Kawasakiho růže jako klavírní trio

Se skladatelem Alešem Březinou o nedělní premiéře 

Na Mezinárodním hudebním festivalu F. L. Věka zazní poslední říjnovou neděli na zámku v Novém Městě nad Metují světová premiéra vašeho klavírního tria Kawasakiho růže. Uvítal jste objednávku uměleckého ředitele festivalu Pavla Svobody?

Ano, objednávka Pavla Svobody byla velmi velkorysá, přál si, abych napsal pro Mezinárodní hudební festival F. L. Věka jakékoliv komorní dílo. Uvítal jsem to jako skvělou příležitost rozšířit konečně dosud jednovětou Kawasakiho růži na třívětou koncertní skladbu.

Můžete odtajnit obsah skladby?

Samozřejmě, na tom není nic tajného. Trio Kawasakiho růže je suitou z mých skladeb ke třem filmům „mého“ režiséra Jana Hřebejka, se kterým spolupracuji od roku 1988. Kromě Kawasakiho růže z roku 2009, za kterou jsem byl nominován na cenu Evropské filmové akademie, a nyní tvoří třetí větu mého klavírního tria, obsahuje hudbu z filmů Kráska v nesnázích (2006, první věta) a Líbánky (2013, druhá věta, nominace na cenu Český lev za nejlepší hudbu). Titulní větu si u mne objednalo Guarneri Trio Praha v roce 2010 a provedlo ji o rok později na koncertech k dvacátému pátému výročí své existence v Basileji a v Praze. Jejich podmínkou tehdy bylo, že se má jednat o krátkou skladbu o rozsahu do pěti minut. Už tehdy jsem ale věděl, že skladbu později rozšířím na standardní koncertní délku.

Premiérové uvedení bylo svěřeno Dvořákovu triu, tedy Janu Fišerovi, Tomáši Jamíkovi a Ivo Kahánkovi. Co byste popřál prvním interpretům a prvním posluchačům?

Interpretům přeji, aby se jim dobře hrálo a posluchačům, aby se dobře poslouchalo. Sobě pak přeju, aby dílo mezi Schubertem a Martinů obstálo.

Složil jste hudbu k více než dvaceti filmům, pod největším počtem z nich je jako režisér podepsán Jan Hřebejk. Co je pro vás při spolupráci s ním nejdůležitější – dá se říci, že jste si takzvaně „padli do noty“?

S Honzou Hřebejkem jsme kamarádi, seznámili jsme se v roce 1985, když jsem přišel do Prahy. Spolupracujeme od osmdesátého osmého roku. V zásadě, kdykoli potřebuje nějakou komponovanou filmovou hudbu (tedy ne písničkovou), ať už komorní nebo orchestrální, obrátí se na mě. Jsem za to hodně rád, protože se spolu vyvíjíme již dvacet šest let a to vzájemné souznění nám ušetří spoustu vysvětlování.

Udělali jsme toho dohromady tolik, že už víme, co od sebe můžeme očekávat. Já vím, co ode mě očekává, takže v naprosté většině případů vlastně přinesu hudbu, pak máme několik málo pozměňovacích schůzek a už se rovnou točí. V případě Líbánek dokonce Honza Hřebejk přijel do studia až ve chvíli, když už byla hudba natočená.

Napsal jste také melodram A-ha pro ikonu umělecké scény Soňu Červenou.

Melodram A-ha si u mě Soňa Červená přímo objednala na text jednoho z autorů okruhu Červené sedmy, kterou zakládal její otec. Prováděla ho potom v původní verzi pro klavír, basklarinet a recitace. Pak jsem pro ni na její žádost melodram upravil pro Severočeskou filharmonii Teplice. Kontrast velkého orchestru a čtyřminutové skladbičky možná přispěl k ohromnému úspěchu premiéry. Nakonec jsem pro ni udělal na její přání i úpravu pro tangový argentinský kvintet Bona Fide, s nímž ho hraje nejčastěji.

Tato dáma také přijala role i ve vašich operách Zítra se bude… a Toufar. Je to pro vás pocta?

Opera Zítra se bude… vznikla vlastně na objednávku Jiřího Nekvasila, tehdejšího šéfa opery Národního divadla, který chtěl objednat nové pro Soňu Červenou. Ta mu navrhla, abych pro ni a Národní divadlo napsal operu já.

Téma Milady Horákové jsme vybírali společně s ní a s Nekvasilem. Nakonec měla opera osmdesát šest repríz, Jan Hřebejk natočil její filmovou verzi a vlastně ještě nebyla derniéra. Stahovala se z repertoáru jen proto, že loni v září měla premiéru moje druhá komorní opera Toufar a Národní divadlo nechtělo, aby se dvě obsahově a tematicky příbuzné opery hrály současně. Pořád je tedy ve hře obnovené nastudování Zítra se bude… s tím, že by se stejně jako Toufar přesunula na Novou scénu Národního divadla.

Spolupracujete se Soňou Červenou i na dalších projektech?

Paní Červená nazpívala několik písní, které jsem nahrával do filmů Honzy Hřebejka, a také jsme spolu hráli ve filmu Pupendo, kde jsme vytvořili dvojici. Kromě toho jsem pro ni složil Tango for Soňa, které si sama otextovala a zpívá ho s kvintetem Bona Fide.

Vedle svých dvou oper jsem s ní ale především spolupracoval na dvou projektech Roberta Wilsona pro Národní divadlo Praha. Prvním byla v roce 2010 Věc Makropulos. Ta se hrála v Praze i v zahraničí celkem čtyři roky, derniéra byla letos na jaře, kdy jsme uvedli nový projekt s Robertem Wilsonem a Soňou Červenou. Ten se jmenuje 1914 a my jsme pro něj spolu se Soňou dokonce vymysleli i námět.

Máme tedy za sebou čtyři velké a několik menších spoluprací. Žádnou další už neplánujeme, protože paní Červené je osmdesát devět. Pokud by se 1914 hrál čtyři roky jako Věc Makropulos a Toufar pět let, jako Zítra se bude…, dohrávala by tyto naše poslední společné projekty v třiadevadesáti, respektive ve čtyřiadevadesáti.Můžete prozradit, na čem v současné době pracujete?

Momentálně dopisuji pro Jana Hřebejka hudbu k třídílnému televiznímu krimi filmu, který se jmenuje Případ pro exorcistu a uvede ho Česká televize na jaře 2015. Jedná se o žánrový film, takže pro něj skládám přes sto minut vesměs dramatické hudby. V životě jsem nepsal tolik hudby pro jeden film.

Pro Canadian Stage Company v Torontu připravuji původní hudební divadelní projekt, který se jmenuje Live? or Theatre? a je o životě a tvorbě německé židovské malířky Charlotte Salomon.

Pro divadlo v Českých Budějovicích připravuji s Martinem Vačkářem jeho krásnou hru Archa Naděje, což by mělo být i hudební divadlo.

Těším se ještě na několik dalších zajímavých, ale zatím nepotvrzených projektů, o kterých raději nebudu mluvit veřejně, abych je nezakřikl. I takto mám co dělat do konce roku 2016. Je to úžasný pocit a spolu s mým ročním synem další dobrý důvod pečovat o své zdraví.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Aleš Březina (1965), český hudební skladatel a muzikolog. Vystudoval hru na housle na Konzervatoři v Plzni a muzikologii na univerzitách v Praze, Basileji a Berlíně. Je ženatý, má syna Štěpána (2013).

Ve své vědecké profesi se věnuje především bádání o Bohuslavu Martinů a české a světové hudbě dvacátého a jednadvacátého století. Od roku 1995 je ředitelem Institutu Bohuslava Martinů v Praze a předsedou ediční rady Souborného kritického vydání děl Bohuslava Martinů. Vydal několik knih, odborných sborníků a vědeckých studií v českých i zahraničních časopisech, přednášel v Evropě a USA. V roce 1998 úspěšně zrekonstruoval původní verzi opery Bohuslava Martinů Řecké pašije, která pak byla uvedena na hudebním festivalu v Bregenzi ve světové premiéře. Je členem řady českých a zahraničních odborných společností.

Březina složil hudbu k více než dvaceti filmům například Jana Hřebejka (Musíme si pomáhat, Horem pádem, Kráska v nesnázích, Kawasakiho růže, Líbánky, Případ pro exorcistu), Petra Zelenky (Knoflíkáři), Dagmar Knöpfel (Durch diese Nacht sehe ich keinen einzigen Stern) a Jiřího Menzela (Obsluhoval jsem anglického krále, Donšajni), k dokumentárním filmům Olgy Sommerové (Věra 68, Marta) a Olgy Špátové (Největší přání 3). Za svou filmovou hudbu byl třikrát nominován na cenu Český lev (Horem pádem, Obsluhoval jsem anglického krále, Líbánky), jedenkrát na Cenu české filmové kritiky (Líbánky), za hudbu k filmu Kawasakiho růže byl nominován na cenu European Film Composer 2010.

Rozsáhlá je i jeho práce pro divadlo, kde spolupracoval s Jiřím Ornestem, Jiřím Nekvasilem, Janem Hřebejkem, Jiřím Menzelem, Šimonem Cabanem, Janem Nebeským, Martinou Schlegelovou, Michalem Dočekalem, Petrem Zelenkou, Robertem Wilsonem a dalšími. Je spolu s libretistou a režisérem Jiřím Nekvasilem autorem opery Zítra se bude… o procesu s doktorkou Miladou Horákovou (Cena Alfréda Radoka za nejlepší hudbu v roce 2008; režie filmové verze Jan Hřebejk, 2010). V září 2010 měl v Městském divadle v Brně premiéru jeho celovečerní „vizuální hudební divadelní zážitek“ Muchova epopej na libreto Šimona Cabana. Dále zkomponoval scénickou hudbu k inscenacím Věc Makropulos (premiéra 2010, Cena Alfréda Radoka) a 1914 (premiéra 2014, vznik ke stému výročí první světové války), které režíroval světoznámý Robert Wilson. Na třetí cenu Nadace Alfréda Radoka byl nominován v roce 2012 za hudbu k inscenaci Shakespearova Krále Leara v režii Jana Nebeského (Národní divadlo Praha). V roce 2012 se uskutečnila premiéra inscenace Beaumarchaisovy Figarovy svatby v Národním divadle Praha, režie Michal Dočekal (nominace na Cenu Alfréda Radoka). V září 2013 měla premiéru v pořadí druhá Březinova opera Toufar, která vznikla v rámci projektu Parallel lives a je dodnes na repertoáru Národního divadla, režie Petr Zelenka.

Jeho orchestrální skladby, melodramy a suity z jeho filmových a divadelních hudeb uvedla Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Pražský komorní orchestr, Guarneri Trio Prague, Dvořákovo trio, Severočeská filharmonie Teplice, Jihočeská filharmonie a Filharmonie Hradec Králové. Pro Soňu Červenou složil melodram A-ha (2006), dále napsal například Requiem pro dětský sbor a malý ensemble, Slavnostní hostinu pro smíšený sbor a orchestr, Agnus dei pro tři kontratenory a smyčcový kvintet, Klavírní trio 333 psané na objednávku Guarneri Trio Prague (světová premiéra 2011, Stadtcasino Basel, česká premiéra 2012, Rudolfinum Praha), suitu Kawasaki´s rose, která vznikla na objednávku Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka v podání Dvořákova tria (premiéra 2014, Nové Město nad Metují) a klavírní cyklus Reperkuse (premiéra 2009, Praha). V roce 2012 provedl v Holešově Karel Košárek s Pražskou komorní filharmonií a dirigentem Gaetanem d’Espinosou ve světové premiéře skladbu Falling Leaves pro klavír a orchestr. V roce 2013 uvedl chlapecký sbor Boni pueri s Jihočeskou filharmonií a poté s Filharmonií Hradec Králové novou verzi Březinova Requiem pro sóla, sbor a orchestr. V roce 2014 také připravil novou verzi Requiem 2014 v nastudování Boni pueri a souboru Musica Florea pod vedením Marka Štryncla, se sólisty Ivou Bittovou a Vojtou Dykem.

(Zdroj: webové stránky Aleše Březiny)

www.alesbrezina.cz

Foto archiv Aleše Březiny / L. Jansch, archiv