Protagonistou koncertu byl jeden z varhaníků pařížské katedrály Notre-Dame (a současně i titulární varhaník katedrály v Nancy) Johann Vexo a název „Nepokořená Notre-Dame“ symbolizoval touhu a snahu obnovit tento ikonický chrám, poničený požárem v roce 2019.
Koncert zahájila členitá a výrazově bohatá Toccata E dur J. S. Bacha. Jak celková stavba severoněmecké toccatové fugy, tak neskrývané potěšení z využití mnoha virtuosních prvků neomylně prozrazuje, že dílo patří k rané Bachově tvorbě, plné mladistvého zápalu. S neskrývanou chutí, ale také zralým nadhledem pojal tuto skladbu Johann Vexo. V rejstříkování zvolil vlastně velmi „obvyklé“ zvukové barvy: bez snahy o napodobení barokní zvukovosti rejstříkoval Bacha spíše podle zvyku francouzských varhaníků – tedy s využitím poměrně hutných, nepřehnaně ostrých plénových kombinací. Ovšem tempa, frázování, artikulace – to vše bylo dokonale „bachovské“: rytmická ukázněnost a řád, ovšem beze stopy mechanické strnulosti, bravurní technika – ovšem bez zbytečné okázalosti; živý puls – ale s vnitřním klidem.
Podobný interpretační charakter měla i následující skladba Mozartova – Adagio a fuga c moll v enormně technicky náročné úpravě Jeana Guillou. I zde se rejstříkování opíralo o mohutný smíšený zvuk, charakterem mnohem bližší velkému symfonickému orchestru, než orchestru mozartovskému. Ale právě tento zvuk podtrhl neuvěřitelnou „modernost“ Mozartova pozdního díla, které sice vyrůstá z barokních vzorů, ale bohatstvím modulací a překvapivých tonálních zvratů si nezadá s hudbou o sto let mladší. A opět interpretova technická bravura samoúčelně nevyčnívala, ale byla plně ve službě díla.
Právem se publikum těšilo na hudbu, v níž je Johann Vexo skutečně „doma“ – na 6. varhanní symfonii g moll Charlese-Maria Widora. A zde se ukázalo, že předchozí (zdánlivě nijak zvlášť vynalézavé) rejstříkování bylo skutečně dokonalým strategickým plánem: Vexo si pro Widorovu Symfonii vědomě šetřil svou skvělou zvukovou představivost. Svatojakubské varhany se doslova proměnily v nástroj znějící až neuvěřitelně autenticky „francouzsky“. Nešlo zdaleka jen o základní zvukový plán krajních vět, opřených o typicky nosné a barevné jazykové pleno, ale také v pomalých větách vytáhl Vexo z jakubských varhan zvuky, které jakoby „přinesl z domova“. Flétnové kombinace zněly plněji a kulatěji, než jsme zvyklí slýchat; dynamika – jemně odstiňovaná žaluziemi – se vlnila a s doslova dirigentským citem vynášela v pravou chvíli různé detaily sólových melodií. A vše znovu opřeno o absolutní technickou svrchovanost, zcela podřízenou smyslu hudby…
Jistě by bylo možné daleko obsáhleji popisovat všechny interpretační finesy a „lahůdky“, ale pro každého, kdo tento koncert neslyšel, by šlo stejně jen o marnou snahu přiblížit pocity publika, které spontánně odměnilo interpreta nadšeným aplausem ve stoje. Slavnostně a bravurně zahraný přídavek – oblíbená úprava Sinfonie z Bachovy kantáty – definitivně završil (respektive vskutku korunoval) letošní svatojakubský festival.
Mezinárodní varhanní festival Audite Organum – Nepokořená Notre-Dame
Bazilika sv. Jakuba, 23. září 2021, 19:00
Johann Vexo – varhany
Johann Sebastian Bach – Toccata E dur, BWV 566
Wolfgang Amadeus Mozart – Adagio a fuga c moll, KV 546 (úprava J. Guillou)
Charles-Marie Widor – 6. symfonie g moll, op. 42/2
