Janáčkova šestá opera Káťa Kabanová patří mezi skladatelova nejoblíbenější jevištní díla. Během posledních pěti let byla na programu řady světových scén, od Bavorské Státní opery přes vídeňskou Státní operu až po Victorian Operu v Austrálii. 

V Anglii byla Káťa od roku 2019 na programu tří scén: Royal Opera Covent Garden (2019), Grange Park Opera (2024, recenze zde) a Glyndebourne Festival Opera (2021 a 2025). V roce 2022 jsem zhlédla v Brně, v rámci festivalu Janáček, také inscenaci pražského Národního divadla (režíroval Calixto Bieito), ta mě však nechala zcela chladnou.

Dvě velmi dobře známé inscenace Káti byly uvedeny v 90. letech – ve Velšské národní opeře (v režii Katie Mitchell, která bude režírovat letos v listopadu Věc Makropulos v londýnské Královské opeře, pod taktovkou Jakuba Hrůši) a v La Scale (režie Robert Carsen, dirigoval John Eliot Gardiner, v obou jsem pracovala jako česká jazyková poradkyně). Carsenova inovativní a působivá inscenace Káti z roku 2006 byla uvedena i na několika dalších evropských scénách, včetně Janáčkova divadla v Brně v roce 2016 a 2018 (rovněž v rámci festivalu Janáček). Na programu divadla bude znovu od 21. února do 3. března 2026.

Představení Káti, které jsem zhlédla v Glyndebourne 20. srpna 2025, bylo jednou z osmi letošních repríz. Premiéra v roce 2021 měla značný ohlas: diskutabilní režie sice vyvolala řadu kritických poznámek, ale v titulní roli zazářila Kateřina Kněžíková, která na scéně v roli debutovala. Za všechny tehdejší místní kritiky uvádím výstižný citát z recenze na portálu OperaWire (29. května 2021): “Výkon Kateřiny Kněžíkové v hlavní roli byl úžasný. Jako rodilá česká mluvčí má značnou výhodu, pokud jde o realizaci Janáčkova jedinečného přístupu, který čerpá emocionální a psychologický náboj z hudebního zpracování, ale zároveň si uchovává jednoduchost a přímočarost běžné mluvy.” 

Režisér původní inscenace a režisérka revivalu

Padesátiletý italský režisér této inscenace Damiano Michieletto vystudoval literaturu na univerzitě Ca’ Foscari v rodných Benátkách a režii na Civica Scuola di Teatro Paolo Grassi v Miláně. Z českých oper již režíroval čtyři: v roce 2003 debutoval jako osmadvacetiletý inscenací Weinbergerova Švandy dudáka na festivalu v irském Wexfordu (za kterou získal cenu Irish Times), v roce 2011 pak režíroval Řecké pašije v Teatro Massimo v Palermu a v roce 2021 jak Pastorkyňu v Berlíně, tak Káťu v Glyndebourne. Z řady jiných scén, na nichž působil jmenujme alespoň Teatro Carlo Felice v Janově, Opernhaus v Curychu, La Fenice, La Scala, Teatro San Carlo v Neapoli, Liceu v Barceloně, Salcburský festival, pařížskou Operu a londýnskou Royal Operu. Tam jsem zhlédla jen jeho kontroverzní inscenaci Rossiniho Viléma Tella. Získal 10 prestižních cen, včetně ceny Laurence Oliviera v roce 2015 (za Sedláka kavalíra a Komedianty). 

Letošní ročník repríz režijně obnovovala Italka Eleonora Gravagnola, která vystupuje i jako herečka. Letos již naštěstí nemusely být roušky a v její režii – jak poznamenali recenzenti, kteří viděli původní Michelettiho inscenaci v roce 2021 i letošní reprízy – bylo údajně jen několik drobných úprav. Nejvýznamnějším rozdílem oproti představení z covidové éry bylo účinkování celého London Philharmonic Orchestra, který nahradil původní komorní skupinu instrumentalistů.

Režijní rozmary a prohřešky 

Po zhlédnutí Michielettiho inscenace si musela řada diváků i recenzentů nutně položit otázku kde končí režijní svoboda a začíná destrukce autorského záměru. Z této inscenace by totiž absolutně nikdo nemohl poznat, že jde o příběh ze stísněné atmosféry v maloměstě na břehu Volhy za parného léta (o historickém období ani nemluvě, což ovšem nemusí být vždy prohřešek). 

Viděla jsem už inscenace Káti, kde byla Volha v jevištním návrhu pouze naznačená, jinde to byla skutečně velká plocha vody, jinde zase voda tekla jen pramínkem do jakéhosi bazénu a chudák Káťa si musela do kapes dát kameny, aby se v troše vody utopila à la Virginia Woolf. V Michelletiho inscenaci však nebyl ani náznak řeky, či vrátek “za malinami” (z nichž vystoupí Varvara) nebo pěšinky, o níž zpívá Boris. O všech diváci z textu ví (a mohou si o nich také číst v titulcích). Voda, dusné léto, bouře apod. v této inscenaci prostě “nehrály” – a ani z jevištního návrhu, ani z režie navíc naprosto nevyplývalo ruské prostředí. Na odchod Tichona do Kazaně sice poukazovalo alespoň jeho menší zavazadlo, ovšem zpěváci se neměli před jeho odchodem – podle známé ruské tradice – kam posadit, ač to Kabanicha v textu výslovně žádá. 

A Káťa neskočí do Volhy, nýbrž na ni spadne klec. Jevištní návrh, v němž se otvíraly a zavíraly velké bílé stěny, byl sice v něčem efektní, ale obrovská moderní bílá pohovka, řada klecí (ty byly v inscenaci primární rekvizitou) a kameny, které vypadaly kašírovaně, nemohly nijak připomenout základní prvky příběhu. 

Kde a v čem se tedy Michieletti držel směřování díla, a dávala jeho režie smysl? Režijní pojetí v Glyndebourne se údajně zaměřovalo na psychologickou stránku příběhu, ani tam však nebylo všechno dotaženo. 

Nejméně pochopitelným prvkem v inscenaci byl pro mne němý anděl v červeném hávu a s červenými (myšleno zřejmě zakrvácenými) křídly, který se občas na scéně objevil. Kátina religiózní extáze je v libretu zjevná, ale postavou anděla Michieletto nijak nepřispěl k vysvětlení původu této extáze. Nakonec nechal Kabanichu (devětapadesátiletou britskou mezzosopranistku Susan Bickley) oškubávat andělovi křídla a uvěznit jej v jedné z klecí. To bylo bizarní – a navíc tím režisér zcela rozbil milostnou scénu Káti a Borise. 

O těchto různých režijních problémech se zmínila řada recenzentů. Nejlépe pochopil a vyjádřil jejich povahu dobře známý kritik Tim Ashley v deníku The Guardian: “Nedůsledná inscenace mění dílo, které má v podstatě naturalistickou povahu, v symbolistický průzkum hrdinčiny mysli; opera, která pojednává o temnotě lidské duše, je nyní přetvořena do antiseptické, klinické bílé barvy. Je tu jen málo náznaků přirozeného světa, který by zrcadlil ústřední krizi. Společenské pozadí je zde podivně mlhavé a ztrácíme možnost si uvědomit, že Kátina tragédie je symbolem konfliktu mezi reakčním autoritářstvím a rodícím se liberalismem.” 

Shrnuto: po hudební stránce výborná inscenace, ale po režijní stránce nedomyšlená – a navíc občas přitažená za vlasy. 

Zpěváci, orchestr a jejich výkony 

Z původního obsazení z roku 2021 zůstala naštěstí Kateřina Kněžíková – půvabná třiačtyřicetiletá sopranistka se letos znovu dočkala velkého ocenění jak u publika, tak u recenzentů. V této opeře se, možná paradoxně, vždy těším na Janáčkovu nejkratší “árii” – Kátino vyznání “Varjo, nemohu spát.” Jen tři slova a pět not, ale jak nádherný je jejich melodický oblouk a jak přesvědčivá byla ve zpěvaččině podání hloubka a síla výrazu! 

Netrpělivě čekám vždy i na výstupy Varvary a Kudrjáše – mezi pravdivými, nicméně deprimujícími pasážemi zobrazujícími zatuchlou, maloměstskou atmosféru v rodině Kabanových působí jejich šarm a mladická průbojnost vždy jako závan svěžího jarního větříku. Ocenila jsem obzvlášť výkon a pěknou barvu hlasu americké mezzosopranistky Rachael Wilson v roli Varvary (v Glyndebourne vystoupila poprvé v roce 2023 jako Hermia v Brittenově Snu noci svatojánské). 

Letos přibyl do obsazení (v roli Borise) známý skotský tenor Nicky Spence, který již vystoupil v několika českých rolích jak v Anglii, tak na českých scénách (Brouček v Národním divadle Brno). Lituji, že jsem jej v Glyndebourne neviděla v roce 2021 jako Tichona: role mu mohla podle mého názoru sedět líp než postava světáckého elegána Borise, byť rovněž slabocha, a navíc fatálně bezradného milence. V roli Tichona vystoupil letos v inscenaci s úspěchem Jaroslav Březina, který tímto na scéně debutoval. Tenorista je u nás dobře známý, v Anglii však zpíval dosud jen výjimečně. Jako rodilý český mluvčí rozumí Janáčkovým úsečným frázím, navíc v nich dokázal předvést i lahodnost hlasu. 

Velkého uznání si zaslouží po všech stránkách přední anglický basista John Tomlinson (Dikoj), který v roli debutoval, přestože 22. září oslaví devětasedmdesáté narozeniny. Byl to nejlepší Dikoj, jakého jsem kdy v Británii zažila – basista využil všech aspektů role, které mu postava masochistického hrubce nabídla. 

Hvězdou večera byl také dvaačtyřicetiletý britský dirigent s italskými kořeny Robin Ticciati, který je hudebním ředitelem Glyndebourne Festival Opery (se scénou spolupracuje již od roku 2006). V letech 2017–24 byl hudebním ředitelem Deutsches Symphonie-Orchester v Berlíně a v letech 2009–18 šéfdirigentem Scottish Chamber Orchestra. Jako uznávaný operní dirigent řídil inscenace v milánské Scale, berlínské Staatsoper a newyorské MET. Dirigoval také Českou filharmonii, s níž znovu vystoupí na Dvořákově Praze 19. září 2025.

Ticciati dokázal v Glyndebourne s orchestrem London Philharmonic vyhmátnout všechny důležité aspekty Janáčkovy partitury, a jak dynamika, tak sčasovky byly na pravém místě. Příkladně spolupracoval se zpěváky a obzvlášť jsem ocenila v určitých pasážích jeho důraz na piano. Zatím jsem se s tak bytostně cítěným, svědomitým a důkladným přístupem u dynamiky u britských dirigentů jeho generace nesetkala, a velmi ráda bych si pod jeho taktovkou poslechla i další české opery. 

Mou povinností, ač ne vždy radostnou, je zmínit se v recenzích i o tom, jak si poradili s češtinou zahraniční zpěváci. Tentokrát musím s potěšením konstatovat, že česká výslovnost byla v inscenaci na slušné úrovni. Výslovnost Nicky Spenceho byla celkem čistá a srozumitelná, nicméně zpěvák má i určité manýrismy a hlas zněl někdy poněkud pod tlakem. Z britských zpěváků si podle mého názoru vedl nejlépe John Tomlinson jako Dikoj. 

Co je v inscenacích Káti většinou největší inscenační problém? Podle mého názoru jsou to délky některých výstupů hrdinky (především v posledním dějství), z hlediska rytmu pak nesnadná davová scéna, rovněž ve třetím dějství. Snadná není ani koncepce výstupů Kabanichy a Dikoje. Ačkoliv jejich sadomasochistický vztah je v libretu zjevný (a jako takový je také většinou znázorňován), v jejich výstupech je podle mého názoru možné naznačit i odstín černého humoru. Zatím jsem však viděla režii vtipně znázornit tento aspekt jejich interakce jen jednou (v inscenaci Velšské národní opery v roce 2001). A veřejná zpověď Káti, jež má typicky ruskou povahu, je také určitým režijním problémem. Káťa, jak by se dalo říci, v podstatě umírá tíhou své viny. To však nemusí pro neruskou diváckou obec být vždy snadno srozumitelné.

Každá z inscenací Káti, které jsem recenzovala či v nich pracovala, měla na dílo zcela odlišný, specifický pohled. Například v Královské opeře zasadil výborný britský režisér Richard Jones děj do SSSR přibližně v 50. letech minulého století, kde zajímavým aspektem inscenace byly neobvyklé, stylizované choreografické prvky. Pohyby jednotlivých postav byly často sladěné s Janáčkovými krátkými rytmickými frázemi a u zpěváků, kteří měli určitou přirozenou eleganci nebo graciéznost, to fungovalo velmi dobře. 

V každé z těchto inscenací však byly v koncepci zjevné prohřešky. Znovu jen namátkou: v ROH jinak vynikající Richard Jones z neznámých důvodů zapomněl, že v padesátých letech by zámožná kupecká rodina v SSSR vůbec nemohla existovat. Patřila totiž k těm, které tehdejší bolševický režim už po léta systematicky pronásledoval, ba vyhlazoval. 

V loňské zdařilé inscenaci Davida Aldena v Grange Park Opera bylo jen několik režijních chybiček, zato byla zjevná chyba v jevištním návrhu, a sice české nápisy. Děj se totiž odehrává výlučně v ruském prostředí a skladatel nedal v libretu či partituře žádné pokyny k uplatnění nějakých českých prvků. 

Česká opera a její pověst v Glyndebourne 

Česká opera má v Glyndebourne dobrou pověst – nejslavnější díla některých českých skladatelů se na této scéně uvádějí už padesát let. Byly zde uvedeny jak Rusalka (2009, 2011, 2019 a na turné v Anglii v roce 2012), tak Prodaná nevěsta (1999 a 2005, na turné pak rovněž v roce 1999). Z Janáčkových děl zde byly uvedeny Příhody lišky Bystroušky jako první skladatelova opera už v roce 1975 (pak na turné v roce 1977, a dále v letech 2012 a 2016). Její Pastorkyňa zde byla uvedena v roce 1989 (v témže roce rovněž v koncertním provedení a v televizním přenosu, dále v roce 1991 na turné v Anglii, a pak v letech 1992, 2000, 2004 a 2009 znovu na anglickém turné). 

Nejčastěji prováděnou českou operou na této scéně je však dosud právě Káťa Kabanová (poprvé v roce 1988, v témže roce v televizním přenosu, a dále v letech 1990, v roce 1992 na turné, a pak v letech 1990, 2002, 2021 a letos). Věc Makropulos se řadí k českým operám uvedeným v Glyndebourne v 90. letech (1995, v témže roce v koncertním provedení, dále v roce 1997 a v témže roce na anglickém turné, v roce 2001 scéna uvedla operu i na zájezdu do USA). Glyndebourne je tedy významnou anglickou scénou, která umožňuje provádění českých oper už po desítky let. 

Z českých umělců zatím vystoupili na této scéně Magdalena Kožená (Idamante, 2003), Adam Plachetka (Figaro, 2013), nejčastěji pak Pavel Černoch (Števa, 2009, Princ, 2011 a Don José, 2015). Od roku 2021 se k nim přidali Kateřina Kněžíková (Káťa, 2021 a 2025) a Jaroslav Březina (Tichon, 2025). 

Ráda bych zde uviděla i jiné české opery, zejména ty, které jsou v zahraničí méně známé, například Čert a Káča nebo Čertova stěna. Na této pěkné a proslulé scéně, se vzdělanou a uznalou diváckou obcí, bych v budoucnosti ráda uslyšela také víc českých zpěváků! 

Leoš Janáček: Káťa Kabanová
20. srpna 2025
Glyndebourne, Velká Británie

Režie: Damiano Michieletto
Dirigent: Robin Ticciati
Scénografie: Paolo Fantin
Kostýmy: Carla Teti
Světelný design: Alessandro Carletti
Sbormistr: Aidan Oliver
Asistent dirigenta: So Matsukawa
Asistentka režie: Harriet Taylor

Účinkující:
Sam Furness – Váňa Kudrjáš
Sarah Pring – Glaša
John Tomlinson – Savjol Prokofjevič Dikoj
Nicky Spence – Boris Grigorjevič
Rachel Roper – Fekluša
Susan Bickley – Marfa Ignatěvna Kabanová (Kabanicha)
Jaroslav Březina – Tichon Ivanyč Kabanov
Kateřina Kněžíková – Káťa
Rachael Wilson – Varvara
Charles Cunliffe – Kuligin
Kanchana Jaishankar – Žena
Liam Forrest – Pozdní chodec
Miryam Tomè – Anděl

London Philharmonic Orchestra