Pořád mám chuť zkoušet něco nového

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Rozhovor s (nejen) operním pěvcem, pedagogem a publicistou Petrem Matuszkem 

Když se v Severočeském divadle v Ústí nad Labem zatáhla 16. května opona za premiérou nové inscenace Pucciniho Tosky, stala se během závěrečného klanění protagonistů nevídaná věc. Velká část publika totiž věnovala standing ovations představiteli postavy, která se na scéně příliš dlouho neohřeje: barytonista Petr Matuszek si ovšem s rolí Kostelníka poradil tak, že to ústecké diváky zvedlo ze sedadel. Neměla ale pocta dlouholetému sólistovi divadla ještě jiný důvod? Například ten, že se ze strany věrných návštěvníků severočeské scény jednalo také o poděkování a rozloučení s oblíbeným pěvcem? Kostelník je totiž na dlouhou dobu Petrovou poslední rolí v divadle, ve kterém si vzal dlouhodobé neplacené volno. Po čtvrtroce, kdy se téměř ztratil ze světa, se na podzim znovu objevuje na jevišti – ovšem zcela jiného divadla a pro mnoho ortodoxních milovníků opery i úplně jiného žánru.

Dohnat a vyzpovídat Petra Matuszka se mi podařilo až na začátku září v útulné Restauraci a galerii U Černínů v Praze-Vinoři. Uvádím to především proto, že se jednalo o místo pro naše setkání téměř příznačné. Vinoř se totiž nachází na samé hranici Prahy a Středočeského kraje a hranice, zejména hranice žánrů a jejich překračování, se staly jedním z hlavních témat našeho rozhovoru.


Rád bych si nejdřív ujasnil, s kým si vlastně povídám. Pokud vím, jsi písňovým, operním, operetním, momentálně i muzikálovým zpěvákem, pedagogem, terapeutem a publicistou. Zapomněl jsem na něco?

(smích) Myslím, že ne.

První otázka se tedy nabízí sama: Čím z tohoto výčtu se aktuálně cítíš být nejvíc a čemu se naopak nevěnuješ tak, jak bys chtěl?

Čemu se teď dost nevěnuji, je opera, ale k tomu se ještě dostaneme. A čím se cítím nejvíc? Protože je před premiérou Fantoma opery, tak samozřejmě muzikálovým zpěvákem. Kromě toho mě ale čím dál tím víc baví mé působení na teplické konzervatoři, kde jsem od letošního školního roku zástupcem ředitele. Myslím, že se tam začíná vytvářet jakési sympatické myšlenkové podhoubí, které vnímám jako ohromně důležité, a to nejen pro tuto konkrétní školu. Pokoušíme se zkrátka nejen o bezproblémové a inspirativní fungování školy jako takové, ale zároveň i o obnovu smyslu vnímání či potřebnosti kulturní a vůbec estetické vzdělanosti, protože bez ní se podle mého názoru budoucí umělci neobejdou.

Začal jsi zmínkou opeře, pojďme se k ní tedy vrátit. Poslední rolí, kterou jsi ztvárnil ve svém dlouholetém působišti v divadle v Ústí nad Labem, byl na konci minulé sezony Kostelník v Tosce. Jaké jsou tvé vyhlídky v Ústí do budoucna? A plánuješ eventuálně spolupráci s nějakým jiným operním souborem?

Jak to bude s mým ústeckým angažmá dál, nevím – momentálně mám kvůli Fantomovi dlouhodobé neplacené volno. Je otázkou, jestli bude mít divadlo po mém návratu v repertoáru něco, co mi bude moci nabídnout, a jestli já budu mít co nabídnout jemu a divákům. Angažmá nebo nabídky z jiných divadel momentálně nemám a ani jsem o ně neusiloval, protože příprava na konkurz na Fantoma, který trval několik měsíců (a byl opravdu náročný), a paralelní příprava na konkurz do vedení teplické konzervatoře, mi sebraly většinu myšlenkové kapacity, které jsem schopen… (smích) Do toho jsem se ještě snažil dostát i svým publicistickým závazkům – mimo jiné k Opeře Plus – takže jsem opravdu nebyl schopen myslet na to, jestli se někde hraje nějaká opera, která by se bez mé účasti neobešla.

Opery, uváděné v Ústí nad Labem, se ovšem bez tvé účasti neobešly dlouhá léta. Osobně jsem tě jako zpěváka začal vnímat na přelomu dvacátého a jednadvacátého století…

Na přelomu století – z toho jde hrůza… Do ústeckého souboru jsem přišel v roce 1989!Jestli tě to uklidní, můžeme říkat i „na přelomu tisíciletí…“ Je to zkrátka dávno, když jsem se ocitl v ústeckém divadle poprvé a viděl jsem tě ve velkých barytonových rolích, mezi které počítám Lescauta v Massenetově Manon nebo Marcela v Bohémě. Vzhledem k stádiu, kdy máš, jak říkáš, dlouhodobé volno, by možná bylo dobré na svou kariéru v Ústí zavzpomínat a pokusit se charakterizovat, čím bylo pro tebe toto období zajímavé a přínosné.

V ústeckém divadle jsem především doma. Lidé, které mám rád, město s budovou, která patří ke skvostům divadelní architektury, řada krásných vzpomínek od mých začátků až do současnosti, to všechno je pro mě prostě Ústí. Měl jsem možnost tady nastudovat většinu základních rolí barytonového repertoáru, takže de facto nemám v tomto oboru žádný nesplněný sen. Skoro všechno, co jsem považoval nebo považuji pro svůj hlas za ideální, a to bez ohledu na velikost a význam rolí, jsem si v Ústí opravdu zazpíval. Je to samozřejmě oblastní divadlo, které se těžko pustí například do Straussových oper, méně známých děl Janáčka či Martinů a dalších náročných oper dvacátého století. Takové tituly, přestože bych je dělal moc rád, jsem tedy musel oželet, ale ostatních příležitostí bylo dost a dost, takže si opravdu nemám nač stěžovat.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář