Před sto sedmdesáti pěti lety, 9. března 1842, se v milánské La Scale odehrála premiéra opery italského skladatele Giuseppe Verdiho Nabucco. Verdiho třetí zpěvohra je velkým příběhem o lásce, víře, zradě, pomstě i odpuštění, ale především o svobodě. Měla triumfální úspěch a svého tvůrce rázem proslavila. „Teprve touto operou začala moje umělecká dráha,“ napsal o ní o mnoho let později Verdi.
Operu tehdy teprve osmadvacetiletý Verdi složil především pro svou přítelkyni, rádkyni a pozdější druhou manželku, primadonu Giuseppinu Strepponi na libreto divadelního básníka Temistocla Solery. První žena i dvě děti mu zemřely v roce 1840.
Biblický námět ho velmi zaujal, líbil se mu zejména začátek žalmu 136 Va, pensiero, sull’ali dorate (Leť, myšlenko, na zlatých křídlech…), což jej inspirovalo ke spontánní kompozici sboru, jehož plamenná melodie a rytmus z něj učinily osvobozeneckou píseň zpívanou po celé Itálii. Celou operu pak dokončil během několika týdnů. Vášnivá hudba díla, pojednávající o osvobození Židů z babylonského zajetí, plně korespondovala s náladou obyvatelstva, zaujatého touhou po osvobození z rakouské moci a sjednocení Itálie.
Poté složil Verdi v rychlém sledu řadu dalších operních děl, z nichž většina slavila úspěch, kupříkladu Rigoletto (1851), La traviata (1853), Trubadúr (1853), Aida (1871) a další.
Verdiho pohřeb (skladatel zemřel v lednu roku 1901 ve věku sedmaosmdesáti let v Miláně) se stal mimořádnou událostí mezinárodního významu. Dirigent Arturo Toscanini na jeho počest řídil devítisetčlenný sbor, který provedl právě strhující sbor zajatců z opery Nabucco Va, pensiero, sull’ali dorate.
