Chesney Henry „Chet“ Baker Jr. byl americký jazzový trumpetista, hráč na křídlovku a zpěvák, který se stal ikonou West Coast jazzu a cool jazzu 50. let. Proslavil se svým lyrickým, křehkým stylem hry na trumpetu a intimním vokálním projevem, díky nimž získal přezdívku „Princ coolu“.
Životopis
Baker se narodil 23. prosince 1929 v Yale v Oklahomě do hudební rodiny – otec hrál na kytaru v country skupině a matka na klavír. V roce 1940 se rodina přestěhovala do Glendale v Kalifornii, kde Chet ve třinácti letech začal hrát na trumpetu. Po dvou obdobích vojenské služby (1946-1948 a 1950-1952), během nichž působil v armádních kapelách a seznámil se s jazzem, vstoupil v roce 1952 do kvartetu Gerryho Mulligana. Jejich interpretace skladby „My Funny Valentine“ z něj učinila hvězdu jazzové scény. Od poloviny 50. let však jeho kariéru poznamenaly problémy s drogami, které vedly k opakovaným vězeňským trestům. Značnou část 60. a 70. let strávil v Evropě, kde pokračoval v nahrávání a koncertování. V polovině 70. let se mu podařil úspěšný návrat na americkou scénu. Zemřel 13. května 1988 v Amsterdamu po pádu z okna hotelového pokoje za nejasných okolností.
Tvorba
Baker patřil mezi průkopníky cool jazzu a West Coast jazzu, stylů charakteristických svou uvolněnou, kontemplativní atmosférou. Jeho první nahrávka jako leader vznikla v roce 1953, o rok později následovalo album „Chet Baker Sings“, které rozšířilo jeho popularitu i mimo jazzové publikum. Proslavil se zejména interpretacemi standardů jako „My Funny Valentine“, „Let’s Get Lost“ nebo „I Fall in Love Too Easily“. V pozdním období spolupracoval s evropskými muzikanty a v 80. letech nahrál trumpetové sólo pro skladbu „Shipbuilding“ Elvise Costella. Za svou kariéru vydal více než sto alb, přičemž jeho styl ovlivnil generace jazzových trumpetistů.
Význam
Baker významně přispěl k vývoji cool jazzu a West Coast jazzu, stylů, které se lišily od expresivnějšího beebopu svou subtilností a lyrismem. Jeho křehký, melancholický zvuk trumpety a intimní vokální projev vytvořily nezaměnitelný umělecký rukopis. Ovlivnil nejen způsob interpretace jazzových standardů, ale také estetiku cool jazzu jako takového. Navzdory osobním problémům zůstal respektovanou postavou jazzové scény a jeho nahrávky z 50. let jsou dodnes považovány za klasiku žánru.
Zajímavosti
V roce 1968 při rvačce přišel téměř o všechny zuby, což výrazně ovlivnilo jeho hru na trumpetu. Dokázal se však adaptovat a pokračovat v kariéře. Roku 1988, čtyři měsíce po jeho smrti, měl premiéru dokumentární film „Let’s Get Lost“ režiséra Bruce Webera, který získal nominaci na Oscara. Film zachytil Bakerovy poslední roky a stal se důležitým dokumentem o jeho životě a hudbě. Na místě jeho smrti v amsterdamském hotelu Prins Hendrik byla v roce 1999 odhalena pamětní deska.