Hudební rod Scarlattiů a jejich českokrumlovské stopy
Hudební rod Scarlattiů byl velmi bohatý, otec Alessandra Scarlattiho byl hudebník, pět ze sedmi Alessandrových sourozenců byli muzikanti, slavný Domenico Scarlatti byl jeho syn a českokrumlovský zámek nás seznamuje ještě i s Giuseppem Scarlatim.
Když přijedeme do Českého Krumlova a vstoupíme do areálu tamního zámku, je dobré si uvědomit, že jsme vskutku v domově hudby, muzikantské produkce sem patří od pradávna. Právě na zámku v Českém Krumlově vznikla v roce 1552 prvá šlechtická kapela u nás, rožmberská kapela, která je stále živá, a to zpodobněním na fresce na IV. nádvoří zámku. Ovšem hlavní a zcela unikátní klenot je originální zámecké barokní divadlo na V. zámeckém nádvoří. Stavbu započali Eggenbergové už v roce 1680, prvé samostatné zámecké divadlo na českém území. Plnou životnost dali divadlu až Schwarzenbergové, kníže Josef Adam rozhodl v roce 1765 o celkové rekonstrukci chátrající budovy divadla a znovuotevření scény v roce 1768 se pojí právě se jménem Scarlatti. To Giuseppe Scarlatti, synovec Alessandra Scarlattiho má tuto přímou krumlovskou vazbu. „Herrschaftlicher Kappelmeister“ jak jej označují vídeňské archivy, byl totiž domácím učitelem zpěvu Theresie von Schwarzenberg, dcery Prince Josepha I. Schwarzenberga.
Na objednávku zaměstnavatele napsal pro zámecké divadlo operu Dove e amore e gelosia, dílo k oslavě svatby Johanna Nepomuka, syna Josefa Adama. Opera měla premiéru v červenci 1768, Giuseppe Scarlatti dirigoval, aktéry byli pouze členové rodiny a jejich přátelé. To vše dokresluje i hezká historka o lítosti anglického hudebníka a historika Charlese Burneye – když psal svůj proslavený hudební cestopis, tak vyhledávaného Giuseppa Scarlattiho ve Vídni nezastihl, on právě pobýval u Schwarzenbergů v Čechách…
Letos však slavíme Alessandra Scarlattiho (1660–1725), velmi úspěšného skladatele zejména oratorních děl, též oper, napsal jich dobrou šedesátku. Tento kompoziční velikán tak velmi uznávaný, hraný a oblíbený upadl pro moderní dobu jaksi v zapomnění, tím víc je aktuální krumlovská připomínka cenná.
La Guerriera Costante/ Věrná bojovnice je komická opera (commedia in musica). Alessandro Scarlatti ji napsal v době svého prvého římského působení (1679–1683) na libreto Flavia Orsiniho. Uvedena byla u příležitosti oslav narození Ludvíka Bourbonského, vévody burgundského, vnuka francouzského krále Ludvíka XIV, a to jako intermezzo mezi jednotlivými dějstvími komedie v próze La Dama di Spirito Geloso od téhož Flavia Orsiniho (1620–1698), vyhledávaného libretisty. Partituru této rané Scarlattiho opery, kterou psal jako mladík dvacetiletý, vyhledal iniciátor novodobé světové premiéry díla Ondřej Macek ve Vatikánské knihovně.
Věrná bojovnice: komedie v hudbě i obraze
La Guerriera Costante – Věrná bojovnice je opera z dvorského prostředí o šesti postavách: Fidalba, královna portugalská (Kamila Zbořilová soprán), Alfoso, rádce z královského rodu (Petr Svoboda baryton), Olindo, velitel královských stráží (Tomáš Lajtkep tenor), Clorinda, vydávající se pod jménem Oreste za muže (Dora Rubart-Pavlíková soprán), Faldiglia, servo Buffo, bláznivý sluha (Ivo Michl basbaryton), Rosino, panoš u dvora (Eva Benett soprán). Děj opery je vhled do dění u královského dvora, poklidné testování vztahů a sociálních pozic všech aktérů.
Královna Fidalba a její rádce Alfonso se ujišťují o spolupráci na zachování prospěšné vlády pro portugalskou Lusitánii. Hned první výstup nám napoví v podstatě monodické zhudebnění, též jazykový styl celého díla. Je oduševněle poetický s dobově nezbytnými příměry a odkazy na antické božstvo. Alfonso se v mysli přimyká k stookému obru Argusovi, bdělému hlídači, v řecké mytologii symbolu ostražitosti, zároveň v poslední, melancholické části své árie „Sono incerte di quiete gradita/ Nejisté jsou všechny chvíle“ vyjeví tíži svého postavení a své zodpovědnosti.
Árie Královny otevírá operu, dáma s žezlem, ač promlouvá k Alfonsovi, celou svou vstupní árii zpívá na scéně sama. Tento režijní záměr, soustředit pozornost k právě zpívajícímu aktéru, je dobově pravdivý, pěvec svým výstupem i gestikou oslovoval především přihlížející šlechtu, ještě se nejednalo o dramaticky ztvárněnou konverzaci našich divadelních scén. Dojde k proměně: Fidalba s Alfonsem rozmlouvali v zámku, nyní Oreste o samotě v zahradě, jen s drobným portrétem, který laská, líčí svou situaci: „Infelice Clorinda, a quali strani eventi/ Nešťastná Clorindo, k jakým podivným příhodám tě přivedl osud…“ Ta árie milostného vyznání vyjevuje vše – Oreste je za muže převlečená Clorinda, která přispěchala k lisabonskému dvoru, aby byla nablízku své ztracené lásce, veliteli stráží Olindovi a mohla tak inkognito zjistit, zda ji ještě miluje. Rozsáhlá árie má středovou da pasáž capo, jež posuzuje, zda jsou větší muka v lásce, či trýzeň v podsvětní u Kókytu, řeky nářků.
Také Olindo, velitel královských stráží rovněž o samotě přiznává svá duševní muka, rozpolcení a smutek nad útěkem před Clorindou i marnost poct, kterými jej zahrnuje královna. „Ah che dubioso amante, e vivo, e moro/ Ach jako nerozhodný milenec žiji a umírám“… Další postavou, jež se představuje, je sluha Faldiglia označený jako servo bufo – bláznivý sluha. Je to postava buffo, bavitel i důvěrník, něco jako prototyp šaška, zavedený v pozdějších dobách ve dvorských službách a uměleckých ztvárněních. Ve své árii odkrývá všeliká úskalí služby u dvora a s Alfonsem, královniným rádcem si posléze zcela proti pravidlům korektnosti šeptají tajemství, Faldiglia vyznává své obavy, že šibal Oreste „Con la forza del suo dardo habbia punto il regio core/ Silou svého šípu zasáhl královské srdce“. Konečně se představuje i páže Rosino a prohlašuje, že je to k zbláznění sloužit u dvora, zároveň si dělá legraci z Faldiglia a ten, když už předtím vyznal svou zálibu ve víně a že jeho dámou je hospoda, dá své gustýrovací árii v závěru hezký aforismus: „Formi castelli in aria ambitioso cor fra tema, e spene: Il Theatro del Mondo ha belle scene./ Ať si ctižádostivci staví vzdušné zámky mezi strachem a nadějemi: divadlo světa má krásné jeviště.“ Tak končí první jednání a jelikož se zpívalo o vínu, následuje balet pijanů.
Jestliže prvé dějství nám představilo všech šest účinkujících pěvců a královnino okouzlení Orestem, ve druhém dějství se zhušťují výpovědi vztahů, také hudební vyjádření se zvýrazňuje. Působivé je střídání výstupů osvětlujících královnino okouzlení Orestem a komických výstupů panoše Rosina se sluhou Faldigliou. V těch svých roztomilých špičkováních se častují ironickými přívlastky, Faldiglia označuje Rosina za „malitia e quinta essenza – vejlupek zlomyslnosti.“ Rosino mu to oplatí, označí jej za „šerednou tlamu“/brutto mostaccio“ ošklivého parchanta.
Klíčové je setkání Oresta s Olindem. Oreste ve služební hierarchii vůči veliteli stráží zůstane stát opodál, nicméně dobře registruje Olindovo psychické rozpoložení. Skladatel dal Olindovi krásnou koloraturní árii, v níž vyznává svou minulost i nově prožívanou skutečnost své žárlivosti na Oresta, který královně učaroval. Oreste dává jasnou radu: „D´un alma generosa vanto primiero e superar la sorte/ Přední chloubou ušlechtilé duše je přemáhat osud“ a nedává se poznat. Je to výstup, jež Orestovi dává naději, vznešená gesta i doprovod violoncell i theorby a hudební dohra ji umocňují. Královnina touha po Orestovi stále sílí, opět buffozní výstup posouvá děj. Faldiglio označuje Rosina za haluz trní a jelito prostořeké a ve své charakteristické árii s mnoha da capo verši jasně stanovuje své poslání „Campare, e lasciar dire, non attristarsi mai/Žít a nechat lidi mluvit, nikdy se nermoutit“ (vždyť je servo buffo), „Megl‘e poco godere, per non esser costretto a intisicchire/Lepší je radovat se z mála než scházet na úbytě!“
Další milostný duet královny s Orestem má projev vznešenosti, královna se závojem, který jí nesou pážata, poeticky, však už zcela otevřeně nabízí Orestemu svou lásku, on ji ovšem moudře odmítá „Se del desio spiegar i vanni ardissi d’un nobile sembiante al vago sole, qual Icaro novello con brame inavedute vicini temerei le mie cadute. /Kdybych se opovážil rozepnout perutě touhy k půvabnému slunci nějaké ušlechtilé tváře, jako nový Ikaros bych se obával blízkého pádu.“ Královna jej do lásky k sobě opakovaně a vzrušivě povzbuzuje, Oreste pak o samotě znova vzpomíná na Olinda. Nový posun děje nastane, když Olindo posílá po Rosinovi Královně kytici, prý od zahradníka, ukryl v ní však svůj dopis, aby Fidaldě odkryl žár svého nesmělého srdce. Ta květinová árie dává Rosinovi krásné pěvecké zvýraznění, též Královnin výstup, když čte milostný dopis, má bohaté fasety, od šepotu až po výraz radosti a díků Amorovi. Mylně se totiž domnívá, že je to dopis od Oresta, v němž jí vyznává lásku. Tak jako panoš Rosino se sluhou Faldigliem druhé dějství humorně začali, jejich humorným výstupem s báječně vtipným střídáním hlasů dějství i končí. Ostatně komický výstup v začátku a konci dějství patří ke Scarlattiho operním charakteristikám. Pravým finálním závěrem dějství je samozřejmě balet, tentokrát balet bojovníků.
Třetí dějství dává exkluzívní prezentaci Oresta. Vyháněn od dvora žárlivým velitelem stráží Olindem a královniným rádcem Alfonsem, účtuje Olinda/Oreste svůj život. Přirovnává se k Tantalovi, též trpí v mukách, přiznává si, že by odsud i odešla, leč Amor jí svazuje nohy. V této velké árii Oreste promlouvá k Olindovi, ačkoliv všechny své city vyjadřuje opět zcela o samotě. Užívá pro Olindu mnohá antická přirovnání – že sál mléko od hyrkánské tygřice, některou Megeru, Fúrii měl za kojnou, označuje jej za krutého, když ji od dvora vyhání, své utrpení přirovnává k utrpení Titya, obra odsouzeného k věčnému trestu v podsvětí. Árie je bohatá svou výrazovostí, zejména centrální výpověď – „Ah crudele, e vuoi ch’io mora!Io ti seguo, e tu mi fuggi /Ach krutý, ty chceš, abych zemřela! Já tě následuji a ty mi prcháš…“ V celé árii je mnoho veršů opakovaných tak organicky, že opakování sotva postřehneme, jen lépe postihneme zpívané. Také Královna si naříká nad svým osudem, nad odmítnutím lásky, kterého se jí dostalo, také zde je každá sloka efektně opakována. Kruciální je výstup Faldiglia, který se rozhodl říci Královně pravdu – Oreste neodchází z vlastního rozhodnutí, to Olindo jej vyhnal. Královna okamžitě reaguje, Olindu uvrhne do žaláře, na jeho místo dosadí Oresta. Následný děj je nasnadě: Oreste vyprosí milost pro Olinda a pak sám vyzná Královně celý svůj příběh, celou svou situaci je Clorinda, která sem přišla z lásky k Olindovi. Jejich láska a rozhodnutí k svatbě dá punc i rozhodnutí Královny Fidalby, vítá Alfonse jako svého chotě.
La Guerria Costante, poetický vzorník postav u dvora, diskrétní vhled do jejich vztahů, oživený a prohloubený dvojakou postavou ženy vydávající se za muže, vtipně načrtnutý příběh lásky. Milostný příběh zhudebněný prostou melodikou, vzácná ukázka úplných počátků opery, nota bene z pera skladatele začátečníka. Pravdivá ukázka šlechtické zábavy, není pochyb, že s takovým představením zcela souzněli.
Tuto autentickou ochutnávku rané kapitoly rané italské barokní opery nám dal skvělý soubor Hof-Musici, Dvorní hudebníci, specializovaní právě na hudbu 17. a 18. století. Soubor založený a vedený Ondřejem Mackem je residenčním souborem Festivalu barokních umění v Českém Krumlově a novodobé premiéry barokních oper jsou jejich specialitou. Fungují už víc než třicet let, hrají samozřejmě v barokních kostýmech a na dobové nástroje, tentokrát to byly dvoje housle, violoncello da spalla, violoncello, theorba, barokní kytara a harpsichord, na nějž hraje Ondřej Macek, který též diriguje. Účinkující pěvci patří k souboru Hof-Musici dlouhodobě, jsou to renomovaní barokní specialisté, což je na souhře a autenticitě projevu znát. Předvedli krásu bel canta v jeho počátcích, tedy v krásně ariózní formě ještě jen se skrovnými zdobnými prvky, tedy s velmi důslednou stylovou čistotou a v této dokonalé souhře mně ani nepřipadne vhodné jejich projevy individualizovat, byli zkrátka každý ve své roli vynikající.
Také režisérka Zuzana Vrbová je dlouhodobou spolupracovnicí Hof-Musici, u zrodu Festivalu barokních umění v Českém Krumlově je od počátku Její znalost pravidel a požadavků barokní gestiky je zcela autentická, vychází ze znalosti historických pramenů, navíc obohacených vlastní znalostí zpěvu. Postavám Věrné bojovnice dala umírněná dvorská gesta, jen panoše Rosina a sluhu Faldiglia nechala po právu komiky naplno rozehrát barokní herecký styl. Pro představení byly využity všechny tři proměny scén, které má divadlo k dispozici, zámecký interiér a zahrada. Jako kulisa sloužila královně v jedné scéně v zahradě lavička, královský trůn pak byl v závěrečné scéně v královském paláci.
Balet jako nedílná součást barokní opery
Barokní balet patří k barokní opeře neodmyslitelně, La Guerriera Costante má baletní scénu vždy na závěr dějství. Po prvním balet pijanů s výmluvnými demižóny, balet bojovníků s gesty krásně laděnými s hudbou dovršil druhé dějství a finální balet dam a kavalírů, členěný do několika proměnných seskupení byl líbivým závěrem celého představení. Poznali jsme taneční soubor Epochal Dances, před několika lety jej založila Veronika Rehbergerová, choreografii historických tanečních forem se soustředěně věnuje se znalostí a vtipem. Pěvci vystupovali v kostýmech, které dle dobových pramenů a požadavků režisérky Zuzany Vrbové a kostymérky Ireny Křížové ušila českokrumlovská krejčovská firma Mileny Kamlachové, rovněž stálé spolupracovnice zámeckého divadla. Iluze autentického živého živého vstupu do dávné minulosti má takřka nevyčíslitelné detailní požadavky, La Guerriera Costante se specializovaným a zaníceným účinkujícím vydařila naplno, jasně promluvila jazykem operních barokních počátků.
Živá podoba barokní minulosti
Specifické představení této barokní perličky mělo zcela specifické publikum barokních znalců a nadšenců z mnoha zemí, několikajazyčný program s kompletním libretem byl důležitou samozřejmostí, který však před představením nebyl čas prostudovat. U opery, jejíž děj je bez třesků a převratů, lahodná sublimace lidských vztahů charakteristické skupinky lidí, nabízí se otázka, zda v začátku představení, v oficiálním přivítání v barokním divadelním klenotu a oznámení všech zákazů nahrávek a fotografování, nemělo být i galantní uvedení, prezentace sexteta účinkujících postav. Pomohlo by se tak všem, kteří po celou dobu přinejmenším prvého dějství naplno tápali, kdo je kdo. Vždyť v divadle, jehož jediným osvětlením jsou svíčky na jevišti, v orchestřišti (hráči je na přestávku vždy sfouknou) i v hledišti věru nelze nic dolistovat a přečíst.
Alessandro Scarlatti: La Guerriera Costante/ Věrná bojovnice (Commedia in musica poprvé uvedená v Římě roku 1683, novodobá světová premiéra)
19. září 2025, 18:00 hodin
Barokní divadlo Český Krumlov
Libreto: Flavio Orsini
Nastudováno v italštině
Účinkující:
Kamila Zbořilová – Fidalba, královna portugalská, soprán
Petr Svoboda – Alfonso, rádce z královského rodu, baryton
Tomáš Lajtkep – Olindo, velitel královských stráží, tenor
Dana Rubart-Pavlíková – Clorinda pod jménem Oreste, soprán
Ivo Michl – Faldiglia, bláznivý sluha, basbaryton
Eva Benett – Rosino, panoš u dvora, soprán
Soubor barokní hudby Hof- Musici
Ondřej Macek – dirigent
Taneční soubor Epochal Dances
Veronika Rehbergerová – choreografie
Zámečtí divadelní mašinisté
Režie a barokní gestika: Zuzana Vrbová
