Opera Lear je podobenstvím o lidské pýše, pošetilosti, o iluzi vlastní důležitosti, ale i o rozkladu zdánlivě stabilního světa. Vznikla na shakespearovský námět na objednávku Bavorské státní opery, kde měla v roce 1978 svou světovou premiéru a od té doby se dočkala okolo třiceti inscenací – Lear je tak jednou z mála současných oper, které se staly moderní klasikou.
„Opera Lear, stejně jako Shakespearova předloha, je hlubokým existenciálním putováním do nitra rozkladu – rozkladu státu, rodiny, jednotlivce i samotného vesmíru. Právě tento rozklad je v mé režii středobodem. Chci vyzdvihnout téma stáří, úpadku a odpuštění. Věřím, že Lear zápasí s počínající demencí, kterou jsem se snažila v inscenaci zřetelně odhalit. Jeho chování nese stopy ztráty soudnosti, nečekaných výbuchů emocí a podivných gest, které dnes známe z neurologie. Shakespeare, mistr pozorovatel, tyto jemné nuance lidské duše zachytil s překvapující přesností,“ říká režisérka Barbora Horáková Joly. „Centrem opery je pro mě scéna s Edgarem v divoké bouři, kde se dva blázni dotýkají tajemství deště, zrodu světa a podstaty bytí. Tam se vše zbavuje vrstev a zůstává jen člověk – a otázka, co vlastně znamená být. Shakespeare nám připomíná, že svět je divadlem bláznů, a naše inscenace se ptá, kde končí hra na jevišti a začíná ta skutečná, která se odehrává v ulicích života.”
Hudba německého skladatele Ariberta Reimanna jde ve stopách ve stopách Schönbergova, Webernova a Bergova expresionismu Druhé vídeňské školy, divák se spíše než „melodií“ dočká obřího zvukového designu, který se na něj valí, místy je ohlušující a místy až šílený, který ale v kombinaci s textem a divadelním obrazem rozhodně není samoúčelný. Plně tak odpovídá velkému Skahespearovu existenciálnímu dramatu.
„Shakespearův Lear je už po staletí nadčasovým dramatem o moci, její ztrátě, generačních konfliktech, naprosté izolaci a opravdovém přátelství. Aribert Reimann překládá kongeniální libreto Clause Hennenberga tak, že pro každého jednotlivce na jevišti nachází jedinečnou barvu a vedení hlasu – krkolomné koloratury Learovy brutální dcery Regan, koktavé a také ztracené repliky milující dcery Cordelie, barvu kontratenoru pro Edgara, mluvícího Blázna, který naznačuje středověké melodie, a hrdinný baryton Leara, který se nakonec ztrácí v nekonečných zvratech. Na jedné straně orchestr doprovází dění na scéně jako doprovodná hudba, aby naopak třeba ve scéně bouře rozpoutal ohlušující zvukovou podívanou. Akordy obohacené o čtvrttóny podporují Learovo narůstající šílenství a jeho zoufalství hudebně uvádí téměř improvizované sólo na basovou flétnu. Reimannův hudební jazyk vytváří dramatický podtón, jemuž nelze uniknout, a to jak z hlediska brutality protagonistů, tak jejich naprosté izolace,“ říká Hermann Bäumer.
„Vedle Ligetiho Le Grand Macabre, kterou jsme s velkým úspěchem uvedli v loňském roce, je Reimannův Lear jednou z mála oper napsaných ve druhé polovině 20. století, která si našla své místo v mezinárodním operním repertoáru. Domnívám se, že je nejvyšší čas, aby se i naše publikum seznámilo s úspěšnými operami napsanými v blízkosti naší doby,“ dodává Per Boye Hansen, umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery.
V titulní roli se představí islandský barytonista Tómas Tómasson. Pro zpěváka, který je uznávaným interpretem moderní hudby a pravidelně hostuje v nejznámějších operních domech a institucích, jako jsou Královská opera Covent Garden, Vídeňská státní opera, Bavorská státní opera, Semperova opera Drážďany, Berlínská státní opera, La Scala, Teatro dell’Opera di Roma a další, jde o pražský debut. Do role Blázna obsadila režisérka Barbora Horáková Joly Dagmar Peckovou, kterou oceňuje jak jako zpěvačku, tak herečku.
