Počátek pohybů Roberty i Melanie vychází z klidových poloh. Jsou oblečeny v černých kalhotách a bosy. Různé barevné haleny – bílá a fuchsiová, zdůrazňují individualismus obou postav. Právě na jejich chodidla se soustředí jasné světlo. Zbytek jejich těl je ve stínu. Zároveň vidíme ostré stíny jejich postav v prohnutí stěn.
Nastává fáze ladění se na sebe navzájem. Ono sdílení dynamických samot se v průběhu akce objeví mnohokrát, čím dál jasněji obohacené o momenty přesné synchronicity. Mezi opakující se tahy patří rozpínání a stahování paží, dotýkání se vzduchu dlaněmi, záměrně nedbalé piruety, klečení na patách a prohýbání se v zádech.
Zabarvení jejich výrazů se liší – jedná se o dvě zralé, specifické umělkyně pohybu. Melanie vykresluje roztodivná, cizelovaná vlnění. Objevuje hru v precizní ladnosti. Roberta ve zlomcích vteřin vstupuje do pro ni povědomého neklidu, tyto záškuby provazuje jasnými posuvy a obraty celého těla. Díky soustředěnému povědomí sdíleného prostoru, v němž se zrcadlí kvalita procesu zkoušení, nalézají společnou řeč.
Zjevem nejživějšího bytí spolu je sousoší, kdy stojí vedle sebe. Nohama jsou pevně spjaté s podlahou, nepohnou se. Postupně zesilují rozverně plynulou trhavost probíhající celými postavami.
Kontinuum rozčleňují zvukové sekvence a nekonzistentně repetitivní proměny světel, včetně okamžiku naprosté tmy, která běžně signalizuje závěr. Civilně obřadní zlatá katalyzuje zrychlení pohybů a užší propojení obou performerek. Jedna z pozlacených pasáží probíhá v těsné blízkosti diváků, před obloukem, který je pomyslnou hranicí. Tato část scény je asi metr úzká a povoluje striktní sevřenost mezi jevištěm a hledištěm.
Zelená, připomínající polární zář, nastává jaksi vzácně. Poprvé zabarvuje Melanii, když si na stoličce u zadní zdi scény zapálí dvě prskavky, zatímco Roberta roztančuje jiný díl prostoru jen decentně zasažená poetikou své partnerky. Podruhé při variaci sousoší, kdy si povídají španělsky – my jim nerozumíme, a i kdyby ano, máme především vnímat to, že ony hluboce a radostně rozumí sobě navzájem.
Zazní dunění, hlesy, dramatičtější momenty skřípaní, praskání, kovovosti, písňové pasáže ve španělštině, v neposlední řadě notoricky známý valčík Na krásném modrém Dunaji J. Strausse ml. Hudba neilustruje ani nepředkládá klíč k interpretaci, spíše poněkud ironicky dotváří dění na scéně.
Proudy pohybů se jakoby vztahují ke každé cihle, tanečnice naznačují oblouky, tečny, a průniky. Registrujeme důraz plynulé proměny tempa– zrychlování a zpomalování nastávají bez přílišných propadů. Každé cuknutí i každé zastavení přirozeně zapadá.
Když Roberta na úpatí scény rozkládá nakrájený chleba z utěrky, Melanie nenásilně naplňuje hlavní prostor svojí choreografií. Nejsme svědky aktivního, přímého rozhovoru, spíše projekce korespondenčního vztahu dvou individuálně fungujících, dospělých žen.
Zapůsobilo jejich jemné opírání se o zlatě rozsvícený oblouk v předposledním nánosu divadelního svícení. Takovéto momenty pokojného souznění dobře doplňují ty expresivnější, kdy se každá z interpretek nechává vést roky cvičenou intuicí mysli i těla. Samotný název představení „COINCIDENCIAS“ (česky „náhody“) naznačuje, že ani ony nechtěly dopředu plánovat vyústění svých interakcí. Tato meditace nad komunikací a sdílením jedné „místnosti“ kontrolovaně pracuje s nevyzpytatelností, a dokonce nachází metodu zkoumání limitů dialogu.
Esencí spolupráce Roberty, Melanie, ale i Filipa a Matthieua je nesmírně intenzivní cit pro osobní prostor svůj i druhého člověka. Uplatňují způsob pozorování pohybu, které připomíná umění naslouchat.
Coincidencias / Koincidence
Režie a performance: Melanie Venino & Roberta Legros Štěpánková
Hudba, zvuk: Matthieu Legros
Světla: Filip Horn
Premiéra: 5. a 6. 11. 2021, Centrum experimentálního divadla Brno
