Mladý Mozart a hravý Martinů – mladě a hravě Na Rejdišti

Školní představení bývá nejčastěji v omezených podmínkách hudebně vzdělávací instituce nastudovaný vhodný inscenační titul, nejlépe od renomovaného autora, který provozují studenti – „zárodky“ budoucích umělců. Ti bývají naplněni nezdolným entuziasmem a energií, kterou (mnohdy i nazdařbůh) plýtvají na cestě za svými ideály. Konfrontace s realitou světa „hotové profesionální umělecké činnosti“ jim přináší často těžce nabyté zkušenosti nebo rozčarování a činí tyto aspiranty umění obecně velmi zranitelnými. Z toho bychom mohli usoudit, že když už recenzovat, tak shovívavě za účelem zbytečně nezraňovat. Lze však k otázce přistoupit i způsobem „hodit štěně do vody“. Doba studia bývá rovněž časem nových inspirací, kodifikováním životních vzorů a navazováním osudových kontaktů, což je celá řada více či méně objektivních podnětů ovlivňujících další vývoj. Mezi ty objektivnější podněty by měly patřit kvalitní recenze, neovlivněné umělou potřebou shovívavého přístupu, jejichž hodnotícím kritériem je prostě divadlo – recenze, spoléhající na to, že byť i někdy nepříjemná pravda je přeci jen největší hodnotou, která může ochránit před budoucím větším zklamáním, umocněným pak i pocitem promarněného času. Takového neshovívavého přístupu, zároveň však zájmu o produkce studentů zdá se být jako šafránu – co zklamaných ideálů vnímáme mezi řadou těch povolaných, ale nevyvolených hudebníků a sboristů. Naznačený princip má obecnou platnost, ale v uměleckém světě jsou tyto hořkosti jakoby ještě umocňovány emotivní povahou předmětu samotného.

Budiž konstatováno, že motivem k předložení tohoto textu není potřeba se stavět do role tvůrce kvalitních recenzí, nebo samozvaného hlasatele fatálních soudů o mladých pěvcích, ale podělit se v tomto případě prostě o radost z pěkného hudebního divadla a hlouběji se nad ním zamyslet, což je zároveň příjemnou kratochvílí a snad může i motivovat k většímu zájmu recenzentů o českou uměleckou „líheň“.

Ve čtvrtek 4. února se v Divadle Na Rejdišti konala první premiéra absolventského představení třídy klasického zpěvu Pražské konzervatoře. Mozartův singspiel Bastien a Bastienka a Veselohra na mostě od Martinů a Klicpery jsou díla vzájemně kontrastní svým rozdílným dobovým původem a také odlišnými interpretačními požadavky, což lze přičíst k dobru dramaturgii, i když případný mírný risk v inscenování jiných vhodných, méně hraných a známých titulů by byl příjemným osvěžením.

Obě výše uvedená dílka skýtají zároveň vedle zjevných uměleckých kvalit i didaktickou hodnotu. V případě Mozartova druhého jevištního kusu, kdy nás místy překvapí (až zaskočí) přítomnost již dospělého mozartovského stylu, jde především o požadavek technické preciznosti se schopností akceptovat specifické drobné nuance. (Zde v plné míře platí, co ve stejné době prohlásil Gluck o své árii: „Stačí malé zaváhání a stane se z toho písnička pro loutkové divadlo.“). Tím není myšleno, že by si druhý titul představení, původně rozhlasová jednoaktovka Bohuslava Martinů, také nežádal dobrou pěveckou techniku, ale parlandový styl díla a uvolněný divadelní sloh zde nabízí možnost postavu více „uhrát“ někdy zpěvu na úkor. V dovednosti tyto dvě složky vyvážit naopak spočívá didaktická hodnota tohoto druhého kusu večera.

Pochválit je zapotřebí režii a scénickou realizaci Gustava Skály, který nikterak neexperimentoval, zároveň nás nenutil přivírat oči nad školními možnostmi. Zpěváky vedl precizně do hloubky logiky obou kusů, řada klasických operetních špílců nebyla samoúčelná a nepůsobila na diváky jako nějaký sice vtipný, ale násilný „zcizovák“ (jak tomu často bývá). Jevištní vedení studentů u Skály přirozeně reagovalo na zdravý trend přibližování hereckého projevu standardům činohry. Scéna pak byla dle očekávání trochu „co dům dal“, ale skvěle splnila svou funkci a nepostrádala nápad, vtip ani vkus.

Pěvecké výkony ani v jednom případě nepřevyšovaly jistý solidní standard konzervatoře, zároveň však u většiny protagonistů prozradily obecnou muzikálnost (což se může zdát jako banální konstatování, ale opravdu to nebývá zcela samozřejmé ani u konzervatoří) a nevylučují jejich další, možná i překvapivý vývoj. Hodnocení pěveckých kvalit je do značné míry závislé na tom, jak zpěváci zvládají své hlasy v celém rozsahu svých oborů. V tomto směru nebyly role extrémně vypjaté (alespoň to tak recenzentovi přišlo) a není zde možné zásadně hodnotit, jak si studenti dovedou poradit například s vysokými polohami.

Magdalena Vaňková se dobře vypořádala s úlohou Bastienky, její projev nepostrádal výrazovou plastičnost a dává časem tušit solidní naplnění klasické formy subrety. V roli Bastiena se představila Kristýna Háblová. V divadelně vděčné roli se dobře zhostila možnosti uplatnit jednoduchou, leč efektní parodii chlapáckého chování. Pěvecky se pak nalézá, dalo by se říci, ve slibném mezičase (viz v textu níže). Výkon Marka Pavlíčka v roli koláčníka Colase je z jedné strany ovlivněn poměrně suverénní muzikalitou a velmi kultivovanou dikcí, z druhé strany lahodnou barvou hlasu. To vše podtrženo pohybovým nadáním a jevištní zkušeností jakoby kontrastovalo s určitým pěvecky zemitým projevem, který je výsledkem přeci jen hlasově technických limitů. Nicméně je tato jeho výbava nadějí kvalitního lyrického basbarytonu a může pěvce vést k interpretaci zvláště klasického českého repertoáru.

Nejvýraznějším jevištním výkonem v Martinů Veselohře na mostě byl chmelař Bedroň v podání Jakuba Hliněnského, kde byla v symbióze složka pěvecká i herecká, podtržená přirozeným komediálním talentem. Je tu zjevná jevištní i pěvecká zkušenost znatelná zejména v celkové přirozené suverénnosti a prozrazuje pěvecké směřování k buffo repertoáru.

Za zmínku by nepochybně stály i další protagonisté večera – Popelka v podání Veroniky Práškové nebo její milý rybář Sykoš Jana Líkaře, či Bedroňova žena Eva Kateřiny Zelenkové, ale globálně je možno ostatní hlasy označit jako pohybující se „na prahu zralosti“, což autor recenze nemyslí kriticky, naopak, poučený posluchač, který studentům přeje zdravý obohacující vývoj, si dovede tento „poločas“ užít, znějí-li hlasy přirozeně, bez patologických nánosů nevhodných pedagogických zásahů. Je přece jen občas občerstvujícím zážitkem slyšet takovéto hlasy v rozpuku, to platilo u všech snad v plné míře. Jisté varování by bylo možné vyřknout v případě Matěje Kettnera v roli učitele, kde se projevila velká disproporce v počátečním nasazení jeho znělého a příjemně barevného hlasu, jež se ovšem velmi brzy začal zle potýkat s vyššími polohami (a nevyhlíželo to jako momentální indispozice).

Téměř u všech zpěváků večera byl také ve větší či menší míře znát onen psychologický moment potřeby „tvořit kvalitní tóny za každou cenu, protože právě teď o něco jde“, kdy takový až neurózní postoj vede k přílišnému „tlačení na pilu“, forsírování, umělému netechnickému dobarvování vokálů a podobným nešvarům, kterých se na zkouškách dovedou vyvarovat. V tomto ohledu nutno doporučit jen ty „ohrané“, ale nezastupitelné ústřední hodnoty učení se zpívat – píli a trpělivost, které jedině vedou k nejpřirozenějšímu projevu. Býváme naopak u mladých umělců svědky právě netrpělivosti a „sebenásilí“ doprovázeného až mytologickou glorifikací pedagogických technik těch či oněch „čarodějů výuky zpěvu“, přebíhání od pedagoga k pedagogovi za účelem realizace zázraku pokud možno ihned. Tento postoj už „zazdil“ nejeden talent…

Závěrem je potřeba zmínit, kvalitní hudební přípravu, která také nebývá na uměleckých školách zas až takovou samozřejmostí, aby ji bylo možné jako samozřejmost pominout. V klavírním doprovodu a hudební přípravě studentů mají na konzervatoři v Tomáši Hálovi zkušeného praktika, který pracuje s nuancemi a zároveň se dovede studentům přizpůsobit. Nabízí se zároveň otázka, zda by opravdu bylo tak komplikované z hlediska logistiky či financí, aby alespoň některá absolventská představení byla prováděna v koordinované spolupráci se studentským orchestrem, v kompletní nebo alespoň redukované orchestrální podobě. Je velmi pravděpodobné, že kdyby na toto téma zapředl recenzent diskuzi s managementem konzervatoře, obdržel by řadu sofistikovaných vysvětlení, proč to nelze – ale co když lze? Co když si to opravdu žádá jen soustředěnější zájem o tyto možnosti? Bylo by myslím více než lákavé a prestižní, kdyby škola produkovala hotové inscenace takových titulů jako v poslední době například Zvíkovský rarášek Vítězslava Nováka (recenzi jsme přinesli zde). Přestalo by se tak jednat „jen“ o školní představení, byly by to studentské inscenace, které možná studenty k jejich uměleckému růstu více podnítí, než sebelepší výprava a režie. Těm, co se podíleli na Bastienovi a Bastience a Veselohře na mostě, bych to ze srdce přál.

Hodnocení autora recenze: 75%

Wolfgang Amadeus Mozart:
Bastien a Bastienka
Bohuslav Martinů:
Veselohra na mostě
Hudební nastudování a klavírní doprovod: Tomáš Hála
Režie a scénická realizace: Gustav Skála
Premiéra 4. února 2016 Divadlo Na Rejdišti Praha

Bastien a Bastienka
Bastien – Kristýna Háblová
Bastienka – Magdalena Vaňková
Colas – Marek Pavlíček

Veselohra na mostě
Popelka – Veronika Prášková
Sykoš – Jan Líkař
Bedroň – Jakub Hliněnský
Eva – Kateřina Zelenková
Učitel – Matěj Kettner
Stráže (mluvené role) – Marek Pavlíček, Martin Kalivoda

www.prgcons.cz
www.divadlokonzervatore.cz