Symfonie č. 9 d moll, op. 125 je poslední dokončené symfonické dílo německého hudebního skladatele Ludwiga van Beethovena. Autor ve čtvrté větě využívá (do té doby v symfoniích neobvyklý) sborový zpěv. Závěrečný sbor zpracovává “Ódu na radost” německého básníka Friedricha Schillera a stal se roku 1985 hymnou Evropského společenství, dnes Evropská unie.
Dílo a jeho vznik
Ačkoli většina Beethovenových důležitých děl měla premiéru ve Vídni, Beethoven měl zájem na uvedení skladby v Berlíně co nejdříve po jejím dokončení, aby tak bojoval proti popularitě italských skladatelů, jako byl v té době G. Rossini. Poté, co se o Beethovenově úmyslu dověděli jeho přátelé, příznivci a patroni, podepsali petici, pro uvedení symfonie ve Vídni, a uspěli.
Premiéra díla
Symfonie měla premiéru 7. května 1824 v Theater am Kärntnertor ve Vídni spolu s předehrou Die Weihe des Haus a třemi částmi Missy solemnis (Kyrie, Credo a Agnus Dei). Skladatel tak uskutečnil první vystoupení na jevišti po 12 letech. Divadelní sál byl plný dychtivého publika, umělců a hudebníků.
Kvůli premiéře Deváté symfonie sestavil Beethoven velký orchestr, největší, jaký kdy dosud Beethoven měl. Spojil domácí orchestr divadla am Kärntnertor, hudebníky z Gesellschaft der Musikfreunde a vybrané skupiny schopných amatérů. Ačkoli neexistuje žádný úplný seznam premiérových umělců, je známo, že se účastnilo mnoho osobností z elity vídeňských umělců.
Sopránový a altový part zpívaly dvě slavné mladé zpěvačky Henriette Sontag a Caroline Unger. Německé sopranistce Henriette Sontagové bylo 18 let, když ji Beethoven osobně požádal, aby vystoupila na premiéře Deváté symfonie. Beethovenem také osobně vybraná dvacetiletá altistka Caroline Unger, rodačka z Vídně, získala v roce 1821 velmi pochvalnou kritiku za roli v Rossiniho opeře Tancredi. Po Beethovenově premiéře v roce 1824 se Caroline Unger proslavila i v Itálii a Paříži. Bylo známo, že italští skladatelé Donizetti a Bellini psali role speciálně pro její hlas. Anton Haizinger a Joseph Seipelt zpívali tenor a bas.
Ačkoli všechna představení oficiálně režíroval kapelník divadelního orchestru Michael Umlauf, Beethoven měl na premiéře též osobní účast. Již o dva roky dříve Umlauf vypozoroval, jak skladatelův pokus o generální zkoušku opery Fidelio skončil katastrofou. Tentokrát Umlauf při přípravě Deváté symfonie nařídil zpěvákům a hudebníkům, aby téměř hluchého Beethovena ignorovali. Beethoven, sedící u pódia, tak dával na začátku každé části pouze počáteční tempo.
Anekdoty o premiéře
O premiéře Deváté symfonie kolovala řada anekdot. Existují svědectví, že skladba byla nedostatečně nacvičená (měla jen dvě úplné zkoušky) a při provedení byla dosti neuspořádaná. Na druhou stranu měla premiéra u posluchačů velký úspěch. V každém případě za to nemohl Beethoven, jak si zapsal houslista Joseph Böhm: „Samotný Beethoven sice dirigoval, to znamená, že stál před dirigentským pultem, ovšem vrhal se sem a tam jako šílenec. V jednu chvíli se natahoval do výšky, v další se přikrčil na podlahu a máchal rukama a nohama, jako by chtěl hrát na všechny nástroje a zpívat všechny party. Skutečným dirigentem byl Louis Duport (vedoucí sekce prvních houslí); my hudebníci jsme se řídili pouze jeho pohyby.“
Když diváci tleskali na konci Scherza a na konci celé symfonie, Beethoven netušil, že už orchestr nehraje a několik taktů dirigoval do potlesku (zde existují různé popisy situace očitých svědků). Situaci zachránila altistka Caroline Unger a otočila Beethovena, aby viděl jásot a potlesk publika.
Podle kritika Theatre-Zeitung „veřejnost přijala hudebního hrdinu s maximální úctou a soucitem, naslouchala jeho úžasným, gigantickým výtvorům s největší absorpcí pozornosti a vypukla jásavým potleskem, často během částí skladby a opakovaně v jejím samotném konci. Publikum ho pětkrát ocenilo potleskem ve stoje; ve vzduchu létaly kapesníky, klobouky a zvednuté ruce, takže Beethoven, který neslyšel potlesk, mohl alespoň vidět ovace.“
Věty
1. Allegro ma non troppo, un poco maestoso
2. Molto vivace. Presto
3. Adagio molto e cantabile. Andante moderato. Tempo I. Andante moderato. Adagio. Lo stesso tempo
4. Presto. Allegro assai. Presto (“O Freunde”). Allegro assai (“Freude, schöner Götterfunken”). Alla marcia; Allegro assai vivace . = 84 (“Froh, wie seine Sonnen”). Andante maestoso = 72 (“Seid umschlungen, Millionen!”). Allegro ma non tanto = 120 (“Freude, Tochter aus Elysium!”). Prestissimo = 132 (“Seid umschlungen, Millionen!”).
Obsazení
Pikola (pouze ve čtvrté větě)
2 flétny
2 hoboje
2 klarinety v A, B a C
2 fagoty
Kontrafagot (pouze ve čtvrté větě)
4 lesní rohy v D, B a Es
2 trubky v D a B
3 pozouny (alt, tenor a bas; pouze v druhé a čtvrté větě)
Tympány
Basový buben (pouze čtvrtá věta)
Triangl (pouze čtvrtá věta)
Činely (pouze čtvrtá věta)
Sbor (pouze čtvrtá věta)
Sopránové sólo
Altové sólo
Tenorové sólo
Barytonové (nebo basové) sólo
První housle
Druhé housle
Violy
Violoncella
Kontrabasy
Noty a libreto
První německé vydání tiskl B. Schott’s Sons (Mainz) v roce 1826.
Vydání Breitkopf & Härtel z roku 1864 bylo hojně využíváno evropskými orchestry.
V roce 1997 vydal Bärenreiter vydání Jonathana Del Mar. Podle něj opravuje toto vydání téměř 3000 chyb a nepřesností v Breitkopfově vydání. David Levy však Del Marovo vydání kritizoval jako zkreslený obraz Beethovenova díla.
Vydavatelství Breitkopf & Härtel vydalo nové kritické vydání Petera Hauschilda v roce 2005.
Beethovenova Symfonie č. 9 na ISMLP.
Durata
Přibližná délka díla je 65 minut.
(Autorkou textu je Eva Kolandová.)
