Ultima Vez a láska: mluvíme o ní potichu

Je lidskou přirozeností hledat svůj protějšek, se kterým splyneme v celek vlastního mikrosvěta přinášející pocit naplnění. Milujeme tělem i duší. Láska je nejsilnější emocionální stav našeho vědomí. Ačkoliv se můžeme tisíckrát snažit ignorovat vlastní touhy, podléháme dobrovolně nebo i se strachem, že bolest, kterou nám může způsobit zklamání, nás zničí. Emoce, které zažíváme, jsou jako vlny, co nás přelévají a zároveň splachují. Unáší nás daleko od břehů, aby nás následně vyvrhly zpět na mělčinu. Můžeme si myslet, že jsme na lásku a city vyzráli, protože ji už dokážeme ovládnout, třeba pomocí plavidla. Jenže nesmočit se, znamená zůstat na suchu. Na povrchu. Podléháme, synchronizujeme se, provokujeme, uplácíme, pronásledujeme, krotíme, odmítáme, vracíme se, nechápeme. Raději mluvíme o svých citech jen potichu, a přitom tolik chceme křičet. A stále dokola a dokola...

Téměř s železnou pravidelností se od roku 1995 vrací na jeviště divadla Archa vlámský soubor Ultima Vez, přes čtvrt století neoddělitelně spjatý se jménem svého zakladatele, choreografa a režiséra Wima Vandekeybuse. Jeho inscenace dlouhodobě patří mezi to nejlepší, co lze v žánru této divadelní podoby evropského současného tance vidět. Jeho tvorba je charakteristická promyšleným využíváním všech aspektů do celku, který nenechá nikoho chladným. Technicky i energeticky náročný, ovšem obsahově zcela naplněný taneční slovník, plný vířivých pohybů, plastických gest, dynamických skoků a emocionálně zabarvených hlasových projevů je často ohromující sám o sobě a s přidáním živé autorské hudby či zpěvu to na smysly publika útočí téměř fyzicky. Díky vypointovaným akcím a maximálním hereckým výkonům má divácký zážitek podobu větrné smršti, plné kontroverzních vjemů a stavící na jistotě přirozenosti lidských instinktů, osobních zkušeností a individuálních asociací.

Wim Vandekeybus vždy vytváří osobitá autorská a silně psychologická díla. Jeho práce jsou studiemi lidského chování v konfrontaci se společenskými fenomény a stavem světa. Konflikty, animalita, dramatičnost jsou tu a tam proloženy nadsázkou či mrazivou ironií, interakce s divákem je standardní prvek. Úzká tvůrčí spolupráce choreografa s tanečníky se odvíjí od jejich typového výběru, čímž je konečný efekt samozřejmě zdokonalen. V České republice má Vandekeybus své nadšené obdivovatele (kupodivu především mezi netančícími divadelníky zabývajícími se tancem), následovníky (nejen z řad bývalých členů jeho skupiny) a i snaživé napodobitele. Nutno podotknout, že ti nejlepší (například: česko-italské Déjà Donné, DOT 504, Lenka Vágnerová and Company) mu už tu a tam šlapou na paty, a to nejen po technické stránce věci.

Poslední premiéra Ultimy Vez Speak low if you speak love… je v dramaturgické rovině jakýmsi návratem k začátkům souboru (premiéra představení proběhla 7. května 2015 v Mons v Belgii, české publikum dostalo možnost zhlédnout představení v divadle Archa od 11. do 14. února 2016).

Wim Vandekeybus: Speak low if you speak love... – Ultima Vez (foto Danny Willems)
Wim Vandekeybus: Speak low if you speak love… – Ultima Vez (foto Danny Willems)

Téma lásky, ovšem z hlediska jejích fyzických aspektů, zpracoval Vim Vandekeybus v roce 1987 do své první choreografie pro svou tenkrát nově založenou skupinu. Dílo s názvem What the Body Does Not Remember se stalo legendou. V roce 2013 mohli diváci v České republice vidět v Divadle Archa remake. Nyní vytvořil dílo jakési sesterské hodnoty, kde se zaměřil více na emocionální rovinu lásky jako takové a její podstaty.

Ladění do zemitých barev v kombinaci s popínavými rostlinami a velkým procentem nahé kůže tanečníků odkazuje k počátku lidské existence, které se z časů mýtických dob mění postupně do současnosti. Ve sledu obrazů je nevinnost střídána ziskuchtivostí, anonymní bez-tváří sebeuvědoměním, lovec kořistí, čistota krví, muži ženami a tak dále. Není ani nutné domýšlet si konkrétní příběhy, výmluvnost dění na jevišti je víc než dostačující a slovy lze jen těžko opravdu zachytit napětí a atmosféru během představení. Charismatický a až neskutečně znějící hlas jihoafrické zpěvačky Tuty Puoane a živá autorská hudba Maura Pawlovského, Elka Blijweerta a Jeroena Stevense dává celé inscenaci nádech magického obřadu v různých etapách vývoje lidské společnosti. V průběhu se navíc ve spirále vše vrací k počátečnímu motivu, s novými i známými souvislostmi.

Wim Vandekeybus: Speak low if you speak love... – Ultima Vez (foto Danny Willems)
Wim Vandekeybus: Speak low if you speak love… – Ultima Vez (foto Danny Willems)

Vandekeybus vždy klade velký důraz na rytmus, tentokrát to ještě zdůraznil přidáním synchronizovaného stepu celé skupiny, který se stal jakýmsi kontrastem proti zdánlivému chaosu některých jiných skupinových obrazů. Jednotící síla rytmu je v současné době opět více než aktuální, ačkoliv nám evokuje časy nedávno zapomenuté. Vůbec lze konstatovat, že určitou retro proměnou prošel i pohybový slovník souboru. Ten se více než k akrobatickým výkonům na hranici lidských možností a dech beroucím zvířecím proměnám uchyloval k současnému tanci s lehce vypíchnutými citacemi, tu z neoklasiky, tu z moderních tanečních technik. Čím více se blížil konec, tím méně jich bylo. Zajímavé a nečekané oživení dokazující, že Vim Vandekeybus pojímá svá díla opravdu komplexně, včetně přehodnocení již využitého. Zároveň tak dává jasný signál, že není vždy nutné přijít s něčím novým, všechno doslova vysvětlit a všemu „polopatě“ rozumět. Smyslové vjemy nejsou dílem dneška a jsou srozumitelné i potichu a beze slov. Skutečný zážitek skutečného umění.


Hodnocení autorky recenze: 100%

Speak low if you speak love…
Režie, choreografie, scénografie: Wim Vandekeybus
Hudba (live): Mauro Pawlowski, Elko Blijweert, Jeroen Stevens, Tutu Puoane
Umělecký asistent a dramaturg: Greet Van Poeck
Pohybová asistence: Iñaki Azpillaga, Máté Mészáros
Stylistka: Isabelle Lhoas
Světelný design: Davy Deschepper, Wim Vandekeybus
Zvukový design: Bram Moriau, Antoine Delagoutte
Stage manager: Tom de With
Poradci scénografie: Isabelle Lhoas, Davy Deschepper
Kostýmy: Lieve Meeussen
Technický koordinátor: Davy Deschepper
Produkce: Ultima Vez (Brussels, BE)
(koprodukce Ultima Vez / KVS – Brussels / Le manège.mons – Mons / Festival de Marseille – Marseille / Foundation Mons 2015 European Capital of Culture)
Premiéra 7. července 2015 Mons
(psáno z reprízy 12. 2. 2016 divadlo Archa Praha)

Účinkují – Jamil Attar, Livia Balazova, Chloé Beillevaire, David Ledger, Tomislav English, Nuhacet Guerra Segura, Sandra Geco Mercky, Maria Kolegova

www.ultimavez.com
www.divadloarcha.cz

Související články


Napsat komentář