Bratislavský koncert byl zároveň poslední, šestou zastávkou evropského turné s tímto programem. Jak je veřejně známo, již loni pořádali Constellation spolu se Sirem Gardinerem koncertní tour po evropských destinacích, dokonce v hamburské Elbfilharmonii se jim podařilo původnímu Monteverdi Choir & Orchestras přímo „vypálit rybník“ a vystoupit s identickým programem o týden dříve. Z obsazení nového souboru je znát, že mnozí hudebníci, kteří s tímto dirigentem spolupracovali dlouhé roky, nyní přešli do nového souboru a viditelně přispívají k dobré vzájemné chemii. Nejprve se mi na první poslech zdálo, že výkon a sehranost souboru nejsou tak vybroušené, jako jsme slýchali u Monteverdi Choir & Orchestras. Vyplatilo se ale počkat do druhé půle, kde se naplno rozehráli a rozezpívali. Sir John Eliot nezklamal a převedl bohatou dávku své originální interpretační invence.
Program zahájila předehra ke Snu noci svatojánské – část, kterou napsal Mendelssohn v 17 letech, náročná na orchestrální virtuozitu, zvlášť pro smyčce. Poněkud mě zklamal nedostatek zvukové balance, především v dřevěné harmonii, zvláště flétny nasazovaly nevyrovnaně a zněly příliš syčivě. Na několika místech na mě provedení působilo, jako by ztrácelo směr.
Vše ale vynahradily brilantní žesťová sóla včetně lahodně znějící ofikleidy. Po předehře se ukázalo, že aby mohla zaznít kompletně celá scénická partitura, koncipoval dirigent (anebo režisér, který nebyl uveden) provedení jako poloscénické s užitím zkrácené verze Shakespearova originálního anglického textu. Nejsem fanouškem takových poloscénických provedení, kde se umělci v lehkém náznaku kostýmu pokouší odehrát divadlo na metru čtverečním pódia jako kdyby šlo o skutečnou scénu, nicméně v tomto případě jsem změnil názor: poloscénické aranže byly vkusné a herecký projev jednotlivých představitelů – jak pěveckých sólistů, tak sboristů – byl zajímavý, nepřehrávaný, se zdravou dávkou nadhledu a humoru. Uvítal bych však znělejší dikci, zvlášť u ženských představitelek – s čestnou výjimkou představitelky Puka (v programu nebylo uvedeno jméno). Ačkoli mi Shakespearovská angličtina není cizí, musel jsem na mnoha místech nahlížet do textu, který byl otištěn v programu. Snad byla také na vině akustika sálu, která s mluveným slovem nepočítá.
Co se týče pěveckých výkonů, naprosto perfektní výkon podal ženský sbor. Krásný, zdravý, čistý zvuk a i přes ne zcela snadné rozmístění na dokonalá souhra. Sólové role – jak mluvní, tak pěvecké, ztvárnili také pěvci, včetně těch, kteří v druhé části večera posílili sbor.
Víceméně anachronicky na mě ovšem zapůsobil pěvecký styl První (Sam Cobb) a Druhé víly (Rebecca Hardwick). Těžko říct, zda se pro rovný, barokní zpěv rozhodly samy, nebo na tom trval dirigent, dílo mělo přece premiéru v roce 1843, tehdy byla pěvecká estetika už úplně jinde.
Provedení mělo celkově švih a dirigent vypointovaně reagoval hudbou na události v jednotlivých scénách.
Ze známých hudebních čísel bych zmínil slavné Scherzo se sólovými flétnami, které navzdory rychlému tempu brilantně a srozumitelně přednesly toto prakticky konkurzní číslo. Připadalo mi, že celkové tempo lehce zrychlovalo, dovedl bych si představit více klidu, nicméně nepřekročilo mez hratelnosti a to je podstatné.
V nejslavnější části – Svatebním pochodu, kde se zdá už sotva možné vymyslet interpretačně něco inovativního, Sir John překvapil a to určitě nejen mě: rondově se vracející téma osvěžil malými agogickými vlnami směrem k návratům tématu. Velmi zajímavé a zároveň přirozené.
Moji pozornost také upoutala Marcia funebre, jejíž motivický materiál mohl být jednou z inspirací pro smuteční pochod v Mahlerově První symfonii. U poslední promluvy Oberona a Puka, doprovázené prokomponovaným melodramem, bylo takřka cítit, jak publikum tajilo dech. Celkově propracovanou stavbu ještě podtrhla nuancovaná práce s dynamikou a mohutná forte, až mě překvapilo, jaké síly mohou nástroje 19. století dosáhnout, aniž by zvuk působil hrubě nebo ztrácel barvu.
V druhé půli koncertu se dobrý dojem ještě umocnil. Přibylo větší obsazení sboru a také koncentrace hudebníků. Zazněla zřídka hraná Mendelssohnova kantáta První Valpuržina noc z roku 1833, jenž užívá poetický text Johanna Wolfganga Goetheho, který na pozadí magických rituálů Filipojakubské noci popisuje střet starých pohanských kultů s přicházejícím křesťanstvím. Děj se odehrává na hoře Brocken v německém pohoří Harz za časů tažení Karla Velikého. Ačkoli je tématika a nádech Goethovy balady velmi temná, zvolil Mendelssohn, zvláště k vykreslení pohanských rituálů, šťavnatou, odlehčenou, optimistickou hudbu a barevnou orchestrální sazbu. Temné barvy a chromatičtější harmonie se začnou objevovat až teprve v momentech, kdy pohanští druidové usoudí, že je nutné proti křesťanským bojovníkům aktivně zasáhnout „vidlemi a háky“ a i jinak je vystrašit. Árie se začínají svou komplexitou předznamenávat Wagnerovskou sazbu. Kantáta končí oslavou pohanství – odporu proti náboženskému absolutismu – a symbolu duchovní a filozofické svobody.
Hlavní důraz v Gardinerově interpretaci bylo vyjádření divokosti a nespoutanosti hráčsky i pěvecky dost exponované hudby. Sbor a sólisté měli v už tak hybných partech náročné skoky do nejvyšších rejstříků. Velmi mě také zaujala zvukomalebně pojatá až šeptem dramatizovaná výslovnost textu, ve kterém druidové popisují, jak křesťany zažene hluk, rituály a houkání sýčka se sovou. V této části se hudba také slyšitelně – a podle pramenů cíleně – inspiruje hudbou ze scény Vlčí rokle Weberova Čarostřelce, je ale více prokomponovaná, dokonce kulminuje fugatem. Vítězství pohanů oslavuje Mendelssohn „chorálem“ Die Flamme reinigt sich vom Rauch, který nemůže zapřít inspiraci bachovských kantát.
Obsahovou excentričnost a živelnost Gardiner udržel perfektně pod kontrolou vyrovnaným a výborně promyšleným tempovým rozvrhem, byl inspirující, energie z něj přímo sršela tisíci volty. Opět jsme slyšeli až nečekaně mohutná forte, tentokrát i na dlouhých plochách. Sbor v této části nebyl tak nadzemsky přesný, jako v první části koncertu, ale o to více spontánně provedení působilo. Už jenom proto, že kantáta začíná bujaře, pokračuje dramaticky a končí stále divočeji, musím zdůraznit, že se nedostavilo žádné přehlcení nebo otupení, které by takové dílo mohlo na posluchače mít. Ze sólistů mě v každém případě zaujal basbarytonista Alex Ashworth v roli druida a temný mezzosoprán Sarah Denbee, která navzdory úloze křesťanky vyděšené brutalitou pohanů, nepodlehla pokušení o přehnanou dramatizaci. Výslovnost němčiny u všech pěvců byla příkladná.
Nadšené ovace ve stoje jen potvrdily, že John Eliot Gardiner je zpět a ještě zdaleka neřekl své poslední hudební slovo.
The Constellation Choir & Orchestra
20. září 2025, 19:30 hodin
Koncertní síň Slovenské filharmonie, Bratislava
Program:
Felix Mendelssohn Bartholdy: Sen noci svatojánské, op. 21 & 61
Felix Mendelssohn Bartholdy: První Valpuržina noc, kantáta, op. 60 pro sóla, sbor a orchestr
Účinkující:
The Constellation Choir & Orchestra
Sam Cobb – soprán
Rebecca Hardwick – soprán
Sarah Denbee – mezzosoprán
Graham Neal – tenor
Jonathan Hanley – tenor
Peter Edge – barytón
Alex Ashworth – bas
Sir John Eliot Gardiner – dirigent
