Válka tento region vždy velmi poznamenala, za první světové války zde procházela sočská fronta, pojmenovaná podle řeky Soče, a u nedaleké vesnice Dutovlje je pohřebiště, kde je pochováno nejvíc českých vojáků na světě. I proto se Češi zde těší velké úctě a česko-slovinské přátelství zde není prázdné slovo. Odvolává se například na odkaz Jožeho Plečnika. Navíc kultovním stromem místních je lípa – stejně jako u nás. Protože jsem se účastnila akce jako zástupce města Brna, dostala jsem spolu s županem (starostou) města do ruky lopatu a společně jsme zasadili v parku před radnicí malou lipku. Snad se ujme a vyroste do krásy. Na sázení se totiž podíleli i oba naši sbormistři a s lopatou to kupodivu uměli.
Díky úsilí nadšenců vznikl zajímavý projekt, který uvedl v život Vachův sbor moravských učitelek z Brna v součinnosti s Česko-slovinskou společností v Brně. Ta vznikla díky úsilí Aleny Šamonilové, která veškeré akce realizuje a tlumočí. Od roku 2014 se projektu zúčastnilo osm pěveckých sborů. Za českou stranu to je kromě Vachova sboru moravských učitelek i sbor Mladost, Kantila a K dur a za slovinskou Domžalský komorní sbor a sbor Základní školy France Prešerena z Mariboru. V roce 2016 se do akce zapojil i další slovinský sbor – ženský pěvecký sbor Rože z Nové Gorice a dětský školní sbor z Nové Gorice.
Setkání probíhají jak na Moravě, tak i ve Slovinsku, a o akci mají moravské i slovinské sbory zájem. Akce si neklade za cíl zorganizovat přehlídku s obrovským množstvím zúčastněných sborů, jedná se spíše o uspořádání komornější. Proto si mohou sbory v obou zemích řádně zazpívat, spřátelit se a poznat zemi a města, ve kterých pěvecké sbory působí.
První setkání proběhlo v Brně a koncerty se konaly v Konventu Milosrdných bratří, druhé setkání bylo ve slovinské Domžale a koncerty se pořádaly na půdě filozofické fakulty univerzity v Lublani pod záštitou velvyslanectví České republiky a poté v Mariboru.
Na přelomu září a října proběhlo již čtvrté setkání v Nové Gorici. Měla jsem tu čest být očitým svědkem společného vystoupení, na kterém se ve velkém sále místní radnice potkaly Vachův sbor moravských učitelek z Brna a smíšený sbor K dur z Kuřimi s domácím ženským sborem Rože z Nové Gorici.
Mám-li srovnávat, Vachův sbor moravských učitelek je ženský sbor se stoletou tradicí, ale stoleté důchodkyně tu není vidět. Naopak překvapil mladší věk a jen sedmnáct žen. Proměna generační i životního stylu kdysi mohutného sborového tělesa je dokonalá. V tomto komorním obsazení je velké umění se sezpívat a vytvořit kompaktní a čistý zvuk. Navíc při výměnách sbormistrů. Mladý sbormistr Jiří Najvar působí se sborem několik měsíců a z tělesa sálá úsilí být jedním kompaktním útvarem.
Výběr repertoáru sahal od italské klasiky (Antonio Sacchini Salvum fac regem) a Jacoba Handla Galluse (Benedictus) přes Moravské dvojzpěvy Antonína Dvořáka až k brněnským skladatelům Zbyňku Mrkosovi (Bude večer) a samozřejmě k Leoši Janáčkovi a jeho Lásce opravdivé. Stavba na výrazu a na měkkém pianu spolu s pečlivě vystavěnou dynamikou dávala tušit, že spolupráce se sbormistrem je zárukou dalšího uměleckého růstu.
Smíšený sbor K dur z Kuřimi je podobné velikosti, ale neobvyklého obsazení, pět sopránů, pět altů a pět mužů působí vizuálně neobvykle, ale zvukově byli překvapivě vyrovnaní. Zpívali s nadšením, s výborným frázováním a prací s dechem. Ve výrazu mají jiskru, která koresponduje s nízkým věkovým průměrem. Úpravy lidových písní jsou nápadité a mají vtip, pěvci s gustem zpívají i populární písně a gospely. Mají sice ve srovnání s Vachovým sborem moravských učitelek krátkou tradici, ale v poslední době sbírají ceny na festivalech. Jejich sbormistr, mladý Jiří Šon, je vede od roku 2011 a na výkonu je znát, že si se svými svěřenci rozumí.
Závěr vystoupení patřil domácímu Ženskému pěveckému sboru Rože. Sdružuje třicet obyvatel Gorice i okolí a jedná se o dámy spíše důstojného věku. Jejich klavíristka je nestorka, jejich sbormistryně je zase naopak viditelně nejmladší. Přesto si zjednává respekt energickým přístupem a důrazem na kompaktní výkon. Nicméně se v průběhu vystoupení s nástupem únavy hlásily problémy. Soprány postupně ztrácely čisté výšky a intonace se stávala diskutabilní a alty rovněž povolovaly v intonaci. Snaha ale vše napravila a nadšení nahradilo drobné nedostatky. V programu jejich vystoupení převažovaly upravené lidové písně, které připomínaly naše i lidové písně ruské. Raritou byla japonská lidová. Závěrečná píseň, kterou složil Slavko Vuko Avsenik s názvem Slovinsko, kde bereš své krásy, dojala všechny přítomné a všechny sbory i publikum zpívali společně.
Akce pokračovala ještě další den, kdy byly koncerty v Pivce u Postojné, kde vystoupily vedle dvou našich sborů a sboru Rože ještě Domžalský komorní sbor a pěvecká skupina Studenec z Pivky. Zakončení čtvrtého ročníku setkání českých a slovinských sborů bylo v emotivní rovině, a tak se také plánoval již další ročník, který by měl proběhnout zase v Brně. Tak se těšme, že v roce 2018 budeme moci v Brně přivítat nadšence sborového zpěvu ze Slovinska, kteří nám projevují velké sympatie a se kterými nás sbližuje pocit sounáležitosti.
