Objeví-li se na programu pouze skladby z jednoho stylového období klasicismu, může být dvojí důvod. Buď jejich interpretace sleduje smělý cíl ostře vyprofilovat rozdíl mezi skladbami a stylem jednotlivých skladatelů nebo naplnit potřeby méně informovaného publika, které přichází za jmény skladatelů či interpretů, o nichž kdesi kdysi něco slyšelo. Návštěvou takového koncertu si často plní formální povinnost zúčastnit se koncertu vážné hudby. První důvod zve do sálu náročné publikum, druhý pak naopak naplňuje jen prezenční listinu všech zúčastněných na pódiu i v auditoriu. O jaký typ převážně šlo tentokrát, vypovídá následující fakt. Na sledovaném koncertě se tleskalo po každé větě zahraných cyklických forem. Zpřesňuji – po každé větě vyšších cyklů, které získávají na uceleném obsahu až po jejich úplném interpretačním uzavření. Jsou-li takové cykly přerušovány jakýmkoliv mimohudebním zásahem, ztrácí na sdělnosti. Protože se hrály cykly nejvyšší soudržnosti, byl koncert potlesky mezi větami do značné míry znehodnocen. A to nemluvím o rušivých rozsvícených mobilech u některých „posluchačů“ v době nutnosti nejvyššího soustředění umělců i zanícených diváků. Ti se v auditoriu určitě také našli. Domnívám se, že neutěšený vztah mezi publikem a interprety zapříčinila jednostrunná dramaturgie. Je třeba si uvědomit, že patrné rozdíly mezi hudbou Mozartovou, Haydnovou či ještě klasicizující tvorbou Beethovenovou vnímá jen omezený počet odborníků. Běžnému návštěvníku koncertů se to nedaří. Celý večer tedy slyší „jen“ klasickou hudbu.
Vizuální i hudební ozdobou koncertu byla dvacetiletá pianistka Eva Gevorgyan. Provedla s Pražským komorním orchestrem Mozartův Koncert pro klavír a orchestr č. 27 B dur a Beethovenův Koncert pro klavír a orchestr č. 1 C dur. Sólistka disponuje bohatou úhozovou paletou i prstovou brilancí. Nepostrádá ani smysl pro uměřenou interpretaci klasických skladeb. Svůj rozevlátý hráčský styl však adekvátněji uplatnila v koncertě Beethovenově. Její bohatá pedalizace i pestrá tónová témbrovost, rozvinuvší se především ve volné větě, poukázaly na myšlenku, že by bylo zajímavé slyšet mladou interpretku spíše při podání Chopina či Prokofjeva. Provedení Beethovenova díla se stalo vrcholem celého večera. Pomohly k tomu i orchestrální vstupy v uspokojivé jednotě ladění i agogiky. Informovaný posluchač mohl též ocenit již rodící se romantické aspekty kompoziční stavby, jako je například nestandardní tónina Es dur vedlejšího tématu expozice 1. věty nebo As dur jako neobvyklá hlavní tónina věty volné. Věty lyrické se totiž v klasicismu objevují v bližších vazbách vůči tóninám titulním. Mezi romantizující Beethovenovy kompoziční prostředky lze také počítat uvolněnou parlandovost klavírních lyrických sól.
K interpretaci Mozartova Koncertu B dur Evy Gevorgyan nelze také vznést zásadní námitky. Možná jen to, že někdy se poslední tóny dynamicky slaběji situovaných frází již ztrácely. To však mohla zapříčinit akustika Dvořákovy síně. Ta někdy nepodporuje detailistické vyznění klasických skladeb. Záleží na naplněnosti sálu atd. Vše tedy proběhlo v intencích možného. Do nevýhody dostává Evu Gevorgyan její romantické mládí. V našich končinách totiž známe strhující soubornou nahrávku Mozartových klavírních koncertů v provedení Pavla Štěpána s orchestrem Musici de Praga pod taktovkou Libora Hlaváčka ze 70. let 20. století. To řečeným skladbám dalo aristokratický nadhled, a vybavilo tak jejich obsažnost unikátním odstínem. Tento moudrý a poněkud asketický výraz zralého sólisty ještě mladá umělkyně mít nemůže. Ani ho zatím nechce dosáhnout. S chutí jsme si však poslechli její přídavek – bohatou klavírní stylizaci lidové písně z oblasti, odkud pochází – arménské lidové písně s mnoha modálními pikantériemi a virtuózní paletou. Orchestrální part Mozartova koncertu proběhl bez větších výkyvů. V oblasti vedlejšího tématu první věty velmi dobře zapůsobila jednotně provedená pizzicata smyčců podporující harmonickou kostru v klavíru.
Z orchestrálního díla Josefa Haydna byla zařazena jeho slavná Symfonie č. 94 G dur „S úderem kotlů“. Vznikla v 90. letech 18. století jako ostatní interpretované skladby. Na realizaci jednoho z nejslavnějších Haydnových opusů se nejvíce projevila absence dirigenta. Především některé konce frází v jeho třetí větě vyznívaly velmi neuspořádaně. Také regulace síly tympánů nedosáhla patřičné míry. Paní Ludmila Pavlová je schopná koncertní mistryně, ale řídit orchestr tak, aby dosáhl jednoty špičkového tělesa, nemůže stihnout. Symfonie proběhla v intencích možného. Po prostudování webových stránek orchestru nabudeme oprávněného dojmu, že orchestr je schopen dosáhnout vyšších uměleckých met. Týká se to ladění, agogiky i interpretačního vypracování.
Koncert Pražského komorního orchestru naplnil Dvořákovu síň a přinesl mnoha posluchačům nezapomenutelné zážitky. Jen škoda, že někdo na závěr koncertu nevystoupil a nevysvětlil, v jakých okamžicích se tleská. Udělal by tím službu mnoha protagonistům na následujících akcích.
Pražský komorní orchestr: Eva Gevorgyan
11. června 2024, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum
Program
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro klavír a orchestr č. 27 B dur, K. 595
Joseph Haydn: Symfonie č. 94 G dur
Ludwig van Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 C dur op. 15
Účinkující
Eva Gevorgyan – klavír
Pražský komorní orchestr
Ludmila Pavlová – koncertní mistryně
