150. výročí proslulého operního pěvce Fjodora Šaljapina, filantropa a polyamora

Fjodor Šaljapin se narodil 13. února 1873 v ruské vesničce poblíž Kazaně jako nejstarší ze čtyř dětí do chudé rodiny. Zanedlouho se celá rodina přestěhovala do malé místnosti v kazaňské Rybářské ulici, kde žili v nuzných podmínkách.

Od svých deseti let musel na popud přísného otce tvrdě pracovat. Učil se různým řemeslům, ačkoli žádné vzdělání nedokončil. Postupně byl ševcem, truhlářem a nakonec písařem. Rád pomáhal rybářům vykládat lodě, u čehož si mohl naplno zpívat. Protože už od malička toužil po hudební dráze, věnoval se od svých dvanácti let zpěvu v kostelním sboru. Kazaňští ochotníci 29. března 1890 uvedli operu Evžen Oněgin, kde Šaljapin poprvé sólově vystoupil. Posléze přestoupil do operetního souboru ve městě Ufa. Ve svých sedmnácti letech nakonec vystupoval po celém Rusku s kočovnými umělci jako herec, tanečník a zpěvák.

V gruzínském hlavním městě Tbilisi docházel zdarma na hodiny zpěvu k sbormistrovi Dimitriji Usatovovi (1847–1913), díky jehož podpoře se nakonec stal i členem místní opery, kde přednesl celkem přes sedmdesát sólových partů. Seznámil se Sergejem Rachmaninovem (1873–1943), který zde působil jako asistent dirigenta a s nímž se spřátelil na celý život. Rachmaninov ho naučil mnoho o hudbě, včetně toho, jak analyzovat partituru, a trval na tom, aby se Šaljapin naučil nejen své vlastní role, ale i všechny ostatní role v operách, v nichž měl účinkovat. S Rachmaninovem se naučil titulní roli Musorgského Borise Godunova, která se stala jeho nejznámější postavou.

Roku 1893 se představil v Moskvě a o rok později v Petrohradu. V roce 1895 působil v tamějším Mariinském divadle. Po roce se na pozvání mecenáše Savvy Mamontova navrátil do ruského hlavního města, kde působil v Mamontově soukromém operním domě. Vystupoval zde jako Boris Godunov a Ivan Hrozný, díky čemuž se Šaljapin nakonec dostal do širokého mezinárodního povědomí.

V roce 1896 se oženil se svou první ženou, italskou balerínou Iolou Tornagi (1873–1965) a usadili se v Moskvě. Zplodili společně celkem šest dětí (Igor (zemřel ve čtyřech letech), Boris, dvojčata Fjodor a Tatiana, Irina a Lydia). Z Borise se stal uznávaný malíř (namaloval portréty použité na 414 obálkách časopisu Time) a z Fjodora filmový herec (objevil se v západních filmech, včetně snímků Pod vlivem úplňku a Jméno růže po boku Seana Conneryho).

Na jevištní prkna Velkého divadla v Moskvě se poprvé postavil v roce 1899. Od té doby mu byly otevřeny dveře ve všech velkých operních scénách a účinkoval po celé Evropě. V Milánském Teatro alla Scala poprvé vystoupil v roce 1901 a sklidil zde obrovský úspěch za roli Mefistofela v Boitově Faustovi pod taktovkou jednoho z nejdynamičtějších operních dirigentů 20. století Artura Toscaniniho. Od roku 1907 působil v Metropolitní opeře v New Yorku. Tam se však netěšil velké úctě, a proto se v roce 1908 přesunul do Pařížské opery.

V roce 1901 se hluboce spřátelil se spisovatelem, socialistou a revolucionářem Maximem Gorkým, což vedlo k nedůvěře carských úřadů. Před revolucí v roce 1905 vystoupil Šaljapin zdarma na koncertě pro dělníky v Kyjevě, čímž byl úřady považován za potencionálního buřiče a revolucionáře.

V roce 1906 se v Petrohradě sblížil s ovdovělou dvojnásobnou matkou Marií Valentinovnou Petzold (1882–1964), se kterou měl tři dcery (Marta, Marina, Dasja). Živil tedy současně rodinu v Moskvě i v Petrohradu.

Během vypuknutí první světové války se nacházel poblíž Paříže. Získal velké množství evropských nabídek, avšak nakonec odcestoval do Londýna a posléze zpět do Ruska. V tomto období založil a zafinancoval dva lazarety. Působil převážně v Mariinském divadle, kde se v roce 1917 stal uměleckým ředitelem. O rok později získal titul Národního umělce republiky. Po Velké říjnové revoluci mu byla zabavena většina majetku.

V roce 1921 šířil ruskou hudbu na svém celosvětovém turné, působil v Pařížské opeře a nastoupil do Metropolitní opery v New Yorku, kde hostoval až do roku 1928. V roce 1922 se s petrohradskou rodinou přestěhoval do Francie a o pět let později byli s Marií oficiálně sezdáni. Do svého rodného Ruska se z ekonomických a politických důvodů nikdy nevrátil. Kvůli této skutečnosti u sovětů padl v nemilost a v roce 1927 byl zbaven titulu národního umělce a práva na návrat do SSSR dekretem Rady lidových komisařů Ruské sovětské federativní socialistické republiky.

Šaljapin zavítal v roce 1925 i do pražské Lucerny, kde na svém koncertě zazpíval operní árie, ruské a francouzské písně. V roce 1926 ho angažovala londýnská Královská opera Covent Garden. Do Prahy se vrátil ještě v letech 1930–1934, kde vystupoval se souborem opery Slovenského národního divadla. Poslední turné absolvoval na Dálném východě v letech 1935–1936, posléze musel své aktivity ze zdravotních důvodů omezit. Během turné po Japonsku v roce 1936 trpěl bolestí zubů a hotelový kuchař vymyslel způsob, jak pro něj připravit extra křehký steak. Tento pokrm je v Japonsku dodnes známý jako steak “Šaljapin”. Poslední Šaljapinovo jevištní vystoupení se uskutečnilo v opeře v Monte Carlu v roce 1937.

Ztvárnil například roli Salieriho v opeře Rimského-Korsakova Mozart a Salieri, Ivana Susanina v Glinkově Životu cara, titulní roli Musorgského Borise Godunova, Mefistofela v Gounodově Faustovi, Ivana Hrozného v Rimského-Korsakovově Pskovance, Dona Quijota ve stejnojmenné opeře Julese Masseneta, Krále Filipa ve Verdiho Donu Carlosovi a Leporella v Donu Giovannim Wolfganga Amadea Mozarta. Šaljapin byl urostlé postavy a zpíval temně zbarveným silným basem. Byl jedním z prvních pěvců, kteří v operním herectví kladli důraz na hlubší psychologické porozumění postavám. Nejpůsobivější na jeho zpěvu je dramatická intenzita jeho projevu.

Během svého života natočil nespočet gramofonových nahrávek. Můžeme na nich slyšet například ruské lidové písně a árie z oper Ivan Susanin Michaila Ivanoviče Glinky, Boris Godunov Modesta Petroviče Musorgského, Ivan Hrozný Nikolaje Rimského-Korsakova, Mefistofeles Arriga Boita a Lazebník sevillský Gioacchina Rossiniho.

Hrál taktéž ve filmu. V roce 1915 ztvárnil hlavní roli v němém filmu Car Ivan Vasiljevič Hrozný v režii Alexandra Ivanov-Gaje. Dona Quijota hrál ve stejnojmenném filmu z roku 1933 v režii Georga Wilhelma Pabsta. Don Quijote byl natočen v němčině, francouzštině a angličtině, vždy se Šaljapinem v hlavní roli, což bylo v té době běžné, protože filmy bylo možné dabovat až koncem 30. let. Německá verze filmu je považována za ztracenou. Ztvárnil hlavní roli v českoněmeckém snímku Hříšná krev z roku 1929 v režii Victora Trivase, kde vystupoval pod pseudonymem Fedor Salin. Kromě zpěvu a herectví se také zabýval kresbou, malířstvím, sochařstvím, napsal autobiografie (Stránky z mého života, 1958, přeložil Jaroslav Piskáček a Maska a duše: můj život, 2007, přeložil Milan Dvořák).

Zemřel na leukémii 12. dubna 1938 ve věku 65 let v Paříži, kde byl pochován na hřbitově Batignolles. Na žádost syna Fjodora byly jeho ostatky v roce 1984 převezeny na Novoděvičí hřbitov v Moskvě.

Na základě usnesení rady ministrů Ruské sovětské federativní socialistické republiky mu byl vrácen titul národního umělce. Šaljapin má dokonce svou vlastní hvězdu na hollywoodském chodníku slávy.

Zdroj info: autorský článek