Bylo vyprodáno, přidávaly se řady. Na začátku koncertu vystoupil dirigent Petr Popelka a sdělil publiku, že tento koncert je poctou dlouholetému šéfdirigentovi SOČRu Vladimíru Válkovi, který zemřel 16. února. Velkolepé rozloučení, jaké si zaslouží dirigent věrně oddaný svému tělesu 26 let.
Verdi napsal Requiem na památku významného italského básníka a humanisty Alessandra Manzoniho. Jeho poslední část ovšem pochází ze starší kolektivní skladby Mše za Rossiniho z roku 1868, kterou mezi italskými autory Verdi inicioval. Je zajímavostí, že v té době ještě církev nepovolovala v provozování duchovních skladeb ženské hlasy, přesto s nimi od začátku Verdi ve své kompozici počítal a vymínil si pro to dokonce výjimku u papeže Pia IX. V premiérovém obsazení Requiem, které Verdi osobně dirigoval v milánském chrámu sv. Marka, nechyběla dokonce česká stopa – sopránového partu se ujala Tereza Stolzová.
Requiem je ohromný osmdesátiminutový blok o jednadvaceti částech, hraje se bez přestávky. Na sólové pěvce klade velké nároky, protože jejich party jsou velmi exponované a zpívají téměř ve všech částech – ať se sborem nebo orchestrem nebo oběma, či jen bez doprovodu á capella. Sólové party byly svěřeny Márii Porubčinové ze Slovenska (soprán), Lucii Hilscherové z Národního divadla (mezzosoprán), slovenskému tenoristovi Peteru Bergerovi a Pavlu Švingrovi (bas) rovněž z pražského ND.
Pěvci měli dostatečně průrazné hlasy, dostáli technickým nárokům své úlohy (trochu intonačně nepřehledné bylo trio v části Quid sum miser nebo solokvartet v části Lacrimosa), ale chyběl mi tam propracovanější výraz. Zpívalo se stále stejně dramaticky, hlavně hlasitě, všechny tóny naplno s velkým vibratem. Někdy to působilo až křečovitě (tenorista v části Ingemisco). Přece jen jsou tam i místa, kde je žádoucí jisté ztišení, pokora a vroucnost. Ocenila jsem dlouhodeché kantilény sopranistky (Libera me), dobře vyzněl také ošidný duet v oktávách s mezzosopránem v Agnus dei.
Orchestr také nenaplnil své výrazové schopnosti, občas byl zbytečně potlačen ve prospěch pěvců, kteří to ale nepotřebovali, hrál nevýrazně a zanikaly v něm některé důležité linie, mohl ještě umocnit některé kontrasty. Instrumentální sóla byla občas poněkud těžkopádná nebo unisona nástrojových skupin ne zcela čistá.
K hezkým okamžikům patřily „nebeské fanfáry“ trubek a žesťů v prvním Dies irae, které se snášely s efektním účinkem na posluchače z pódia i bočních balkónů. Asi nejzdařilejší částí bylo odlehčené dvojsborové Sanktus, zakončené energicky až triumfálně. A také poslední věta Libera me. Na tom měl bezesporu svůj podíl i solidní výkon Pražského filharmonického sboru.
Verdiho Requiem mám velmi ráda, ale tentokrát mě nechytilo za srdce, nedojímalo ani neohromovalo.
Hodnocení recenzenta: 75%
Verdi se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu
3. března 2025, 19:30 hodin
Smetanova síň, Obecní dům, Praha
Program:
Giuseppe Verdi: Requiem
Účinkující:
Mária Porubčinová – soprán
Lucie Hilscherová – mezzosoprán
Peter Berger – tenor
Pavel Švingr – bas
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek – sbormistr
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Petr Popelka – dirigent
