Josef Špaček na Sukově hudebním Štiříně opět na 100 procent

Co si umělec může více přát v nedělním odpoledni? Nabitý sál se skvělou akustikou, krásně naladěný klavír, pana ministra kultury Daniela Hermana a paní Marii Sukovou v první řadě a vnímavé publikum bez kašle a bez potlesku mezi větami. Taková atmosféra kousek od Prahy se najde málokde. Ve velejemných pianissimech by byl slyšet spadnout špendlík. To potom mohou interpreti básnit a posluchači vnímat jak celek, tak každou frázi, každý takt i jednotlivý tón.

Kde je ten diametrální rozdíl ve hře Josefa Špačka při srovnání s ostatními? Podle mého názoru je to jak v neomylné preciznosti, tak v promyšleném uchopení každého díla a každého detailu.

Josef Špaček kouzlil nasazením smyčce, neslyšnými výměnami tahu i gradací frází, které začínal často proti tradici tahem od špičky. Každý akcent je neuvěřitelně měkký, více tahem než tlakem a během celého koncertu jsem nepostřehl ani jeden hrubý nebo nekvalitní tón. Jeho péče je soustředěna na tvorbu zvuku a celé kouzlo jeho hry tkví v dokonalosti vedení smyčce. Intonace je vždy krystalická a zejména rytmická dokonalost v souhře s klavírem je mimořádná. O kvalitě a různorodosti vibrata ani nemluvě. Tak vznikne obraz stejně dokonalý, jaký byl slyšet před několika dny při jeho interpretaci skladatelova Houslového koncertu. Jeho Beethoven byl opravdu mladistvě jarní, jakoby v parku již kvetly růžové rhododendrony a zpíval celý ptačí orchestr. Tempa všech vět byla svižná a klavírní part v podání senzitivního Miroslava Sekery měl široký oblouk, svítil jasnými barvami a úžasně moduloval.

I při provedení dalších skladeb jsem si musel vzpomenout na Mistra Josefa Suka. I on byl stejně tak jako Josef Špaček v každém směru dokonalý. Přepoctivý v přípravě, bez vnějších efektů, bez podbízivosti a oddaný skladateli a jeho dílu. Janáčkovu Sonátu jsem ještě nikdy neslyšel tak démonicky zahrát jako včera. Bylo zde vše. Jak vášeň a náruživost úvodního Con moto, baladická nálada věty druhé, střídmá glissanda v taneční melodii Allegretta i elegično hlavního tématu poslední věty. I zde nutno vyzdvihnout naprosto vyrovnané ideální partnerství Miroslava Sekery, jehož úhozová a dynamická škála umocnila obě úvodní sonáty.

Píseň lásky, op. 7 Josefa Suka, Mazurek, op. 49 Antonína Dvořáka i Schumannův přídavek věnovaný paní Sukové byl šlehačkou na nedělním odpoledním dortu. Vše líbezné, mladistvé, stoprocentně dokonalé.

Hodnocení autora glosy: 100 %

Sukův hudební Štiřín
Josef Špaček (housle)
Miroslav Sekera (klavír)
21. února 2016 zámek Štiřín – Salmův dvůr

program:
Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír a housle F dur, op. 24, č. 5 Jarní
Leoš Janáček: Sonáta pro housle a klavír
Josef Suk: Píseň lásky, op. 7
Antonín Dvořák: Mazurek, op. 49

www.stirin.info