100 let od narození Wagnerova vnuka Wielanda, velkého bayreuthského reformátora

Významnou stopu zanechal Wieland Wagner ve Vídni svými inscenacemi oper Richarda Strausse Elektra a Salome, v nichž pod taktovkou profesora Karla Böhma hlavní role ztvárnili Birgit Nilsson a Eberhard Wächter.

Wieland Wagner režíroval také v Hamburku, Kolíně nad Rýnem, Neapoli, Benátkách, Turíně, Římě, Madridu, Barceloně, Paříži, Londýně, Edinburgu, Amsterdamu, Gentu, Kodani či Lausanne. Kromě již zmíněných titulů to byly ještě Verdiho Otello a Bizetova Carmen.

Wieland Wagner si pečlivě vybíral díla, pro jejichž inscenování se rozhodl. Podle jeho vlastních slov by nikdy nerežíroval opery s konvenčním obsahem, které nejsou psychologicky inspirativní. Taková díla ho prostě nezajímala. Ke svým inscenacím si vždy sám navrhoval scény. U něj to mělo svou důslednou vnitřní logiku a navíc k tomu byl i profesionálně dokonale vybaven. Někdy býváme bohužel svědky toho, že se o totéž pokoušejí nepříliš zkušení tvůrci, jimž oba tyto nezbytné předpoklady chybějí.

Za zmínku stojí, že jeden z nejvýznamnějších německých divadelních tvůrců poválečných let, Heinz Hilpert, vybízel Wielanda Wagnera opakovaně k tomu, aby režíroval nějaký závažný činoherní titul podle svého vlastního výběru.

Velkému divadelnímu tvůrci nebyl, bohužel, vyměřen dlouhý život. Zákeřná nemoc jej ukončila na mnichovské klinice 17. října 1966, dva a půl měsíce před jeho padesátinami.

Nedožil se své pečlivě připravované první premiéry v newyorské Met, Lohengrina, kterého přesně v jeho intencích nastudoval jeho spolupracovník Hans-Peter Lehmann. Recenzent magazínu Time po premiéře napsal: „Ovace patřily všem, především představitelce Ortrudy Christě Ludwig a dirigentu Karlu Böhmovi, ale skutečná hvězda představení přítomná nebyla. Tou byl Wieland Wagner.“

Skladatelův vnuk radikálně proměnil způsob vnímání a přístup k Mistrovým dílům. Sám o tom kdysi napsal: „Veškerá wagnerovská literatura před rokem 1850 by měla být zničena – spolu se starými wagneriány. […] Pro živé divadlo může existovat jediný styl – ten, jenž je vlastní době, v níž je dílo inscenováno.“