260 let s Mozartem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

„Kdo z těch, kdož pozorně sledují národní i kosmopolitní vývoj umění, jeho zjevné i tajemné vztahy k životu, kdo by nevěřil v jeho vyšší, božské poslání? Vezmeme-li v procesu vývoje lidské společnosti v úvahu všechny světodějné okamžiky, najdeme vždycky individuality, jež příroda zvlášť obdarovala a předurčila k tomu, aby pro další časy stanovily zásadní normy snažení a pokroku a prorocky k tomu sami dávali impuls. Takovým géniem byl Mozart.“

Wolfgang Amadeus Mozart - idealizovaný portrét (Ernst Hader cca 1880)
Wolfgang Amadeus Mozart – idealizovaný portrét (výřez – Ernst Hader cca 1880)

Tento text vyšel v roce 100. výročí Mozartova narození, v roce 1856. Stojí v něm dále:

„Rozumí se samo sebou, že za svého života nebyl vždy uznáván tak, jak by jeho géniu odpovídalo. V tom se svět nemění. Originální umělec nastupující nové dráhy se nikdy nevyhne bojům s nepochopením. Stačí připomenout Beethovena, C. M. Webera a jiné, a neunikl tomu ani Mozart. U hvězd první velikosti na uměleckém nebi se vždy setkáme s výtkami prazvláštních novot a politováníhodného odklonu od čistoty umění. Takový příklad poskytuje výrok vídeňského Koželuha o předehře k Donu Giovannimu: ‚Plno chyb, ale krásných.‘ Avšak jiný, příkřejší příklad je příhoda, kdy šestici křišťálově čistých, po formální i stylové stránce výtečných kvartetů věnovaných mistru Haydnovi vrátili z Itálie, protože by se ‚tolik nových akordů a disonancí považovalo za chyby‘.“

O málo později se začal utvářet obraz umělce s gloriolou nadpozemskosti, romantický obraz génia obdařeného božskou jiskrou. A ten platí do značné míry dosud, neboť – ať už Mozartovu výjimečnost chceme vysvětlovat jakkoli – zůstává otázka, proč právě jeho hudba působí tak, jak působí. Stejnou záhadu, jakou představovala pro devatenácté století, představuje i dnes.

Obraz vnímání Mozartovy osobnosti a jeho díla se proměnil a utvrdil mezi roky 1792 a 1820. Lexikon Ernsta Ludwiga Gerbera Historisch-Biographisches Lexicon der Tonkünstler, který vyšel poprvé roku 1790, tedy ještě za Mozartova života (uvádí mimochodem rok jeho narození 1757), píše o stále vzrůstajícím věhlasu klavíristy a skladatele od dětských let, a dodává:

„Tento velký Mistr se s harmonií důvěrně obeznámil tak hluboce a vroucně, že je pro necvičené ucho obtížné jeho díla sledovat. Dokonce i zkušení musejí jeho skladby slyšet vícekrát. Naštěstí se ještě mlád zdokonalil mezi přívětivými a laškovnými vídeňskými múzami; jinak by ho snadno mohl postihnout osud velkého Friedemanna Bacha, jehož vzlet dokázalo sledovat jen několik očí ostatních smrtelníků. Že Mozart stále ještě náleží k našim žijícím nejlepším a nejobratnějším klavíristům, je zřejmé i bez mého připomenutí.“

Jaké bylo skutečně Mozartovo pianistické umění, dnes posoudit nemůžeme, víme však, že součástí účinku na posluchače není pouze dokonalá technika a další strohé parametry, ale také charisma, kouzlo osobnosti – a to v Mozartově případě rozhodně spolupůsobilo, ať už jím vyvolával sympatie, nebo antipatie. O věhlas Mozarta jako skladatele se ale nepostaral pouze romantický výklad božského umění. Přelom osmnáctého a devatenáctého století je obdobím velkého nástupu vydavatelské činnosti a hudebního časopisectví, a v jejich spojení se Mozart stal „tržní“ jednotkou, pro vydavatele vítaným artiklem, v přímé závislosti na rozvíjející se hudební žurnalistice. Kritická činnost hudebních spisovatelů povzbuzovala zájem, nahrávaly mu reklamy nakladatelství, a vznikla tak nedílná vazba tisk – nakladatel – spotřebitel.

Velmi rychle se šířily anekdotické obrázky z Mozartova života. Johann Friedrich Rochlitz začal mozartovské anekdoty zveřejňovat roku 1798 v lipském časopise Allgemeine musikalische Zeitung a vydržel s nimi na další dva roky. Překládaly se do dalších jazyků a pronikaly do obecného povědomí snáze (a trvaleji) než nefalšované biografické skutečnosti. Měnily se v legendy, které jsou nesmrtelné, přestože k nim historikové přistupují věcně a zbavují je nejrůznějších nánosů. Žádný život velké osobnosti není zdokumentován bez mezer a ty ponechávají volné pole fantazii. Máme k dispozici téměř 1.500 dopisů členů rodiny Mozartových a dodnes v nich leccos zůstává hádankou.

Jak říká jedna z nejnovějších mozartovských prací (Gerhard vom Hofe: Das Genie Wolfgang Amadé Mozart in literarischen Bildern romantischer Tradition der Kunstreligion und Musikästhetik, Lipsko 2014): Mozartovo osobité vyjadřování v narážkách a dvojsmyslech zavdávalo často podnět ke spekulacím a domněnkám a z nich se vytvářely další legendy. Tak vznikaly různé spekulace i k rozhodujícím fázím Mozartova života, neboť klíčové dokumenty scházejí. Do značné míry nevyjasněný například zůstává jeho vztah k otci po odchodu ze Salcburku; nevíme, co vlastně znamenala celá ta synovská vzpoura vůči zaměstnavateli arcibiskupovi i vůči hlavě rodiny, završená svatbou se ženou, již Leopold Mozart neschvaloval. Nebo Mozartovo postavení ve Vídni ke konci života.

Má pravdu Gerber, když píše, že Vídeň Mozarta „naštěstí“ přiměla k tomu, aby psal hudbu přístupnější a ne tak komplikovanou? Anebo naopak Lorenzo da Ponte, který ve svých Pamětech hovoří o intrikách protivníků, kvůli nimž se Mozartovi nepodařilo „svého božského génia ve Vídni uplatnit“? Není úplně zřejmý lidský a umělecký vztah Mozarta k Salierimu, ale ani k jiným umělcům tehdejšího hudebního života, a přes různé pokusy o vysvětlení ani skutečný stav jeho materiální existence v posledním životním období. A koneckonců neznáme ani všechno kolem podnětů ke vzniku posledních velkých děl – Requiem a posledních symfonií (k Requiem v posledních letech přišel s novými detaily Christoph Wolff: Mozart’s Requiem, 1998, německy 2001).

 

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář

Reklama