Ingeborg Bachmann byla rakouská básnířka, spisovatelka a libretistka, jedna z nejvýznamnějších postav německy psané literatury 20. století. Proslavila se nejen svou poetickou tvorbou, ale také spoluprací se skladatelem Hansem Wernerem Henzem na operních libretech, čímž výrazně přispěla k opeře druhé poloviny 20. století.
Životopis
Ingeborg Bachmann se narodila 25. června 1926 v Klagenfurtu v rakouské Korutanské spolkové zemi jako dcera učitele Matthiase Bachmanna a Olgy Bachmannové. Studovala filozofii, psychologii, germanistiku a práva na univerzitách v Innsbrucku, Grazu a Vídni. V roce 1950 získala doktorát filozofie na Vídeňské univerzitě s disertační prací o kritickém přijetí existenciální filozofie Martina Heideggera. Po studiích pracovala jako scenáristka a redaktorka rozhlasové stanice Rot-Weiss-Rot. V roce 1952 se poprvé představila na setkání literární skupiny Gruppe 47, což znamenalo začátek její spisovatelské kariéry. Od roku 1953 žila převážně v Římě, kde jako svobodná spisovatelka vytvořila většinu svého díla. Zemřela 17. října 1973 v Římě na následky popálenin utrpěných při požáru ve svém bytě.
Tvorba
Bachmann začínala jako básnířka se sbírkami „Die gestundete Zeit“ (1953) a „Anrufung des Grossen Bären“ (1956), které ji proslavily v celém německy mluvícím prostoru. Psala také rozhlasové hry, z nichž nejznámější je „Der gute Gott von Manhattan“ (1958). Pro operní scénu vytvořila ve spolupráci s Hansem Wernerem Henzem libreta k operám „Der Prinz von Homburg“ (1960) podle Kleistovy dramatické předlohy a „Der junge Lord“ (1965) podle pohádky Wilhelma Hauffa. Později se věnovala próze – napsala sbírky povídek „Das dreißigste Jahr“ (1961) a „Simultan“ (1972) a román „Malina“ (1971). Hudba hrála v jejím díle klíčovou roli; jako dítě začala psát básně, protože potřebovala slova k hudbě, kterou si vyhledávala na klavíru.
Význam
Ingeborg Bachmann patří mezi nejdůležitější německy píšící básnířky poválečného období a je považována za jednu z hlavních postav německé literatury 20. století. Její operní libreta pro Henze představují významný příspěvek k moderní opeře a jsou dodnes uváděna na předních operních scénách. V roce 1963 byla nominována na Nobelovu cenu za literaturu. Její vliv na současnou německou literaturu je srovnáván s vlivem Virginie Woolfové na anglickou literaturu. Od roku 1977 se uděluje prestižní Cena Ingeborg Bachmann mladým německy píšícím autorům.
Zajímavosti
Bachmann pocházela z trojjazyčného pohraničního regionu, což podle jejích slov přispělo k jejímu chápání hranic jako něčeho, co má být překonáno. Měla bouřlivé vztahy s básníkem Paulem Celanem a spisovatelem Maxem Frischem. V posledních letech života trpěla depresemi a drogovou závislostí. Její smrt byla dlouhodobě předmětem spekulací – některé zdroje naznačovaly možnost sebevraždy nebo dokonce vraždy, sedmiměsíční policejní vyšetřování však došlo k závěru o nehodě způsobené cigaretou při silném vlivu drog.