Na začátku ovšem zazněla novinka britského autora Huwa Watkinse Svítání (Dawning) v české premiéře. Watkins (1976) je klavírista (jeho bratr Paul Watkins je známý cellista z Emerson Quartetu) a dirigent, oba pocházejí z Walesu. Skladba začíná zvukomalebným štěbetáním a pískáním ptáčků, tóny se stále rozjasňují, celý hudební průběh navozuje vzestupnou a sílící tendenci, až náhle – podle mého trochu brzy a překotně – skladba končí. Svítání je posluchačsky přívětivá hudba, s prvky jazzu, osvěžující a pozitivní, a je dobře, že ji britský dirigent do programu zařadil. Autor se českého uvedení osobně zúčastnil.
Violoncellista István Várdai vystoupil v Rudolfinu se stejným koncertem jako krátce před ním britská cellová celebrita Sheku-Kanneh Mason. V jeho podání, navíc s menším tělesem Prague Philharmonia, vyzněl Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur, op. 107 Dmitrije Šostakoviče úplně jinak. Oproti technicky i výrazově dokonalému, dravě energickému Masonovi přistupoval Várdai k partituře s menším perfekcionismem, spíše měkce a romanticky, dalo by se skoro říct s pohodou.
Jako hráč nikam nespěchal a prodával publiku obzvlášť krásný tón svého nástroje. Ostatně jeho violoncello stojí za pozornost: je to Stradivari „Ex du Pré-Harrel“ vyrobený v roce 1673, nástroj, na který dříve hrála legendární Jacqueline du Pré. Velké tmavě hnědé cello je zajímavé i tím, že postrádá dole obvyklý černý struník, má jen krátký nenápadný úchyt na struny. Zvláště v hlubokých tónech tento nástroj zněl fantasticky.
Jak bylo řečeno, Várdai nikam nespěchal a nejvíce si vychutnal tklivě zádumčivou druhou větu Moderato, procítěně a ve velmi pomalém tempu, na kterou navázala pomalá až meditativní Cadenza, a to už jsem měla dojem, že se koncert trochu vleče a ztrácí tah. Více energie do toho vložil až na konci Cadenzy a v následné čtvrté rychlé větě Allegro con motto. S posledním tónem cellista doslova vyskočil ze židle jako nabitý elektřinou.
Orchestr hrál bravurně, zvláště v poslední větě, v dobré souhře se sólistou (až na jedno dvě místa, kde jej překryl dynamikou). Musím ale přiznat, že mi chyběly ty velké dynamické kontrasty a drtivé vpády symfonického pléna, jak je Šostakovič zamýšlel a menší komorní filharmonie jich nemůže docílit. Várdai měl u publika velký úspěch, musel dokonce dvakrát přidávat, nejprve Bachovu Sarabandu a poté lehkým smyčcem ve velkém tempu zahrál virtuózní Etudu č. 28 českého skladatele Davida Poppera jako poctu hostitelské zemi.
„Už dlouho mi v hlavě zní bubny a trubky. Nevím, co z toho vzejde,“ napsal v roce 1845 Robert Schumann v dopise Mendelssohnovi. Vzešla z toho Symfonie č. 2 C dur, op. 61, kterou jsme vyslechli po přestávce. Schumann mladému, teprve 25letému dirigentovi Angusu Websterovi výborně sednul. Symfonii dirigoval zpaměti, a bez taktovky – tu nepoužívá, vystačí si s celkem střízlivým, funkčním gestem rukou. Do první věty Allegro assai vstoupili s bohatým plným zvukem, správně volené akcenty a akcelerující tempo dodaly větě odpich, lehkost a přitažlivost. Ve Scherzu se krásně uplatnilo rozesazení houslí vlevo i vpravo, protože se tam téma dělí do dvou skupin a ty jej hrají na střídačku, vznikl jakýsi stereo efekt. Skvělé bylo i poklidné Adagio se spoustou hezkých instrumentálních sól, kde si nástroje předávají hlavní téma (hoboj, horny, fagot, klarinet) a závěrečné Allegro molto vivace vyznělo velmi slavnostně.
Webster pracuje výtečně s dynamikou, neustále ji rozvíjí a přidává či ubírá s přesností lékárnických vážek, skladba tak přirozeně dýchá, je to plastická a detailně propracovaná krajina, ale přehledná a srozumitelná v každém taktu. Byla to, podle mého mínění, ta lepší polovina koncertu.
Hodnocení recenzenta: 80%
Watkins. Šostakovič. Schumann
4. března 2025, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha
Program:
Huw Watkins: Svítání „Dawning“ (česká premiéra)
Dmitrij Šostakovič: Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur, op. 107
Robert Schumann: Symfonie č. 2 C dur, op. 61
Účinkující:
Prague Philharmonia
István Várdai – violoncello
Angus Webster – dirigent
