realismus dokázala oprostit od nejrůznějších operních klišé, ale i důsledným osobitým přístupem k jednotlivým představitelům a hereckým propracováním každé postavy, předurčil další Kočího profesní směřování. Brzy se tak Kočího seznam operních režií začíná rozšiřovat. Neméně úspěšná je jeho Prodaná nevěsta počátkem sedmdesátých let (s omlazeným obsazením, v čele s tehdy začínající Gabrielou Beňačkovou a také Danielou Šounovou – i tato inscenace vydržela na repertoáru jedenáct let), následuje Suchoňova Krútňava, Smetanovo Tajemství, Cikkerův Coriolanus, Mozartův Únos ze serailu, Beethovenův Fidelio (s Gabrielou Beňačkovou jako Leonorou), Janáčkova Její pastorkyňa či Věc Makropulos…To už ale Přemysl Kočí stojí v čele Národního divadla (1969 – 1978), když rok před tím rok zastával (z divadla uvolněn) post náměstka ředitele tehdejší Československé televize. Hodnocení Kočího desetiletého ředitelování Národního divadla v době tvrdé normalizace je tématem na ne jeden samostatný článek, rozhodně ale nelze tvrdit, že vše za jeho šéfovské éry v neradostném období dějin tehdejšího Československa bylo černé nebo bílé. Kočího ředitelská éra na svoje objektivní komplexní zhodnocení kompetentními teatrology stále čeká.

Do téže doby také spadají nejlepší léta Kočího dlouholeté dráhy pedagogické, jejíž poznatky shrnul v knize Základy pěvecké techniky. Mezi Kočího nejznámější žáky patří sólistky Národního divadla Jana Jonášová, Marta Boháčová, Libuše Márová či Marie Veselá.

Manželkou Přemysla Kočího byla dlouholetá sólistka baletu Národního divadla a taneční pedagožka Astrid Štúrová. Přemysl Kočí, nepřehlédnutelná postava našich operních dějin mezi koncem druhé světové války a lety osmdesátými, umírá 15.ledna 2003 v Praze, tedy ve svých šestaosmdesáti letech.

Související články

Komentáře: 7

jiri dne 16.12.2011 v 15:34

Velmi vítám připomenutí osobností české opery,mezi které P.Kočí nesporně patří. Osobně jsem Kočího znal jako student v Praze. Jako pěvce,pedagoga i režiséra. Byl to vysoce inteligentní člověk s přehledem o oboru. Proč jako pěvec nezavršil kariéru zcela přesvědčivě, dokládá nejlépe Ivo Žídek,rovněž věrný žák pedagoga R.Vaška ve své memoárové knize J.Hermana Jak možná.věřit na str.115-116.Popisuje i hostování ve Vídni, které úspěšné nebylo. O hostování v.La.Scale pochybuji,nikdy jsem o tomto neslyšel a ač Kočímu osobně fandím, pochybuji o jeho pěveckém formátu

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
jiri dne 16.12.2011 v 16:29

Doplňuji předešlé,že o pěveckém formátu pro La Scalu dost pochybuji. Nikdy jsem o tomto neslyšel. Ani Kočí sám ve své pěkné,ale místy chvástavé knize Dobrý.den,živote, se o La Scale nezmiňuje. V 70.letech byl již pěvecky za zenitem. Vrchol pěveckých dispozic byl zjevně v 50.letech,kdy nahrál pro Supraphon pod vedením Chalabaly Smetanova Kalinu a Tomše. Rovněž nahrávka Dvořákova Marbuela je velmi pěkná, taktéž kreace Janáčka /Z mrtvého domu/. Když jsem ale viděl vícekráte Kočího jako Escamilla v Carmen,vždy mé veliké sympatie k Vaškově škole ochably..Tónový neklid byl zřejmý. Přes toto pravdivé svědectví učil Kočí.dobře,měl pedagogické schopnosti,jaké neměl jeho o dost lepší kolega v barytonovém oboru V.Bednář. Kočí vychoval tenoristy K.Dobra a S.Daška, pomohl mnoha pěvcům v hlasových krizích, mnozí se k něme dnes obávají hlásit z malicherných politických důvodů,škoda..Jako ředitel dokázal zachránit kariéru dirigentu J.Koutovi, vyhozenému v Plzni.Tomu já říkám odvážný čin, tehdy mladý Mout i díky Kočímu posléze udělal světovou kariéru!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
- Opera Plus dne 16.12.2011 v 17:44
  
  Dobré odpoledne, na základě Vašeho komentáře jsme dále pátrali v archivech a zjistili následující (a text již doplnili): K hostování v milánské La Scale dostal Přemysl Kočí podle dostupných informací nabídku v roce 1953 od rakouského dirigenta Krausse (stejně jako údajně zazněla nabídka na hostování v Met a také Sharplesse ve filmovém zpracování Madamy Butterfly), nakonec však bohužel z těchto plánů sešlo – nejspíš i proto, že Clemens Krauss rok poté umírá. Děkujeme též za Vaše doplnění.
  
  Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
jiri dne 16.12.2011 v 16:45

Jiří Kout je jistě velké pozitivum Kočího éry ředitele ND,tehdy už veřejně zpíval jen menší partie typu Míchy v Prodané nevěstě.Osobně jsem měl P.Kočího rád, jako pedagog se žákům opravdu věnoval, což bylo záviděníhodné. V době jeho mocenského vrcholu mu ale mnozí jen předstírali zájem o jeho metodu.Resumé by pro mne bylo : Kočí platil za naději české opery, kterou v pěvecké oblasti zcela nenalnil z mnoha důvodů svého činění,patrně rozptýlenému politickými i mocenskými zájmy ambicemi.Pěvecká dráhá žádá plné soustředění. Rozhodně Kočí nebyl v první garnituře oné velké poválečné generace a vzdor.několika pěkným nahrávkám to nebyla pěvecká osobnost z oné první řady, jako Blachut, Bednář, Haken, Žídek, Tauberová či Šubrtová nebo Podvalová.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
jiri dne 16.12.2011 v 18:16

K ohsvélasu o La Scale dodávám, že krom La Scaly samé o všem zmíněném Kočí píše ve své knize Dobrý den,živote. To je právě ono. Vše jakoby mělk být,ale někdo zemřel, něco se ztratilo apod. Ve své knize Základy pěvecké techniky. Tam cituje úžasná honocení anglického foniatra, jak převratná metoda to je, nu a maličký dodatek MUDr O.Laciny, že daný foniatr zemřel..Již tehdy druh reklamy.v.dnešním stylu…Ohledně Vídně odkazuji na svědectví Ivo Žídka,který byl u toho a líčí neúspěch, kdy vyplacen honorář za 3 představení s žádostí, aby po prvém již neúčinkoval. T

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
jiri dne 16.12.2011 v 18:39

Já myslím,že tady jsem objektivní. Kočího jsem měl rád a uznával ho, Vaškovu školu jsem měl podrobně pročtenou. Jenže když jsem viděl metodu v reálu, tak jsem vždy.znejistěl. Je to opravdu dobré, když tóny neklidné, vibrací bránice rozhozené, nu,však jsem u toho asi nebyl sám.. Ano,ona první poválečná garnitura mohla zpívat i v MET.Blachut, Bednář, mladá Šubrtová..Jako později Beňačková. Ale P.Kočí.tento formát nebyl, navíc.italská opera nebyla nikdy jeho parketa, jako u mladšího T.Šrubaře. Čili jen vlastní úvaha a selský rozum toho, co slyším, vylučuje La Scalu Toto je přehnaná sebechvála a dirigent Kraus k ní použit. Až se divím, že Kraus je takto využit.použit. Tento dirigent se víc než jiní zapletl s fašismem a do MET dlouho vůbec

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
jiri dne 16.12.2011 v 18:59

Ostatně by bylo dobře, kdyby se ozvali jeho žáci, nebo ti, jimž pomohl v době normalizace. Zdaleka to nebyl jen Jiří Kout.Tam všude , v pedagogice, možná i režii bylo proč si Kočího cenit. Jako baryton poválečné éry vedle Bednáře, Otavy, Šrubaře i Heribana a Jindráka to neměl snadné. A pochválené nahrávky Tajemství a.Hubičky? S pochvalou lituji, že to nenahrál tehdy legendární V.Bednář. Nevím, zda.Chalabala měl sympatie pro Kočího nebo přišel impuls odjinud? Nevím, ale Bednář je dominantní smetanovský pěvec oné doby.
Omlouvám drobné překlepy, psal jsem to vše z mobilu a dotykový malý displej je hrozně citlivý….

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.