100 minut mezi tóny, 100 minut, které hladí duši

Kromě prohloubení dovedností v umělecké činnosti se orientuje na vědomé prožívání fyzického těla, kultivaci emočního vyjádření nebo zlepšení schopnosti sociálních interakcí. Důležitým prvkem v tomto pojedí je vnímání hudby jako nástroje k dosažení duševní vyrovnanosti a podpory dobrého a spokojeného života.

V zásadě je určen všem generacím bez nutné předchozí zkušenosti s hudbou. Klade důraz na autentický, tvořivý a svobodný projev člověka. Tuto podpůrnou funkci hudby si lze osvojit a používat k nalezení vlastní zdrojů (síly) a zkvalitnění prožitku bytí ve své každodennosti. Koncept se tak pohybuje na poli tzv. muzikofiletiky, prostorem mezi hudební pedagogickou a muzikoterapií, jejíž princip tedy ve zkratce spočívá v nalezení podpory a posílení různorodých schopností důležitých pro náš život skrze hudební prostředky.

Přestavení se odehrávalo v prostorách Sukova sálu Rudolfina a slovo představení zde zahrnuje jednak událost ve významu dílny neboli workshopu a také koncertu. Přesné pojmenování možná není tak zásadní jako forma „představení“, která velmi jemně a nenásilně vtáhla diváky do děje.

Z úplného ticha se ozval ve dvoraně první zvuk v podobě cinkání zvonečků, jímž byli účastníci vyzváni a přivedeni do shromáždění v kruhu. Poté zazněla, nejprve z dálky, melodie přednesená sladkým zvukem hoboje a uvedla tak hudební téma, které pak několikrát znovu ožívalo. Uvedením do vlastní účasti na rozeznění prostoru se stalo tření kamínků o sebe a jejich zvuk připomínal šumění vody nebo jiný přírodní jev.

Projevy přírody a pobývání v ní patří také k důležitým prvkům výše zmíněného projektu, jak jsem se dozvěděla později. Hudební téma hrané tentokrát na flétnu přivedlo diváky do Sukovy síně a naladilo je na další část programu.

Další část odehrávající se již v sále spočívala v rozehřátí a to formou nápodoby lektora nejdříve hrou na vlastní tělo, poťukávání na jeho různé části, lusknutí jazyka nebo syčení a foukání v různé podobě a intenzitě. Zapojeni byli všichni a lektor jako dirigent pouze gesty beze slov udával sílu, rytmus i tempo této hry na tělo. Z hlediska hudebního dění se jednalo o opakování, variaci a později improvizovanou interakce mezi hudebníky, lektorem a „publikem“.

Je však nutné dodat, že rozdělení na publikum a interprety se v jednotlivých částech rozvolňovalo spolu s tím, jak byli postupně všichni zapojování a hudebníci se stali oporou (v podobě melodie, harmonie nebo rytmu) pro spontánní projev účastníků. Postupně se proud hudby stával jakousi „vodou“, která se přelila ve zpěv písně se slovy „Voda“ doprovázená na kytaru. Šlo tedy o jakýsi společný proces, kdy se pozvolna z ticha předsálí začala objevovat hudba. Teprve pak zaznělo první mluvené slovo.

Tímto nenásilným způsobem byli zúčastnění zaujati a vtaženi do společného tvoření hudby. Postupně jsme si zazpívali několik písní, jejichž slova někteří znali z minulých představení (např. energické Dyja dyja dá), střídali se tak akce větší a menší intenzity vždy proložené krátkým tichem umožňující krátkou meditaci.

Určitými předěly se staly části, ve kterých byl dán větší prostor hudebníkům. Jejich vstupy byly orámovány krátkým komentářem a ve svých skladbách přinesli do prostoru další sdělení nebo emoce například v podobě zasněné mollové věty pro hoboj (Vladislav Borovka) barokního skladatele Allessandra Marcella nebo radostné makedonské písně Makedonsko devojče v podání Josefíny Matyášové (housle, zpěv) a Vojtěcha Nejedlého (violoncello).

V polovině programu byli všichni krásně naladěni a se dialog rozrostl i na verbální stránku, kdy zejména děti bez rozpaků odpovídali na různé hudební hádanky a otázky ze života. Vrcholem první části programu se stala improvizační vlna, kdy se děti pomocí zvonků a nástrojů Orffova instrumentáře mohli spontánně zapojit do skladby bez názvu. Před krátkou pauzou zazněla varhanní meditace Jiřiny Dvořákové připomínající hlubší prožívání člověka, týkající se spirituální úrovně našich životů.

Po krátké přestávce následoval sled koled, možná překvapivě, rozhodně ale vhod pro ty, kteří si je o Vánocích snad z nějakých důvodů nestihli zazpívat. V mluvené části nám pak Ondřej Tichý představil nový online projekt Zápisník, ve kterém průběžně zachycuje jednak umělecké výtvory dětí z workshopů a školních dílen i dětského klubu a také odpovědi dětí na některé důležité otázky.

Z některých odpovědí doslova zamrazilo mnohé dospělé, mně osobně nejvíce v té chvíli rezonovala odpověď z úst žáka 5. třídy na otázku „Co je v životě nedůležitější?“ – „Nikdy to nevzdávej“. Před závěrem, po zpěvu radostné písně jsme byli jemně převedeni zpět k sobě do nitra, světla zhasla, svítila jen velká svíce ze kterou stál „strážce“.

Nevím jestli to byl jen můj pocit, umocněný před tím cestou nedělním ránem, kdy se Praha v nezvyklém tichu pomalu probouzela. Ale v tu chvílí se dělo něco posvátného, Ticho vedoucí až k modlitbě, k sobě samému a zároveň ve společenství lidí, se kterými jsme sdíleli 100 minut mezi tóny. Tím se připomíná ještě jeden patrně osobní rozměr dopoledního přestavení, a tím je „obřad“. Z mého pohledu mělo jednak vnější atributy pojící se s tímto významem a jednak se tak dělo v mém vnitřním prostoru. To znamená, prožila jsem to, co jsem si v tento moment potřebovala odnést. A v tom je síla hudby, která je schopna v našem nitru rozeznít příběh, který se už nikdy nebude opakovat.

Během tohoto nedělního programu jsem mohla „pobýt“ dobře ve svém těle, zažít radost ze zpěvu i pohybu, být naplno s ostatními , ale také zakusit ticho a soustředění, obrátit se k sobě, a to vše zcela nenásilným způsobem.

Slovy autora projektu Ondřeje Tichého: „Hudba nám nabízí ještě úplně jiné možnosti a trpělivě jako prastarý strom čeká, až si pod něj sedneme a konečně začneme vnímat jeho bohatou korunu plnou listů, pevný kmen, o který se můžeme opřít a znovu zažijeme, že to podstatné máme na dosah.“

100 minut mezi tóny
19. ledna 2025, 10:30 hodin
Rudolfinum, Sukova síň, Praha

Účinkující:
Ondřej Tichý a hosté