František Václav Habermann (1706–1783) byl, alespoň pokud jde o jeho vlastní dílo, až donedávna téměř zapomenutým skladatelem. Patřil přitom ve své době mezi významné osobnosti nejen pražského hudebního života. Narodil se v západočeském Kynžvartu, studoval na jezuitském gymnáziu v Klatovech a pak kompozici v Praze. Následně pobýval v Itálii a ve Francii, kde zastával funkci ředitele hudby u prince Louise Henriho de Condé. Nejpozději od poloviny čtyřicátých let působil opět v Praze, a to jako regenschori v malostranských kostelích Panny Marie u Kajetánů a Panny Marie pod řetězem. Je připomínán (vedle Josefa Segera) i jako učitel Josefa Myslivečka. Posledních deset let života strávil Habermann v Chebu.
Většina Habermannových děl je ztracena, to však neplatí pro sbírku Philomela Pia vydanou tiskem v roce 1747, která obsahuje šest koncertantních mší věnovaných českým zemským patronům. Jde o dílo, které překračuje středoevropský kontext. Georga Friedricha Händela zaujalo natolik, že hudební materiál z těchto mší použil na více místech svého oratoria Jephta z roku 1751. V posledních letech se mším z této sbírky dostává pozornosti tuzemských souborů staré hudby, a to zásluhou muzikologické a editorské práce Kateřiny Pincové. Opakovaně se jim věnoval soubor Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka, který v roce 2022 pořídil nahrávku nejrozsáhlejší Svatováclavské mše pro Český rozhlas. O rok dříve vznikl studiový záznam Mše ke sv. Ludmile (Ensemble Inégal Adama Viktory), který je rovněž dostupný v archivu na webových stránkách Českého rozhlasu. A právě i tato mše zazněla – v bohatším obsazení – v předvečer svátku světice koncertně.
Mše ke sv. Ludmile i Mše ke sv. Janu Nepomuckému mají předepsaným provozovacím aparátem (počítajícím s klarinami), strukturou střídající sborová, ansámblová a sólová čísla, jakož i dedikací spíše slavnostní charakter. Zároveň jsou však spíše kratší (rozsáhlejší je např. Gloria ve Mši ke sv. Ludmile), střídání jednotlivých čísel či úseků je většinou velice rychlé, text je místy kondenzovaný přes sebe. Působí tak spíše věcně než okázale slavnostně. To mohla být jejich výhoda pro běžnější liturgické užití, pro koncertní provedení, i přes nesporné hudební kvality, to však skýtá určitá úskalí. Rychlý sled předělů občas brání „zaposlouchání“ se do hudby. Zdálo se, že dirigent Marek Štryncl chce slavnostní charakter podtrhnout – například v mocných prodlužovaných závěrech.
Musica Florea pro svůj program využila händelovské linky, když vedle Habermannových mší zařadila dvojici korunovačních anthemů z roku 1727 (HWV 261). Jako druhé číslo programu zazněl anthem My heart is inditing a na závěr Zadok the Priest, což je skladba, jejíž pompézní úvod se stal také předmětem hudební výpůjčky (v upravené verzi slouží jako znělka fotbalové Ligy mistrů). V daných podmínkách se jako spíše nevhodně zvolené jevilo Concerto grosso Op. 6 č. 1 G dur, které program předělilo. V akustice s velkým dozvukem prostě efekt concerta grossa jaksi nevyzněl.
Akustika nijak výrazně nepomohla ani dvacetičlennému sboru, který rozhodně neměl před sebou jednoduché úkoly. V první půli koncertu zvukově poněkud zaostával za orchestrem (první a druhé housle obsazeny po čtyřech), ve Mši ke svaté Ludmile se již poměr více vyrovnal. Především v Händelových anthemech, kde se sborové hlasy dělí, by celkovému dojmu zřejmě napomohlo obsazení zpěváky s větším sólistickým potenciálem, popřípadě obsazení početnější (na Zadok the Priest se do tutti zapojili i sólisté koncertu). Žádoucí velkoleposti se v nich úplně docílit nepodařilo.
V sólovém kvartetu vynikla sopranistka Veronika Hajičová Vojířová svým méně objemným, ale jistě vedeným hlasem, jemuž dodala adekvátní výrazovost. Velké zkušenosti zúročila altistka Sylva Čmugrová. Spolehlivý, i když vokálně poněkud méně výrazný výkon podal tenorista Čeněk Svoboda. V basovém partu se zaujal Jan Kukal například přednesem „Domine Deus“ v nepomucenské mši.
Na atmosféře a vyznění koncertu jako by se trochu neblaze podepsala určitá nervozita nebo roztěkanost (například nevydařený začátek Hosanna po Benedictus v nepomucenské mši), přitom právě četné předěly kladou zvýšené nároky na souhru a soustředěnost. Žádoucí klid nepanoval ani mezi posluchačstvem ve slušně zaplněném kostele u Salvátora. Ruchů bylo dost – slyšet bylo vyzvánějící mobilní telefon i vrzání sedadel.
Koncert každopádně představil Františka Václava Habermanna jako rozhodně zajímavého skladatele, jehož lze bez přílišné nadsázky označit jako „českého Händela“. Dokonce by se dalo říci, že tentokrát byl Habermann nad Händela…
Hodnocení autora recenze: 60%
Musica Florea: „Český Händel“
15. září 2022, 19:00 hodin
Praha, Kostel u Salvátora, Salvátorská 1
Program:
František Václav Habermann: Missa IV, S. Joanis Nepomuceni
Georg Friedrich Händel: Anthem, HWV 261
Georg Friedrich Händel: My Heart is Inditing
František Václav Habermann: Missa II, S. Ludmilae
Georg Friedrich Händel: Anthem, HWV 261
Georg Friedrich Händel: Zadok the Priest
Účinkující:
Veronika Hajičová Vojířová – soprán
Sylva Čmugrová – alt
Čeněk Svoboda – tenor
Jan Kukal – bas
Musica Florea (koncertní mistryně Eva Kalová)
Sbor Collegium Floreum
Marek Štryncl – dirigent
