Inspiračním zdrojem k anglickému libretu Acis and Galatea je příběh ze 13. knihy Ovidiových Metamorfóz, v níž je vylíčena pastorální idyla – láska smrtelného pastýře Acise a nereovny, mořské nymfy Galatei, kterou tragicky přeruší žárlivost obra Polyféma. V příběhu situovaném na Sicílii pak Polyfémos zabíjí Acida utrženou skalou na pobřeží, na kterém odpočívají milenci. V zármutku a s pomocí bohů pak Galatea promění tělo mrtvého milence na věčný pramen, později ztotožněný se s řekou Aci (také Jaci) na východu sicilského ostrova. Námět zaujal mnoho umělců a na jeho základě vznikla i řada malířských děl v podstatě s ustálenou ikonografií, často i s důrazem na lokaci námětu včetně pozadí využívajícího (idealizovanou) krajinu okolo sopky Etny. Již v druhé polovině 17. století se tento námět začíná objevovat i na operním jevišti. Jako jedna z prvních oper s tímto námětem bývá uváděna Galatea Andrey Zianiho z roku 1667.
Prvním zásadním zhudebněním se pak stalo operní pastorale héroquie J. B. Lullyho Acis et Galatée (1686). Námět výrazně zaujal G. F. Händela, který látku zhudebnil dokonce opakovaně – nejprve jako cantatu a tre Aci, Galatea e Polifemo ve formě kratší italské serenáty v neapolském duchu (1708) pro tři sólisty na libreto Nicoly Giuva a pak o dekádu později v operním tvaru jako An English Pastoral Opera Acis and Galatea (1718). První vydání ovšem neslo žánrový podnázev A Masque, tedy typický anglický dvorský útvar, kombinující zpěv, hudbu, tanec a mluvené slovo, což poněkud znejasnilo žánrové zařazení díla. Dílo vzniklo na zakázku hraběte z Carnarvonu pro jeho právě budované sídlo a také na míru jeho domácí kapele a dostupným zpěvákům, kteří také určili definitivní hlasové obsazení (soprán, 3 tenoři, basbaryton). Text pocházel zřejmě od tří tvůrců a byl postupně upravován dalšími přidávanými texty. Z dnešního textologického pohledu byl zřejmě hlavním autorem John Gay, který o deset let později proslul jako tvůrce Žebrácké opery. Další texty včetně anglických překladů z Ovidia pocházely od Alexandera Popea a Johna Hughese. Hudebně bylo dílo zcela nezávislé na kompozici z roku 1708, a již od začátku získalo velmi dobrý ohlas. Tato Händelova proslulá kompozice se těšila takové úctě i o půl století později, že W. A. Mozart dílo přepracoval na německý text v roce 1788 a dokonce se k ní vrátil v dalším německém přepracování i Felix Mendelssohn-Barthody (1828). Stranou zájmu již osvědčené látky nezůstali ani konkurenti G. F. Händela a další skladatelé, zvláště když látku do tvaru operního libreta později zbásnil proslulý Pietro Metastasio (serenata La Galatea, 1722). Händel ale použil i hudební materiál z první verze a ve 30. letech 18. století tak vznikly další dvě samostatné rozšířené hudební práce na totožný námět, které patřily k Händlovým populárním opusům, prováděným jak scénicky, tak koncertně.
Collegium Marianum zvolilo původní verzi z roku 1718 uváděnou pouze s drobnými škrty a úpravami a v obdobném obsazení jako ji hrála hraběcí kapela. Jedná se o obnovené nastudování inscenace z roku 2017, původně určené pro uvedení v barokním divadle ve Valticích tehdy s částečně mezinárodním pěveckým obsazením. Limitami současného uvedení je zvolený prostor Divadla ABC, který nutí jednak opustit atraktivní spojení s tvářností a mašinérií barokní stavby, jednak výrazně negativně ovlivňuje akustický vjem z představení. Sál určený především pro činohru způsobuje nespojitost nástrojového zvuku a také určitou výslednou zvukovou tvrdost především znatelnou v ryze instrumentálních pasážích. Dynamika zvuku pak nebyla optimální ani v pasážích sboru, který tvořilo pět sólistů obsazených v pěti rolích. Vybraný pěvecký soubor byl ale vzácně vyrovnaný a dobře se vypořádal i s nároky na vzájemnou souhru, a především na spolupráci s loutkoherci.
Scénická akce důvtipně kombinuje pěvecko-herecké výkony zpěváků s loutkohereckými akcemi, prošpikovanými vtipnými špílci, ale také používá masky i nadživotní loutku. Jako celek baví, a magie loutkové divadla spolehlivě působila na malé i velké diváky. Za zmínku stojí především výtvarná složka inscenace, v níž můžeme najít výtvarné odkazy například na tvorbu Vladimíra Komárka (závěrečný obraz pramene) nebo tvářnost animovaných figur z poslední tvůrčí etapy Bořivoje Zemana u loutek. Přesto na mě působila původní inscenace (v režii ostatně místy odlišná) silněji, což je dáno i především změnou prostoru a ztrátou atmosféry. Samozřejmě loutkoherecké akce, gagy a špílce stále baví a výrazně účinkuje kontrast mezi „malým a velkým“, tedy loutkami a zpěváky. Za režijní vrcholy (režie Vít Brukner) inscenace lze určitě považovat výstupy obra Polyphema a samotný závěr. Úměrné použití humoru, ironie a místy až lehké persifláže působí komplexně, byť je samozřejmě znát výrazový rozdíl mezi optimističtěji laděnou prvou půlí večera a druhou částí v nichž se tematizuje žárlivost, pomsta a smrt.
Z vyrovnaného pěveckého ansámblu, kterému bylo i ve většině velmi dobře rozumět (byť šlo o výslovnost současné angličtiny, a ne angličtiny doby Händlovy), lze na prvém místě jmenovat sopranistku Helenu Hozovou (Galatea), která se stejně jako její kolegové dobře vyrovnala s nástrahami ozdobného zpěvu a zároveň nalezla výrazovou rovnováhu koloratury k prostému charakteru zamilované mořské nymfy ovšem interpretované dobou baroka. Zpočátku její příjemně témbrované hlasové prostředky působily poněkud stísněně ve střední a hlubší poloze, ale záhy se dokázala plně rozezpívat. Velmi vyrovnané bylo zastoupení tři tenorů lyričtějšího typu. Vojtěch Semerád (Acis) dokazuje, že jeho hlasový rozsah, témbr i smysl pro stylovou interpretaci ho předurčuje pro barokní repertoár, a to nejen francouzského regionu, ale i pro party Purcella nebo Händela vedle bachovských pěveckých úkolů. Hlasový projev je odlehčený, tón vytvořené bez jakékoliv námahy a zátěže. V hereckém a pohybovém projevu nejvíce inklinoval k určitému ironickému odklonu od sentimentálně formovaného partu. Adekvátně působily i hlasové prostředky a projev Ondřeje Holuba (Damon, Acisův přítel) a Tomáše Lajtkepa (Coridon, pastýř). Efektní part Polyphema byl vyhrazen pro barytonistu Romana Hozu, interpreta širokého repertoáru od baroka po současnou operní tvorbu i klasický muzikál. Ten plně využil jak vokální, tak herecké možnosti svěřeného partu.
Nastudování souboru Collegium Marianum pod vedením Jany Semerádové se vyznačovalo obvyklou pečlivosti a zvukovou barevností i bohatostí. Přesto výsledný dojem poškozuje nevyrovnaná akustika sálu a zřejmě další prostorová omezení (umístění hráče na teorbu na scéně) i ne zcela ideální orchestřiště. Přes tyto výhrady bylo představení výjimečnou nabídkou v rámci letních hudebních akcí v Praze i důstojným zakončením letošního festivalu, který již oslavuje čtvrtstoletí. Navíc unikátní propojení s loutkovým divadlem dokázalo přitáhnout k žánru opery i mladší diváky, což považuju za nesmírně cenné. Inscenace Acida a Galatei i Cavalliho Calisto (2014), která vznikla také v koprodukci Collegia Marianum a Buchet a loutek, přesvědčují, jak důležité jsou žánrové spolupráce i v rámci klasických a historických forem.
Představení bylo věnováno památce předčasně zemřelé sopranistky Patricie Burda Janečkové (1998–2023), nadějné interpretce, a také první interpretky partu Galatei v premiérovém nastudování této inscenace roku 2017.
George Friedrich Händel: Acis and Galatea (HWV 49a; 1718)
6. srpna 2024, 19:00–21:05 (jedna přestávka)
Divadlo ABC (scéna Městských divadel Pražských)
Vít Brukner – režie
Barbora Čechová, Kateřina Housková – scéna a loutky
Markéta Stormová – kostýmy
Lukáš Vasilka – světla
Účinkující:
Helena Hozová – Galatea, soprán
Vojtěch Semerád – Acis, tenor
Ondřej Holub – Damon, tenor
Roman Hoza – Polyphemus, baryton
Tomáš Lajtkep – Coridon, tenor
Collegium Marianum
Jana Semerádová – umělecká vedoucí
Buchty a loutky (Vít Brukner, Marek Bečka, Zuzana Bruknerová, Radek Beran)
