Vera Amerighi Rutili byla italská operní pěvkyně, sopranistka, která patřila mezi nejvýznamnější italské operní umělkyně první poloviny 20. století. Proslula zejména interpretací role Normy ve stejnojmenné opeře Vincenza Belliniho, kterou provedla více než 150krát během své kariéry.
Životopis
Vera Amerighi Rutili se narodila 22. srpna 1896 v Navacchiu u Pisy. Studium zpěvu zahájila na konzervatoři Cherubini ve Florencii v roce 1915 a pokračovala v něm až do konce první světové války. Během koncertu pro studenty si jí všiml významný dirigent Leopoldo Mugnone, který ji přesvědčil k opernímu debutu v roli Aidy. Překvapivě se její debut uskutečnil v londýnském Covent Garden v červenci 1919, ačkoli některé zdroje uvádějí jako místo debutu Reggio Emilia ve stejném roce. První vystoupení v roli Normy absolvovala v září 1919 v Reggio Emilia, kde zpívala celkem desetkrát. Následně byla angažována do Catanie, což byl pro mladou neznámou pěvkyni značný úspěch. Zemřela 13. května 1952 v Pise na srdeční zástavu.
Tvorba
Repertoár Very Amerighi Rutili zahrnoval široké spektrum operních rolí z různých období. Kromě své speciality Normy zpívala také Aidu, Toscu, Gioconda z Ponchielliho opery, Lukreti Borgii, Leonoru z Trubadúra, Elviru z Ernaniho či Brünhildu z Wagnerova Prstenu Nibelungova. Vystupovala v předních italských operních domech včetně milánské La Scaly, benátské La Fenice, i v zahraničí. Koncem dvacátých let realizovala řadu nahrávek pro gramofonové společnosti Odeon a Fonotipia, včetně slavné árie „Casta diva“ z Normy nebo „Pace, pace mio Dio“ z Verdiho opery Síla osudu. Spolupracovala také s dalšími významnými umělci své doby, například s basistou Nazzarenem De Angelisem.
Význam
Vera Amerighi Rutili představovala důležitou reprezentantku italské operní školy v období mezi světovými válkami. Její interpretace Normy byla považována za jednu z nejautentičtějších své doby a výrazně předčila dokonce i pozdější počet vystoupení Marie Callas v této roli. Byla mezi nejvyhledávanějšími sopranistkami v Itálii a přispěla k uchování tradice belcanta. Její nahrávky z konce dvacátých let představují cenný dokument interpretačního stylu této epochy.
Zajímavosti
Ačkoli dosáhla významných úspěchů již v raném věku, její debut na milánské La Scale se uskutečnil až v roce 1929 ve Vestálce. Kritici sice oceňovali její pěvecké kvality, ale negativně komentovali její nadváhu. Celkem nastudovala více než patnáct operních rolí od Mozarta přes Belliniho a Verdiho až po Wagnera. Její žák Umberto Borsò se později stal uznávaným tenorem.