Gustava Mahlera oslovil v roce 1885 (v té době byl na juniorní pozici dirigenta v Lipské opeře) armádní kapitán, který objevil nedokončenou operu svého dědy, Carla Maria von Webera. Neměl by Herr Mahler zájem dokončit Die Drei Pintos? Mahler, tehdy ambiciózní pětadvacátník, brzy běžel za baronem von Weberen se sotva zaschlými listy hotové partitury. Zůstal u barona na večeři a dětem Weberovým napsal ukolébavku. A zanedlouho byl po uši zamilován do kapitánovy ženy.
Baronka Marion von Weber, o šestnáct let mladší než její muž, a tedy o dost blíž Mahlerovu věku, nezapadala do armádních kruhů. Stejně jako Mahler byla umělkyně a intelektuálka židovského původu. Během jejich večerních duetů u klavíru přesvědčovala Mahlera, aby pro ni napsal symfonii. Jednou, když odbíjela půlnoc, vymyslel Mahler první větu. Zanedlouho se rozhodli, že se vezmou, a začnou spolu někde nový život. Mahler koupil jízdenky a na svou lásku čekal na nástupišti. Marion se však nedostavila. Nedlouho poté se její manžel zbláznil.
Anglická skladatelka Ethel Smyth, která zrovna přebývala v Lipsku, se o celé aféře doslechla. Ve svých pamětech píše, že se Mahler „zamiloval … a jeho touha byla opětovaná – což je pochopitelné, protože ač byl ošklivý, měl ďábelský šarm. Skandál by pro Webera znamenal, že by musel odejít z armády, a tak předstíral že o ničem neví, co nejdéle to šlo. Jednoho dne na cestě do Drážďan se Weber najednou rozesmál, vytáhnul revolver, a začal střílet do sedaček mezi hlavami cestujících, jako by byl Vilém Tell.“
Webera odvedli ve svěrací kazajce do blázince a Mahler dostal novou práci v Praze. S Marion už neměl další kontakt, ač ona na něj nostalgicky vzpomínala, když jí později navštěvovali Richard Strauss a dánský dirigent Willem Mengelberg. Marion jim řekla, že jí Mahler nechal nějaké noty, včetně, jak vzpomínal (pravděpodobně chybně) Mengelberg, čtyř neznámých symfonií. Marion zemřela v roce 1931 a její sídlo, spolu se všemi jeho tajemstvími, bylo za 2. světové války rozbombardováno.
Z těchto fragmentovaných vzpomínek vydedukovali Mahlerovi životopisci, že Marion byla znuděná armádní panička, která neměla co na práci, taková Paní Bovaryová se štrůdlem v ruce. Nyní víme, že byla mnohem zajímavější a také důležitější pro Mahlerův vzestup, než jsme se dříve domnívali.
Marion pocházela z anglického Manchesteru, kde její otec, německý žid Adolf Schwabe, vlastnil fabriku na textil s 650 zaměstnanci. Rodina byla součástí německy-mluvící buržoasie tohoto města. Její matka Mathilde se kamarádila se zakladatelem dětské nemocnice Louisem Borchardtem, který byl významným bojovníkem za práva žen v medicíně. Rodina Schwabů večeřela s Friedrichem Engelsem a podpořila klavíristu a dirigenta Charlese Hallé, když v roce 1858 založil nejlepší orchestr v Anglii. Jejich rodinné sídlo na 313 Oxford Road navštívili takové osobnosti, jako Thomas Carlyle a Florence Nightingale.
Dcera Marion, narozena roku 1856, hrála na klavír natolik dobře, že doprovázela významného houslistu Josepha Joachima při jeho recitálu v Manchesteru. Byla to kulturní idylka mezi anglickými komíny, dokud se rodina v roce 1868 nerozpadla, když se Adolf dozvěděl, že mu jeho žena zahýbá s Dr. Borchardtem a rozhodl se pro návrat do své domoviny.
Dcera chvíli žila bez otce, nakonec se však přistěhovala za Adolfem do Berlína, kde se seznámila s kapitánem von Weberem, hudebním dědicem se šlechtickým titulem a armádní kariérou. Nechala se pokřtít katoličkou a kapitána si vzala, porodila tři děti a řídila opulentní domácnost, kde mohli hudebníci po svých koncertech popíjet šampaňské servírované služebníky ve fraku. O armádní kantýnu svého muže nejevila žádný zájem.
Mahler se do Marion na místě zamiloval. Byla podle něho “krásný člověk…typ, který svádí k nevhodným věcem.” Dále uvedl, že její “muzikální, zářivá, a aspirující nátura dala mému životu nový význam.” Tento “význam” byl patrně jeho první symfonie. To ona ho inspirovala.
Proč s ním Marion neutekla? Zdá se, že se po rozpadu manželství svých rodičů kvůli matčině nevěře zapřísáhla, že svým dětem za žádnou cenu nesmí způsobit stejný osud. A co se Mahlera týče, už se nikdy do vdané ženy nezamiloval.
Její vliv však přetrvává. Mahlerova 1. symfonie porušuje všelijaká pravidla – začíná čtyřminutovým úvodem bez tématu a znepokojující pohřební epizodou, která kombinuje smrt dítěte s hospodským tancem. Nedávno jsem se k tomuto dílu vrátil, a našel jsem v něm více židovských elementů, než jsem očekával.
Kontrabasové sólo na začátku pohřební věty se dá snadno poznat jako ukolébavka Frère Jacques v mollovém tónu. Ale je to také židovská melodie, známá v Izraeli jako „yamin u-semol“ – „vlevo a vpravo“. Frère Jacques je na čtyři doby. Mahlerova verze na pět. Poprvé v symfonické historii se Mahlerovi podařilo zakódovat v jednom tématu dva vzkazy.
Hospodský tanec, který následuje dvousmyslnou melodii, je klezmer, který možná poznáte jako téma písně Kdybych tak byl Rothschild z Broadwayského muzikálu z prostředí štetlu, Šumař na střeše. Kombinace dětského pohřbu s pijáckým skotačením je komentářem na lhostejnost veřejnosti vůči otřesně vysoké dětské úmrtnosti.
Tato symfonie byla složena pod očarováním Marion z Manchesteru, spřízněné židovské vetřelkyně v nechápajícím saském městě. Jejich láska je vyjádřena v melodiích jejich předků, které Marion znala nazpaměť. Mahlerova první symfonie také obsahuje více židovské hudby než cokoliv, co napsal později. Je to jeho óda na lásku tak silnou a odmítnutí tak bolestné, že o něm už nikdy nemohl promluvit.
