Fluō je nové jméno na české umělecké scéně. Co vás vedlo k tomu založit vlastní uskupení? Jaká byla ta úplně první jiskra?
Natálie: Fluō vzniklo celkem organicky. Než o náhlý nápad šlo spíš o dlouhodobý proces, kdy v nás postupně rostla potřeba tvořit ve vlastních podmínkách. Chtěli jsme vytvořit něco, co nebude jen soubor, ale platforma, kde se prolínají různé formy umění– tanec, výtvarno, hudba, design, filozofie.
Robert: Pamatuju si jeden moment, kdy jsme pár let zpátky s Natálií seděli v kavárně. Povídali jsme si tehdy o našich snech a vizích, co bychom chtěli v umění dělat, jaké spolupráce by nás lákaly, jaké ideální prostředí bychom chtěli kolem sebe mít. Vzpomínám si, že tehdy to byly spíš úvahy do budoucna, možná i trochu naivní sny, ale ty myšlenky přetrvaly a o nějaký čas později jsme se k nim vrátili. Uvědomili jsme si, že je vlastně můžeme zkusit zhmotnit. A tím se zrodilo Fluō.
Co přesně slovo Fluō znamená a odkud pochází?
Natálie: Vycházeli jsme se slova flow, které reflektuje náš způsob tvorby. Líbilo se nám toto slovo, ale to už je v dnešní době trochu nadužívaný pojem. Hledali jsme jeho původní význam a došli jsme k latinskému fluō, v překladu „já plynu“. Chtěli jsme něco, co má hlubší význam a zároveň i vizuálně dobře funguje.
Říkáte o sobě, že jste umělecká laboratoř. Co všechno si pod tím máme představit? A jak bude vypadat taková „tanec + design + hudba + UMPRUM + ČVUT“ alchymie?
Robert: Cílem bylo propojit umělce z různých směrů a vytvořit tak síť, která nás propojí. V našem týmu jsou umělci z různých oblastí – tanečníci, výtvarníci, kostýmní návrháři, hudebníci. Spolupracujeme například s talentovanou módní návrhářkou Hankou Valtovou, malířem Davidem Krňanským nebo choreografkou Carol Isach. Tu jsme oslovili, aby vytvořila choreografii pro naši premiéru.
Nesmíme zapomenout ani na naše tanečníky – Oldřišku Neumannovou, Ennia Zappalà (minulou sezonu byl nominovaný na Cenu Thálie), Natálii Paulasovou a mě. Plánujeme však tým tanečníků do budoucna ještě rozšířit.
Natálie: Myšlenka vytvořit podobnou laboratoř vznikla už během mého studia na konzervatoři, kdy jsem psala absolventskou práci o Les Ballets Russes Sergeje Ďagileva. Fascinovalo mě, jak dokázal propojit kvalitní umělci své doby. Podobně \se snažíme vystavět i náš tým. Doplnila bych, že máme také Martina Krčmáře (Noir), který byl můj spolužák na konzervatoři a potom více inklinoval k hudbě. Dále také skvělého grafického designéra Jana Matouška, oceněného Czech Grand Design, nebo Petra Stupku, mladého multiinstrumentalistu a violoncellistu z Brna. Dohromady to vytváří takovou hezkou různorodou fúzi.
Jak se vám daří spolupracovat s tak rozmanitým týmem? Nese to nějaká úskalí?
Natálie: Zatím nám to překvapivě dobře funguje. Myslím, že je to tím, že jsme všichni propojení společnou motivací – tvořit umění, které je inovativní. Samozřejmě, čím širší tým, tím víc je potřeba udržovat komunikaci a koordinaci. Naše rozmanitost je naší výhodou.
Robert: Z mé strany bych zdůraznil, že nám týmová práce funguje hlavně díky otevřené a upřímné komunikaci. Snažíme se vytvářet prostředí, kde je možné všechno si vyříkat, předložit své nápady, ale i říct, že něco nefunguje.
Máte jako tým nějaké rituály nebo drobnosti, které vás během tvorby drží pohromadě?
Robert: Na začátku to bylo poměrně divoké, každý z nás má vlastní provoz, někteří členové týmu byli v zahraničí, často jsme se míjeli. Projekt vznikl už rok a půl nazpátek a s choreografkou jsme komunikovali na dálku. Ale postupně si vše sedlo.
Nemáme nějaké pevně dané rituály, ale drží nás pohromadě sdílený cíl, otevřenost a vzájemná důvěra. Společně se pořád učíme, jak vést tým, jak se navzájem podporovat, takže náš systém si stále hledáme za pochodu.
Kde se tedy scházíte a jaké máte prostory na trénování?
Robert: Jsme velice vděčni Dekkadancers, kteří nám umožnili zkoušet v prostorách Jatek78. Bez jejich podpory bychom tak intenzivní přípravu zvládali jen těžko.
Natálie: Je skvělé mít kolem sebe komunitu, která chápe, jak náročné je něco budovat od nuly, a která je ochotná pomoct.
Co vás osobně na téhle interdisciplinární spolupráci nejvíc baví?
Robert: Nejvíc mě baví sledovat práci ostatních. Když vidím, jak někdo z týmu přistupuje ke své disciplíně, jak tvoří, přemýšlí, často mě inspiruje víc než cokoliv jiného. Líbí se mi, jak tam vzniká přirozený dialog mezi obory.
Natálie: Myslím, že právě schopnost být otevřený nápadům druhých a novým podnětům dělá z člověka umělce. V tomhle typu spolupráce člověk přirozeně opouští svou komfortní zónu a nechává nahlédnout do světů, které by sám nevytvořil. To mě nesmírně obohacuje.
Vaše první celovečerní dílo nese název JARO. Co to pro vás symbolizuje?
Robert: JARO pro nás symbolizuje především transformaci. Není to doslovně o ročním období, ale spíš metafora změny a proměny. Inspirací nám bylo jedno téma z Natálčiny diplomové práce, kde se zabývala prostorovostí tanečníka a jeho vztahem k divákovi. Zabývala se také rituálem v tanci, a právě od něj jsme se odrazili.
Natálie: V našich představeních chceme divákům předat něco víc než jen pohyb, hledáme přesah, který rezonuje s aktuálním životem. JARO odráží naši uspěchanou současnost. Pro mě osobně JARO symbolizuje také vlastní transformaci.
Na premiéru se chystáte do Kláštera Plasy, to není úplně běžný prostor pro tanec. Proč jste si vybrali právě toto místo?
Natálie: Moje kamarádka Kateřina Plachá krátce v tomto klášteře pracovala a přemýšlely jsme, že by bylo hezké uspořádat zde nějaké představení. Klášter nás nadchl svou výraznou duchovní atmosférou. Měli jsme možnost podívat se i na letní refektář, který běžně není přístupný veřejnosti, a právě do něj jsme se zamilovali.
Robert: Je to opravdu působivý prostor s vysokými stropy a velkými zdmi, ideální místo, kde si „hezky zatančit“. Shodli jsme se, že nechceme vystupovat jen na typických divadelních scénách, ale hledáme i místa, která nejsou tradičně určena pro tanec. V Praze stále hledáme vhodné prostory, ale Klášter Plasy nás okamžitě nadchl.
Co všechno mohou diváci během večera očekávat, je to čistě taneční zážitek, nebo se mísí i další prvky?
Natálie: Ačkoliv máme spoustu nápadů a jsme spíše maximalisté, rozhodli jsme se nevzít si hned to největší sousto. Lákalo nás jít spíše cestou smyslového vnímání a otevřít divákům základní smysly a vjemy. V představení nepůjde jen o tanec. Zkoumáme možnosti sdělení cestou performativních esejí. JARO je pro nás metaforou změny, návratu k sobě samým a vývoje.
Premiéru chceme držet při zemi, s minimem speciálních efektů, aby prostor sám o sobě mohl vyprávět svůj příběh. Ten je velmi specifický, má silnou energii a jedinečný charakter. Chceme také divákům umožnit chvíli spočinout v prosté přítomnosti. Měli bychom dodat, že inscenace vznikla za finanční podpory ministerstva kultury a Nadace Život umělce,pod záštitou Národního památkového ústavu.
Jaký pocit nebo otázku by si měl divák odnést domů po JARU?
Robert: Nechceme divákům měnit život nebo moralizovat. Neradi bychom je ochudili o možnost si smysl představení objevit.
Natálie, s několika otázkami bych se ráda obrátila vyloženě na vás. Máte pocit, že s projektem JARO začínáte novou etapu, jako tvůrkyně i jako člověk?
Natálie: Určitě ano. Cítím teď takový přerod ve všem, v pracovním i osobním životě. Naše kariéra se nedá oddělit od naší osobnosti a práce a život se vzájemně prolínají.
Jak vypadá váš ideální tvůrčí den a kolik prostoru si v něm necháváte pro chaos?
Natálie: I když chaos mám ráda, mé klasické baletní základy mě od malička učí dát mu určitou strukturu. Ideálně začínám den ranním tréninkem. V tomto projektu mi zároveň vyhovuje, že si můžeme tvořit vlastní plán. Velkou radost mi také dělá, že se od sebe vzájemně učíme, což podporuje tvůrčí schopnosti, flow a inspiraci, a umožňuje samostatné vzdělávání.
Máte za sebou spolupráce s Laternou magikou, Pražským komorním baletem i vlastní autorské projekty – jaký nový prostor vám Fluō jako umělkyni otevírá?
Natálie: Fluō mi spojuje všechny mé dosavadní zkušenosti. Pamatuju si, jak jsem si po jedné zkoušce v angažmá v Plzni psala do deníčku své životní vize do budoucna. Tehdy jsem si tam napsala, že bych si přála mít vlastní uskupení, ale připadalo mi to úplně nereálné. Pamatuju si, jak jsem se tomu tehdy sama smála, a teď vidím, že to byl začátek něčeho, co se skutečně děje.
Roberte, vy za sebou máte silné klasické zázemí. Co vás přivedlo právě k současnému tanci?
Robert: Řekl bych, že angažmá v Brně. Měl jsem možnost tančit choreografie Edwarda Cluga, Johana Ingera, Dana Datcu a Carol Isach, a tehdy jsem si poprvé opravdu „přičichl“ k současnému tanci. Začalo mě to hodně bavit, byla v tom možnost experimentovat a hledat vlastní styl.
Co vás na současném tanci a performativním umění momentálně nejvíc baví nebo fascinuje?
Robert: Baví mě jeho svoboda a otevřenost. Nejsou v něm žádné hranice a člověk může volně experimentovat s pohybem i emocemi. Fascinuje mě, jak zde vše vzniká spontánně a jak se všechny prvky propojují do jedinečného momentu.
Jakou roli máte v týmu nejraději – umělec, manažer, produkční, vizionář, nebo všechno dohromady?
Robert: Nejraději mám roli tanečníka, protože je mi to nejvíce vlastní a nejvíc naplňuje. Zároveň se ale učím i dalším rolím. Rád věci organizuju, a propojuju nápady celého týmu. Baví mě sledovat, jak ostatní pracují, inspirovat se jejich přístupem.
JARO je první, ale jistě ne poslední. Kam se bude Fluō ubírat dál?
Robert: Rádi bychom si do budoucna vytvořili stabilnější zázemí, kde bychom mohli zkoušet a posouvat se dál. Plánujeme také otevřít cestu k zahraniční spolupráci, aby naše projekty mohly získat širší publikum a nové možnosti. Plánujeme také na příští rok ještě jeden projekt – premiéru, kterou nebudeme zatím zcela prozrazovat. Půjde o detailnější propojení tance, techniky a filozofie.
Natálie: Chceme dál rozvíjet multidisciplinaritu, zkoumat vztah diváka a tanečníka a budovat uměleckou laboratoř. Pokud bychom měli zázemí, rádi bychom se soustředili i na workshopy pro veřejnost a současně s tím rozvíjeli schopnosti našeho týmu.
Na co jste při práci na JARU nejvíc pyšní a co vás překvapilo během procesu?
Robert: Jsme pyšní na to, že jsme za pouhé čtyři týdny intenzivní přípravy – prakticky každý den – zvládli vytvořit celovečerní inscenaci. Překvapilo mě, kolik různých rolí jsme museli během procesu prožít. Kromě tance jsme řešili i organizaci celého týmu, produkci, světla, techniku. Byla to pro nás, jako tanečníky, nová zkušenost.
Natálie: Mě překvapilo, že i když jsme všichni zdatní v komunikaci, ukázalo se, že jí není nikdy dost. A jsem pyšná na to, že se nám daří i skrze velké tvůrčí nasazení udržet přátelské vztahy. A to je na celém tom našem projektu to nejcennější.
Teď už snad jen dodám, že premiéra JARA se koná 28. září v Klášteře Plasy a repríza se uskuteční 13. listopadu v plzeňské Moving Station.
