Operní panorama Heleny Havlíkové (168)

Helena Havlíková, 03.06.2014 0:00

Týden od 26. května do 1. června 2014
– The Hilliard Ensemble – loučení s legendou
– Simona Houda Šaturová na Pražském jaru
– Orfeo s Eurydikou v Havelkově „manželské poradně“
– Inspirace na dny příští
***

The Hilliard Ensemble – loučení s legendou
Britské mužské vokální kvarteto The Hilliard Ensemble (založeno v roce 1974) bylo na letošním Pražském jaru vedle francouzského vokálně-instrumentálního souboru Les Arts Florissants (od roku 1979) druhým uskupením, které od sedmdesátých let minulého století formuje takzvanou historicky poučenou interpretaci staré hudby, jak jsme mohli poznávat už při jejich předchozích pražských vystoupeních: The Hilliard Ensemble, který svůj název odvodil od alžbětinského mistra portrétních miniatur Nicholase Hilliarda, v Praze vystoupil dokonce už po šesté – a naposledy. Kvarteto, z jehož původního obsazení působí dnes již pouze kontratenorista David James, se rozhodlo letos po čtyřicetiletém působení 20. prosince v londýnské Wigmore Hall ukončit svoji činnost. Třebaže se The Hilliard Ensemble zpočátku specializoval na hudbu středověku a renesance, rozsah svého působení inspirativně rozšířil – nejen o hudbu soudobou, často právě pro ně psanou, ale i o spolupráci s umělci mimo okruh takzvané klasické hudby. Tyto dramaturgické přesahy postihla i pražská vystoupení „Hilliardů“ – z toho třikrát na Pražském jaru (v roce 1992 s programem Hudba ve Španělsku v době Kryštofa Kolumba a Písně o lásce od středověku po současnost, v roce 1995 s Kodexem Speciálníkem a v roce 2011 s operou Heinera Goebbelse I Went to the House But Did Not Enter) a dvakrát na Strunách podzimu s oběma svými cross-over programy Officium (1997) a Officium Novum (2010), které ve spolupráci s norským jazzovým saxofonistou Janem Garbarkem měly zcela mimořádný ohlas. (Jiný pohled na propojení středověkého zpěvu s jazzem u nás přináší program a nahrávka Apokalypsa ženského vokálního souboru Tiburtina a David Dorůžka trio).

Letošní program Hilliardů propojil obě dramaturgické linie v jednom večeru. Pět barokních motet Johanna Sebastiana Bacha prokládaly duchovní kompozice soudobého estonského skladatele Arvo Pärta, jednoho z „dvorních“ skladatelů Hilliardů, jejichž úzké a umělecky plodné přátelství (Hilliardi natočili nebo koncertně uvedli stovky Pärtových skladeb) trvá na třicet let. Setkávání, analogie, prolínání, paralela, ale i střetávání, konfrontace, kontrast skladatelů vzdálených čtvrt století nabídly vzrušující kombinaci umění dvou mistrů, pro které se křesťanská religiozita stala duchovním i kompozičním východiskem jejich tvorby a pro které byla inspirace gregoriánským chorálem a vokální vícehlas nástrojem pro vyjádření právě takového obsahu.

Zvolený repertoár s kombinacemi trojhlasu až po dvojsborový osmihlas si vyžádal rozšíření klasické sestavy The Hilliard Ensemble ve složení David James – kontratenor, Rogers Convey-Crump – tenor, Steven Harrold – tenor a Gordon Jones – baryton o dvě sopranistky (Monika Mauch, Claudia Reinhard), dalšího kontratenoristu Davida Goulda a basistu Roberta Macdonalda.

V pärtovské části programu The Hilliard Ensemble i jeho hosté mnohem sugestivněji zprostředkovali poselství modliteb, žalmů, evangelia sv. Lukáše o návštěvě Ježíše v domě farizejově i creda s jemnými pianissimy v unisonech, dramaticky zvrásněnými dialogy hlasů, vrstvenými kontrapunktickými liniemi i dráždivými disonancemi shluků clustrů. V Bachových motetech už propojování hlasů postrádalo stmelenost, a to nejen v barvě, ze které se často vymykaly oba ženské soprány, ale i v detailech nástupů a preciznosti vedení jednotlivých hlasů. Provozovací praxe motet velmi pravděpodobně už za Bachova života byla, stejně jako dnes je, velmi různorodá, od velkých sborových uskupení po komorní, od interpretace a cappella po různé nástrojové kombinace generálbasu. The Hilliard Ensemble zvolil obsazení po jednom hlasu, které bez chrámového dozvuku v Rudolfinu nemilosrdně odhalovalo sebemenší nepřesnost a do jednotvárnosti zploštilo výrazovou škálu.

V sedmdesátých letech byl The Hilliard Ensemble jedním z mála mužských vokálních uskupení se specializací na starou hudbu. Letošní pražský koncert na rozloučenou už spíše jen připomenul, jaká sezpívanost, kombinace barev i odstínění dynamiky, intenzita vyjádření obsahu patřily k základním přednostem tohoto souboru, který je ovšem dnes „jen“ jedním z mnoha. Vedle britského mužského vokálního sexteta The King‘s Singers, amerického komorního sboru Chanticleer, mnichovského kvarteta Stimmwerck, které jsme v posledních letech mohli zažít i v Praze, ale i našich vokálních souborů Cappella Marianna Vojtěcha Semeráda nebo Collegium Vocale 1704 Václava Lukse dnes patří The Hilliard Ensemble k legendám, na které budeme vzpomínat spíše díky jejich dřívějším koncertům a nahrávkám. Rozhodnutí Hilliardů ukončit své působení se tak jeví jako moudré.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Simona Houda Šaturová na Pražském jaru
Simona Houda Šaturová dnes patří k sólistkám, které se prosadily v zahraničí, navíc v tak konkurenčním oboru, jakým je koloraturní soprán v rolích Mozartových oper (Pamina, Zuzanka, Sandrina, Konstance), ale i v Donizettiho vrcholném belcantu Lucie z Lammermooru a Verdiho Traviatě nebo Gildě. Právě v Rigolettovi svým výkonem nedávno vyvolávala ovace v bruselské inscenaci v režii Roberta Carsena, jejíž záznam je už ve streamu dostupný do 17. června zdarma na stránkách Královského divadla la Monnaie (zde).

Koncert Simony Houdy Šaturové v Rudolfinu byl obohacením letošního ročníku Pražského jara nejen v nabídce vokálních recitálů, ale i ve festivalové dramaturgické linii zaměřené na starou hudbu, v tomto případě pozdního baroka a klasicismu – Josepha Haydna, Josefa Myslivečka Wolfganga Amadea Mozarta a Luigiho Cherubiniho. V rozsáhlých scénách nebo áriích ženských rolí pozdní opery seria omnáctého století s jejich vypjatým afekty mohla Simona Houda Šaturová představit celou škálu citů a vášní, v nichž se zmítají milující i pomstychtivé mytologické hrdinky – naříkají nad zmírajícími milenci, propadají zoufalství, zuří z bolesti, která trhá jejich srdce, snaží se zapomenout na své rozhořčení, prosí za slitování a pokorně doufají v lásku. Zejména v něžně lyrické Mozartově Elektře z opery Idomeneo uplatnila kantabilitu dlouhých legatových linií, zatímco jako Haydnova Berenice, ale i Cherubiniho Medea vybuchovala v erupcích žalu, bolesti, výčitek vůči Bohům i proradnému manželovi. A blýskla se také brilantními koloraturami. A v závěrečné árii Konstance (Matern aller Arten z Únosu ze serailu) jasně přesvědčila, že její současná mozartovská doména má plné oprávnění. A přídavek árie Aristei z Myslivečkovy Olympiády ukázal, jak se Simona Houda Šaturová zabydluje v dramatičtějším výrazu, aniž ztrácí srdečnou emotivnost svého projevu.K úspěchu jejího recitálu významně přispěl Václav Luks a jeho Collegium 1704 – orchestr zde neplnil pouze roli doprovodu, ale byl jí plnohodnotným vnímavým partnerem. Uplatnil se i samostatně, v předehrách nebo v případě Idomenea v hudbě k baletům. V porovnání s jinými nahrávkami se Luks sympaticky nehnal za zběsilými tempy ani velkým zvukem, ale staví svou interpretaci na souhře a propracování detailů.

Hodnocení autorky: 85 %
***

Orfeo s Eurydikou v Havelkově „manželské poradně“
V květnu 2014 v roce třístého výročí narození vyšlo u společnosti Arthaus – Musik pozoruhodné DVD (a BluRay) s filmovým zpracováním opery Orfeo ed Euridice Christopha Willibalda Glucka s americkým kontratenoristou Bejunem Mehtou v titulní roli. Režisérem filmu, který se natáčel v Barokním divadle v Českém Krumlově v roce 2013, je Ondřej Havelka, hudební nastudování je dílem dirigenta Václava Lukse a jeho Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704. Nahrávka vznikla v produkci BVA International společně s Clasart Classic, Unitel a ORF za spolupráce s Českou televizí a dalšími televizními společnostmi SVT, YLE a RSI.

Na přenosy oper do kin jsme si už zvykli a DVD se záznamy operních inscenací vycházejí stovky. Toto zpracování je ovšem unikátní tím, že jde o přiznaně filmovou verzi, zasazenou do prostoru barokního divadla v Českém Krumlově. Využívá nejen jeviště s původními kulisami a celou barokní divadelní mašinérií, ale i další prostory včetně zákulisí a tajuplného podzemní, ve finále pak dlouhou chodbu spojující divadlo se zámkem. Vlastní divadelní inscenace tak dostává další psychologickou vrstvu zejména jiným úhlem vhledu do Orfeova vnitřního světa.Českokrumlovské zámecké barokní divadlo je jedinečným dokladem architektonické, estetické i technologické vyspělosti provozování divadla na evropských zámcích druhé poloviny osmnáctého století s jeho zálibou v jevištních zázracích. Navíc se dochovalo v téměř neporušeném stavu, jakkoli koncem šedesátých let minulého století musela být zahájena rozsáhlá rekonstrukce, trvající pod navýsost poučenou a důslednou supervizí doktora Pavla Slavka prakticky dodnes – o to více je třeba považovat si možnosti vidět ve filmu „v akci“ i jinak běžně nedostupné prostory divadla.

Tento tvar Gluckova Orfea tak rozvíjí předchozí Havelkovu zkušenost s českokrumlovským zámeckým divadlem – v roce 2011 zde nastudoval v novodobé premiéře operu psanou přímo pro toto divadlo – Dove è amore è gelosia Giuseppe Scarlattiho – ovšem „pouze“ jako televizní záznam této inscenace, který získal na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha v roce 2012 cenu VIZE 97 Dagmar a Václava Havlových a o rok později cenu Asociace německých hudebních kritiků za nejlepší DVD.

Christoph Willibald Gluck (1714–1787) jako skladatel procestoval celou Evropu (jak bylo v té době u hudebníků nutností, pokud se svým řemeslem chtěli uživit) – klíčové pro něj bylo setkání s italským literátem Ranierim de Calzabigi, který ho inspiroval svým názorem, že „hudba se má řídit dějem“ (oproti zvyklostem opera seria, kladoucím důraz na efektní pěveckou techniku pro vyjádření vyhrocených afektů bez většího ohledu na dramatické situace). Výsledkem jejich spolupráce je právě Orfeo ed Euridice – první a dodnes asi nejznámější Gluckova reformní opera. Děj vychází z antických pověstí o básníkovi Orfeovi, proslulém svým podmanivým zpěvem, provázeným hrou na lyru. Když jeho milovaná manželka Eurydika po uštknutí hadem zemře, zoufalý Orfeův zpěv dojme vládce podsvětí Háda natolik, že mu dovolí sestoupit do podsvětí a manželku si odvést – pod podmínkou, že se při cestě zpět nesmí ohlédnout. Orfeus tuto podmínku poruší a přijde o Eurydiku navždy. Příběhu z Ovidiových Proměn dal Calzabigi a Gluck přes své odhodlání reformovat kánony opery seria tehdy stále povinný šťastný konec – bůh Erós se nechá oblomit silou Orfeovy lásky a Eurydiku znovu oživí. „Buď lásce sláva“ zpívají manželé s pastýři ve finále svou děkovnou píseň.

Ondřej Havelka, v souladu s požadavkem psychologické věrohodnosti charakterů postav, vyložil příběh Orfea a Eurydiky jako analogii reality obvyklého vývoje milostného nebo manželského vztahu, který od počátečního milostného poblouznění prochází krizemi. Mohou vztahu přinést další šanci – ale tu už partneři často nedokážou využít. Že má Orfeův příběh původ v antických mýtech, nijak nebrání jeho soudobé interpretaci a jen dokládá, že archetypy a základní schémata mezilidských vztahů jsou v těchto mýtech obsaženy v nadčasově platné podobě. Orfeus a Eurydika v Havelkově pojetí, kdy možná sám Orfeus je onen „smrtelný had“ jejich permanentních neshod, v narůstající hádce Eurydiku smrtelně srazí k zemi, dostali šanci k sobě znovu nalézt cestu dvakrát – ve finále ale Havelka s další příležitostí vztahu váhá. Orfeo/Mehta z hlediště přihlíží šťastnému konci na jevišti, a je tak na divákovi, aby světlo na konci dlouhé chodby, kterou odchází plačící Orfeus, si vyložil jako světlo naděje, únik před vlastním svědomím, zmarnění nebo (úlevný?) odchod muže do nové fáze života – bez hašteřivé koketní Eurydiky.Film má potemnělý obraz – většina scén se odehrává „autenticky“ jen při osvětlení svícemi nebo (v podzemí) loučemi. Hudebníci v rokokových kostýmech a parukách sedí ve dvou řadách pod jevištěm s pulty rovněž osvětlenými svícemi. (Zcela na okraj se nabízí provokativní úvaha, že oděvní móda pozdního baroka byla zajímavější než ta dnešní.) Výborná kamera (Jan Malíř) vychází z poučení přenosy opery do kin a detailní záběry sólistů se uměřeně střídají s celkem scény.

To vše by ovšem zůstalo pouhou „ambaláží“, kdyby podstatným přínosem filmu nebyla špičková kvalita hudebního nastudování a obsazení. Dirigent Václav Luks se svými oběma Collegii 1704 – orchestrálním a vokálním je „příliš“ přesvědčený muzikant, než aby bral Gluckovu prioritu textu doslova, a je to právě jeho dramatický cit pro operu, který dodává filmové verzi emoční náboj v souladu s obrazem v měkkém a oblém zvuku historických nástrojů.

Při vídeňské premiéře roli Orfea zpíval kastrát, pro Paříž Gluck jeho part upravil pro vysoký tenor (haute-contre) – následně Hector Berlioz volil ženský alt, hraje se i transpozice pro baryton. Důvodů, proč barokní skladatelé obsazovali i mužské role kastráty, bylo více. Volba obsazení Orfea mužem a ne ženou se ukázala být pro zvolenou filmovou adaptaci klíčová.

Specifickou dráždivost androgynního hlasového výrazu kastrátů ani ženský hlas, ani vysoký tenor či baryton nemohou vyjádřit. Využít vysoké polohy hlasu a přitom mu ponechat mužské charakteristiky zabarvení hlasu se přepisům jejich partů do „kalhotkových“ rolí zpravidla nedaří postihnout kontrast mužského a ženského principu. Dnešní kontratenoristé (a Bejun Mehta je jedním z nejlepších) disponují hlasovou technikou, která jim umožňuje zpívat vysoké polohy, aniž by je připravila o mužnost celkového výrazu. Mehta se navíc pod Havelkovým režijním vedením projevil jako výborný a věrohodný herec (nakolik byly jeho slzy opravdové, se můžeme jen dohadovat, ale rozhodně má potenciál slzy diváků vyvolat).

Orfeovu manželku Eurydiku ztvárnila rakouská sopranistka Eva Liebau, která na cestě z podsvětí přesně vyjadřuje pocity ženy, která si není jistá, proč ji její partner „odmítá“, a svéhlavě se dožaduje vysvětlení – za každou cenu, i když už tuší, že překračuje „povolenou“ mez, která vztah ničí. Tato „nemožnost komunikace“ je typickým základem všech partnerských krizí a Havelkovi se ji podařilo ilustrovat lépe než v manželské poradně. Roli (bavící se) „manželské poradkyně“ skvěle zvládá švýcarská sopranistka Regula Mühlemann – pro roli Amora nejen výborně hlasově disponovaná, ale i velmi půvabná. Je to jediná postava, která v Havelkově pojetí do děje vnáší ironický nadhled a humor – v přesně odměřené dávce. Na scénu dorazí shůry přesně ve stylu skutečně jako deus ex machina v jakémsi Amormobilu z obláčků, vybavena křidélky, přilbou, pancířem a lukem s toulcem plných milostných šípů. Když do tohoto nebeského spouštědla nastupuje, vrazí do obláčků přilbicí, která se jí na hlavě posune do podoby koketního kloboučku. Špicí milostného šípu si čistí nehty a použije ho také k odřezání oprátky, na které se chce zoufalý Orfeo oběsit, když jeho milovaná cestou z podsvětí opět zemře. Ve finále pak Orfea vyšle na novou cestu – samotného. Dodává tak závěrečnému „Ať triumfuje Amor a celý svět slouží lásce“ nový, realistický výklad, odlišný od Gluckova happy endu. Organickou součástí celé koncepce byla i choreografie tanečních výstupů při smutečním obřadu, fúrií a přízraků hlídajících vstup do podsvětí i stínů v podsvětí připomínajících spíše bukolicky blažené elysium. Je většinou obtížné si připustit, že staletí vzdálené doby mohly být kulturně vyspělejší než ta naše – idea jaksi automatického „pokroku“ notně pokulhává. Celosvětově úspěšný návrat k odkazu doby baroka je dokladem, že nejde o pouhou módní vlnu, ale že bezradnost dnešních operních tvůrců, jak na tento odkaz navázat, vymezit se vůči němu – a hlavně jej rozvinout a povýšit tak, aby publikum dvacátého prvního století tento pokrok hudebního výrazu vzalo za svůj, se nedaří a nové opery mají zpravidla jepičí životnost.

Jak Gluck dokáže i po dvě stě padesáti letech inspirovat dnešní tvůrce, ukázalo i nedávné liberecké nastudování. Nad Gluckovou partiturou a antickým mýtem Orfea zde sklenuli zcela současný inscenační výklad. Orfeova pouť do podsvětí je v pojetí režiséra i scénografa Martina Otavy předsmrtnou halucinací, přeludem, snem zoufalého mladíka v černém luxusním obleku a bělostné košili uprostřed konvencí současné high society. Tento dvacetiletý člověk počátku jednadvacátého století jménem Orfeus se nedokáže vyrovnat se smrtí své milované, ani s cynismem smutečních hostů, kteří na pohřbu Eurydiky „povinně“ odzpívají žalozpěv, ale pak noty i květiny vztekle odhodí na katafalk a otráveně odejdou. V depresi beznaděje a prázdnoty Orfeus spolyká prášky, které zapíjí alkoholem rovnou z láhve, a v předsmrtných křečích ve svobodném bezčasí své mámivé mysli se vydá svou manželku hledat. Když se mu v jeho vidinách už už zdá, že dosahuje návratu touženého štěstí, přízrak manželky mizí a mladík s nadějí v budoucí štěstí umírá.

Celý inscenační tým filmové verze Gluckova Orfea předvedl, že návraty k barokní opeře s prolnutím dobových inscenačních prvků a zkušeností dnešních lidí, paradoxně otevírají současný smysl opery přesvědčivěji než mnohá soudobá díla.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Inspirace na dny příští
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta. Hudební nastudování: Oliver Dohnányi, režie: Jana Kališová, scéna a kostýmy: Jana Zbořilová, sbormistr: Zdeněk Vimr, choreografie: Jaroslava Leufenová. Krušina – Jiří Hájek / Dalibor Tolaš, Ludmila – Iveta Koppová Žižlavská / Ivana Šaková, Mařenka – Lucie Kašpárková / Kateřina Šmídová Kalvachová / Ivana Veberová, Mícha – Pavel Horáček / František Zahradníček, Háta – Jana Foff Tetourová / Jana Piorecká, Vašek – Tomáš Kořínek / Aleš Voráček, Jeník – Aleš Briscein / Josef Moravec / Richard Samek, Kecal – Jevhen Šokalo / Jan Šťáva, Principál komediantů – Jan Adamec / Jan Ježek, Esmeralda – Adéla Lučanská / Radka Sehnoutková, Indián – David Cody / Roman Dušek. Sbor opery, orchestr a balet DJKT. Premiéra ve Velkém divadle v sobotu 7. června 2014 v 19.00 hodin.
***

Pražské jaro 2014
The Hillard Ensemble
Monika Mauch (soprán)
Claudia Reinhard (soprán)
David James (kontratenor)
David Gould (kontratenor)
Rogers Covey-Crump (tenor)
Steven Harrold (tenor)
Gordon Jones (baryton)
Robert Macdonald (bas)
30. května 2014 Rudolfinum – Dvořákova síň Praha

program:
Johann Sebastian Bach: Der Geist hilft unser Schwachheit auf, BWV 226
Arvo Pärt: Summa
Johann Sebastian Bach: Jesu, meine Freude, BWV 227
=přestávka=
Johann Sebastian Bach: Komm, Jesu, komm, BWV 229
Arvo Pärt: Two Slavonic Psalms
Johann Sebastian Bach: Ich lasse dich nicht, du segnest mich denn, BWV Anh. 159
Arvo Pärt: Most Holy Mother of God
Johann Sebastian Bach: Singet dem Herrn ein neues Lied, BWV 225

www.festival.cz
***

Pražské jaro 2014
Simona Houda Šaturová & Collegium 1704
Dirigent: Václav Luks
Simona Houda Šaturová (soprán)
Collegium 1704
31. května 2014 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha

program:
– Joseph Haydn: Předehra k opeře Orfeo ed Euridice ossia L’Animo del Filosofo
– Joseph Haydn: Scena di Berenice Hob.XXIVa/10
– Leopold Koželuh: Sinfonia g moll op. 22 č. 3
– Wolfgang Amadeus Mozart: Árie Elettry z opery Idomeneo KV 366 „Idol mio“
– Wolfgang Amadeus Mozart: Předehra k opeře Idomeneo KV 366
– Josef Mysliveček: Recitativ a ária Cleonice z opery Demetrio (2. verze, Neapol 1779) „Sarete al fin contenti“/„Mi parea del porto in seno“
– Wolfgang Amadeus Mozart: Koncertní árie „Misera, dove son?“ KV 369
– Wolfgang Amadeus Mozart: Balettmusik I z opery Idomeneo KV 366
– Luigi Cherubini: Árie „Dei tuoi figli la madre“ z opery Medea
– Wolfgang Amadeus Mozart: Balettmusik II z opery Idomeneo KV 366
– Wolfgang Amadeus Mozart: Árie Konstanze „Marter aller Arten“ z opery Entführung aus dem Sereil
přídavek:
Josef Mysliveček: L’Olimpiade (Aristea)

www.festival.cz
***

Christoph Willibald Gluck:
Orfeo ed Euridice
Dirigent: Václav Luks
Scénář a režie: Ondřej Havelka
Kostýmy: Jana Zbořilová
Architekt: Zdeněk Flemming
Choreografie: Andrea Miltnerová
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704
Zvuk: Marek Hart, Markus Heiland
Hudební režie: Andreas Neubronner
Střih: Marek Opatrný
Výkonný producent: Jiří Hubač
Kamera: Jan Malíř
Výkonný producent BVA International
Koprodukce Clasart Classic / Unitel / ORF ve spolupráci s Českou televizí / SVT / YLE / RSI / Arthaus – Music.
Vydala společnost Arthaus – Musik 19. května 2014