Germaine Acogny znám od roku 1979, kdy byla ředitelkou školy Mudra Dakar, tedy školy podle vzoru vynikajícího francouzského choreografa a pedagoga Maurice Béjarta. V rámci mého studia na škole Mudra Maurice Béjarta v Bruselu jsme jako studenti měli možnost s ní pracovat a vidět její představení v Théâtre de la Monnaie, na krásné scéně bruselského operního a baletního divadla.
Již tehdy nás zasáhla magie afrických rituálů a původních tanečních a hudebních – především rytmických hudebních vystoupení. Původnost a autentičnost domorodých afrických návyků, rituálů, rytmů, psychosomatických disciplín v dnešním slova smyslu přesně zapadala do učebního plánu Maurice Béjarta. Nic jen nepředstírat, ale na jevišti být a žít! To bylo jeho krédo, s nímž se Germaine Acogny přesně shodovala. Acogny se zabydlela ve Francii a šířila tak (podobně jako významná osobnost Elsa Wolliaston) africké kořeny tance a hudby především ve Francii, ale i v jiných evropských zemích.
Tentokrát (13. června v rámci festivalu Tanec Praha) jsme měli možnost vidět Germaine Acogny v Divadle Ponec v choreografii Mon élue noire Sacre # 2 významného francouzského choreografa Oliviera Duboise. Je opravdu s podivem, že tato již starší dáma překypuje neustále úžasnou, nejen fyzickou energií. Šíří kolem sebe neuvěřitelnou magickou sílu. Olivier Dubois pro ni vytvořil svéráznou verzi Svěcení jara Igora Stravinského. Z dřívější doby známe jeho Svěcení jara s jinou jeho skupinou.
Tentokrát Dubois eliminuje scénický prostor do jakéhosi kvadrátu i kubusu. V minimálním prostoru trůní Germaine Acogny jako šamanka či královna. Prostor okupuje, velí mu a velmi silně zprostředkuje emoce prýštící z geniální partitury, původně skandálně nepřijatelného díla slavného ruského autora. (Jak je jistě mnoha divákům známo, Igor Stravinskij uveřejnil svoje dílo poprvé v Paříži v roce 1913 v Théâtre des Champs-Élysées pod značkou souboru Ruských Baletů / Les Ballets Russes Sergeje Ďagileva v choreografii geniálního Václava Nižinského, na scéně a kostýmech Nicholase Roericha. Vzhledem k nekomfortní, zásadně nadčasové a na tu dobu naprosto nepochopené partituře se inscenace nedohrála. Diváci házeli na jeviště i mrtvé krysy, nejen rajčata.)
Minimálními prostředky se tanečnice v prostoru pohybuje a proniká jím. Vysílá signály, kterým ani možná nejsme v dnešní době schopni porozumět. Ve vypjatých hudebních momentech je zahalena kouřem, vidíme jen její stíny v protisvětle. V mlžných obrazech dýchá na diváky její „plešatá, letitá a okouzlující hlava“. Velký umělecký výtvor, výtvarný, hudební a taneční, na nepatrném, malinkém prostoru. Je úžasné, jak může toto Stravinského nesmrtelné dílo znovu a znovu vyvolávat tak podivuhodné a vlastně nadále skandální výjevy. Bravo, Germaine Acogny!
Ve druhé části večera se představil rovněž africký tanečník Vincent Mantsoe s kratičkým vystoupením Gula. Představil v nejjemnějších nuancích pohyb i projev ptáků, ptačích per a zvuků. Bohužel to po tak vypjatých předchozích zážitcích večera nebyl šťastný nápad, i když tanečník byl výborný. Ostatně motiv „ptačího tance“ není ojedinělý, a to ani v kontextu afrického tance. Předobrazem může být už Pštrosí tanec, který v roce 1932 vytvořil choreograf Asadata Dafora.
Hodnocení autorky recenze: 90%
Tanec Praha 2017
Mon élue noire Sacre # 2 / My Black Chosen One
Choreografie: Olivier Dubois
Hudba: Svěcení jara / Igor Stravinskij
Kostýmy: Chrystel Zingiro
Světla: Emmanuel Gary
Technika: Robert Pereira
Premiéra v roce 2015
(psáno z představení 13. 6. 2017 divadlo Ponec Praha)
Tančí – Germaine Acogny
***
Gula
Choreografie, kostým a původní interpretace: Vincent Sekwati Koko Mantsoe
Hudba: Gabrielle Roth
Premiéra v roce 1993
(psáno z představení 13. 6. 2017 divadlo Ponec Praha)
Tančí – Vincent Sekwati Koko Mantsoe
