Co jsem stihla
Na letošním 33. ročníku s šestnácti produkcemi hlavního programu jsem jich zvládla třináct. Národní divadla reprezentovaly pražský Wernisch na libreto Ivana Wernische ve spolupráci s Janem Nebeským, režisérem inscenace, a dramaturgyní Janou Sloukovou, brněnští Vlastenci Petera Morgana v režii Jakuba Šmída a bratislavský Tatarka, adaptace literární tvorby Dominika Tatarky režisérem Dávidem Paškou.
Z inscenací zřizovaných divadel se na festival dostal z Divadla Petra Bezruče Ibsenův Nepřítel lidu, (režie Jan Holec), z Divadla na Zábradlí Paní Dallowayová Virignie Woolfové v adaptaci Anny Klimešové a Kateřiny Součkové (režie Anna Klimešová), ze Slováckého divadla Tramvaj do stanice touha Tennessee Williamse (režie Anna Davidová) a z ústeckého Činoherního studia Červotoč Layly Martínez (režie Eliška Říhová).
Zastoupení nezávislých divadelních scén bylo skrovné – viděla jsem pouze inscenaci Noční můry s ptákem Marabu Irvina Welshe (režie Tomáš Ráliš) pražské Meetfactory (a nestihla jsem loutkové socialistické osmdesátkové retro Soudružky s kroužky Jana Pichlera, Dominika Migače a Marty Hermannové ani produkci Berty Doubkové a kol. Vyrobím díru, abych z ní mohla čouhat).
Zahraniční výběr zahrnoval Vzdálenost Tiaga Rodriguese z Avignonského festivalu, Parallax Katy Wéber budapešťského Divadla Proton (režie Kornél Mundruczó) a Svatou Johanku z jatek Bertolta Brechta, s níž přijel Berliner Ensemble (režie Dušan D. Pařízek).
Divadlo zaměřené na děti, které je každoroční součástí programu festivalu, letos zastupovala Akce Rosomák Johany Bártové v nastudování libereckého Naivního divadla.
Z inscenací domácích plzeňských souborů jsem zvládla Divadlo Alfa s jeho produkcí Pravdu má každý svou (?) Jakuba Vašíčka a Tomáše Jarkovského (a neviděla Požár Rolanda Schimmelpfenniga činoherního souboru domácího Divadla J. K. Tyla).
Reflexe aktuálního společenského diskursu
Činohra má proti opeře výhodu, že dokáže rychleji reagovat na aktuální dění. Letos se to v Plzni tématy, která „hýbou“ společností, doslova hemžilo. Jednotlivé inscenace byly samozřejmě mnohovrstevnaté, nicméně dá se z nich vysledovat několik dominantních dramaturgických linií.
Manipulace
Nejspíš blížící se volby zapříčinily, jak silně na mě zapůsobil Nepřítel lidu, jakkoli režie Jana Holce vlastně tradičně ctila „staré“ Ibsenovo drama z roku 1882. Drtivě ovšem rozkryla, jak blízko k současnosti má manipulace s informacemi, jejichž zdánlivě neotřesitelná pravdivost se postupně drolí, až se z jejich hlasatele stane vyvrhel. Herecké výkony především Lukáše Melníka jako idealisty Tomáše Stockmanna a Mariána Chalányho v roli jeho politicky pragmatického vypočítavého bratra Petra obnažily křehkost a hranice morální integrity pod tlakem vydírání, prospěchářství, pokrytectví, politicko-hospodářské machinace, podplácení i servility novinářů, jak jsme toho stále svědky a v době před volbami obzvlášť. To jsou hlavní důvody, proč byl pro mě Nepřítel lidu ostravského Divadla Petra Bezruče vrcholem letošního festivalu.
Z jiného úhlu pohledu na téma manipulace s fakty podívali v plzeňském Divadle Alfa. V inscenaci Pravdu má každý svou (?) s mottem „Upálit neznamená vyvrátit“ Jakub Vašíček a Tomáš Jarkovský konfrontovali renesančního myslitele Giordana Bruna a jeho tezi o kulatosti Země a nekonečnosti vesmíru s dnešními hoaxy na sociálních sítích, podle kterých je Země placatá a proti záření 5G sítí je třeba se chránit alobalem na hlavě. Vtipná byla zejména pasáž „dokládající“, jak Armstrongovo přistání na Měsíci bylo „fakticky“ pouze natočeno ve studiu. Nejspíš očekávání, navozené fotografiemi nejrůznějších historických osobností na titulní straně programové brožury, vedlo k určitému zklamání, že při konfrontaci „pravd“ zůstalo pouze u kulatosti země, rozehraných ovšem nápaditou hravostí a humorem, typických pro Divadlo Alfa.
Otevírání traumat historie k současnosti
Navýsost aktuální inscenací, která také otevírala témata moci, manipulace, loajality a politických ambicí, byli Vlastenci, přičemž jejich děj vychází přímo z událostí poslední doby s důsledky, které se nás bezprostředně stále dotýkají. Britský dramatik Peter Morgan rozkrývá zejména prostřednictvím postav Borise Berezovského a Vladimira Putina mocenské hry v Rusku po rozpadu Sovětského svazu. Režisér Jakub Šmíd obohacuje toto politické drama o prvky drsné satiry, díky níž inscenace brněnského Národního divadla ještě nabývá na hrozivé mrazivosti. Typově skvělé bylo zejména obsazení Tomáše Šulaje jako Borise Berezovského, který toužil získat Nobelovu cenu za teorii lidského rozhodování, přičemž se tak zásadně zmýlil při volbě Jelcinova nástupce Vladimira Putina v podání vzrůstem drobného „suchara“ Viktora Kuzníka. Závěr, koncipovaný jako sebevražda „sympaťáka“ Berezovského, však do inscenace nepříhodně vnášel až nádech červené knihovny.
Z nedávné historie, v tomto případě slovenské, vychází také inscenace Tatarka. Z románů Dominika Tatarky režisér Dávid Paška sestavil koláž o životě Bartolomeje Slzičky, Tatarkova alter ega. Prochází napříč čtyřmi historickými milníky 20. století: Jako student v Paříži roku 1938 čelí názorům francouzské společnosti na Mnichovskou dohodu, v roce 1956 je oslavován jako československý národní spisovatel budovatelského socialistického realismu (v letech 1949–1951 byl tajemníkem a ústředním tajemníkem Svazu československých spisovatelů). Po roce 1968 sdílel osud mnoha intelektuálů této doby, kdy se po vystoupení z KSČ ocitl mezi zakázanými autory a patřil, pod dozorem StB, k předním slovenským disidentům, který se jako stařec dožil změn směřujících k pádu komunismu (zemřel 10. května 1989). Inscenace, která za současné politické situace na Slovensku silně rezonuje, se ale v lavině slov, reálií, narážek, symbolů ukázala pro české publikum méně srozumitelná.
Velký oblouk nad maďarskou historií 20. století sklenul v inscenaci Parallax Katy Wéber budapešťský soubor Proton. Ve třech dějstvích, která se odehrávají ve zchátralém neudržovaném bytě babičky, rozkryla tři generace maďarské židovské rodiny: Babička (Lili Monori) se narodila za dramatických okolností v koncentračním táboře a přežila holokaust, uchovává řadu rodných listů, díky kterým se jí dařilo skrývat svou židovskou identitu. Její dcera (Emőke Kiss-Végh), která za ní přijela z Berlína, chce naopak babiččiny útrapy a židovský původ využít, aby svého syna dostala na lepší školu. Pubertálního syna (Erik Major) ovšem zajímá pouze to, aby se v babiččině bytě povedl divoký večírek gayů. Není divu, že inscenace Divadla Proton byla zatím uvedena pouze mimo Maďarsko. Nejen kvůli zcela explicitním sexuálním scénám nahých mužů, ale i do posledního detailu realistické drsnosti, s níž režisér Kornél Mundruczó nekompromisně rozkrývá stále živá traumata, která se táhnou osudy lidí od druhé světové války. Náznak naděje přinesla ohromující a mimořádně efektní scéna, během které se na jeviště ze stropu, dřezu i lednice valily vodopády s hektolitry „očistné“ vody.
Také inscenace ústeckého Činoherního studia nahlíží pohledem tří generací na traumata, která z minulosti, v tomto případě poválečného Španělska, přežívají do současnosti. Režisérka Eliška Říhová adaptovala novelu Layly Martínez Červotoč, kterou tato španělská spisovatelka debutovala v roce 2021 (nominovaná v USA na National Book Award). Dům, v inscenaci příhodně tvořený molitanem, který tlumí kroky a umožňuje vystupovat ze „zdí“, v němž se minulost dere jako červotoč do přítomnosti, působí jako živá entita, která pomalu rozkládá životy svých obyvatel – Báby (Zuzana Zlatohlávková), Svaté – dcery (Marie Machová) a Vnučky (Luciana Tomášová). Inscenace s až hororovou atmosférou sleduje napjaté vztahy mezi generacemi, sociální nerovnosti a nevyřčené křivdy.
Politické divadlo
Politické divadlo vnesl do festivalu Dušan D. Pařízek inscenací Svatá Johanka z jatek. Tento raný Lehrstück Bertolta Brechta je nesmlouvavou kritikou nejen kapitalismu v době hospodářské krize na konci 30. let v Německu, ale i pánbíčkářských věrozvěstů. Nebylo snadné (navíc při náhradě běžného titulkovacího zařízení malými monitory po stranách jeviště) zachytit, natož vstřebat příval slov, který nepřestal ani během přestávky, protože Dušan D. Pařízek cítil potřebu do Brechtova textu, v Berliner ensemblu „nedotknutelného“, vsunout pasáže z románu Atlasova vzpoura americké spisovatelky a filozofky Ayn Rand s obhajobou kapitálu a podnikatelské svobody jako až provokativního kontrastu Brechtovy antikapitalistické hry. Pokud byl letošní plzeňský festival bohatý na velké herecké výkony včetně značného objemu textu, který museli herci často ze sebe doslova chrlit v prestissimu a fortissimu, tak jim vévodila Stefanie Reinsperger v roli Maulera. Obsazení nesmlouvavého masového magnáta touto dlouholetou Pařízkovou spolupracovnicí dodalo inscenaci až monstrózní obludnost mocenské mašinérie.
Sex a násilí vs. ztišený vhled do lidských duší
I když už má plzeňský festival za sebou období, kdy byl doslova zaplaven inscenacemi plnými vulgarismů a brutálního násilí, tento drsný pohled na svět kolem nás letos neminul. V Nočních můrách s čápem marabu s divadelní adaptací tohoto psychologického thrilleru Irvina Welshe režisér Tomáš Ráliš s gradující dynamikou inscenace rozkrýval drsný svět kluka z edinburského předměstí plný násilí, rváčství, krutosti, marných úniků až po sexuální orgie a surový trest znásilňované dívky. Především díky Michalovi Luriemu v titulní roli získala inscenace další vrstvy v halucinacích a snech umírajícího Roye Stanga.
Takto nekompromisně brutální vhled do lidské psychiky se na festivalu dostal do prudkého kontrastu s inscenací Paní Dallowayová Divadla Na zábradlí (uváděné shodou okolností týž den jako Noční můry). Na adaptaci románu Virginie Woolfové, v níž se mikropříběhy jednotlivých postav a jejich vztahy pro mě v pomalém tempu režie Anny Klimešové až příliš rozmlžovaly, jsem ocenila jemné nuance herectví v čele s Magdalénou Sidonovou jako Clarissou.
Ačkoli je inscenace Slováckého divadla Tramvaj do stanice touha postavena na osvědčené „klasice“ Tennessee Williamse, téma zneužívání sexuality, psychického vyčerpání a zhroucení i mocenských antagonismů mužů a žen i expresivita režie Anny Davidové a vypjatost hereckých výkonů sílu dramatu paradoxně oslabila.
Mezigenerační environmentální dystopie
Více než dvě desítky festivalů a divadelních souborů z celého světa, včetně festivalu plzeňského, se spojily v koprodukci inscenace Tiaga Rodriguese Vzdálenost, premiérované v rámci letošního 79. ročníku Festivalu d’Avignon, jehož je Rodrigues ředitelem. V příběhu, který se odehrává v roce 2077, se propojuje složitý vztah otce (Adama Diop) a dcery (Alison Dechamps) komplikovaný nejen limitovaným způsobem komunikace mezi Zemí, kde otec zůstal, a Marsem, kam dcera odletěla, ale i odlišnými názory představitelů těchto dvou generací na možnost záchrany zpustošené Země. V bezútěšném prostoru kolem holé skály a padlého uschlého pahýlu stromu (připomínal mi ústřední scénografický motiv Zlata Rýna a Valkýry z inscenace Wagnerovy tetralogie v londýnské Královské opeře Covent Garden v režii Barry Koskyho) se herci na točně kolem sebe pohybovali v různých rychlostech jak na oběžných drahách, které se přes dojemné vzpomínání, snahu o vzájemné pochopení i váhání nad správností svých názorů a rozhodnutí nemohly protnout.
Záblesky humoru
Humoru bylo na letošním plzeňském festivalu poskrovnu. Vedle sarkasticky ironických záblesků v inscenaci Alfy Pravdu má každý svou (?) úsměvy vyvolávala Akce Rosomák Johany Bártové v nastudování libereckého Naivního divadla. Spíše však díky vtipným loutkám (Robert Smolík) a dílčím replikám než tématu: Akcent na dozajista chvályhodnou ochotu a důvtip klučíka Šimona pomoci v lese nejen zvířatům, které trápí naštvaný rosomák, ale i přímo jemu od bolestivého zranění upozadil neméně důležitou vrstvu příběhu – klukovu neposlušnost, za kterou ho jeho tatínek vlastně ještě pochválí.
Hravostí byla prodchnuta inscenace Wernisch v režii Jana Nebeského, která kombinovala hold básníkovi Ivanovi Wernischovi s kabaretními písničkami do nevázané férie, v níž bylo „dovoleno“ vše – kašpárek, růžoví nafukovací žraloci nebo oživlé badmintonové košíky – a „ztratil“ se ten, kdo se v nekonečném střídání postav, extravagantních kostýmů Petry Vlachymské a absurdit se snažil najít logiku. Až se pod tou záplavou gagů a grotesky s téměř dryáčnickým humorem vytrácela rafinovanost a jazyková nápaditost Wernischových textů, které se i písničky Aleše Březiny jen zlehka dotkly.
Mikroporty
Velmi zarážející pro mě bylo používání mikroportů i v komorních inscenacích a malých prostorech, kdy diváci seděli téměř na dosah od interpretů. Možná jsem na používání reprodukční techniky přecitlivělá, ale pro mě to je berlička, která spíš usvědčuje interprety (nejen herce, ale i režiséry) z neschopnosti zacházet s neamplifikovaným hlasem, jehož možnosti přesahují mluvu zkreslenou reproduktory. Pevně věřím, že této praxe zůstane opera v tradičních divadelních prostorech ušetřená.
Současná témata i v opeře
„Handicap“ obtížnějšího a pomalejšího vstupu operního žánru do aktuálního společenského diskurzu se operní soubory snaží kompenzovat tím, že se režiséři pachtí za tím, aby do klasických oper vpašovali současná témata nebo alespoň dnešní dobu. Samozřejmě přitom narážejí na limity dané partiturou jako mnohem závaznějším východiskem, než jsou činoherní texty, s jejichž tempo-rytmem mohou režiséři nakládat volně. Kromě toho má činohra volnější možnost adaptací dramatických textů, a to velmi zásadních. Opera si musí vystačit většinou jen se škrty. K výraznému posunu došlo v herectví. Už dávno se neomezuje na statické postávání rozložitých sólistů na akusticky nejvýhodnějších místech jeviště a přiblížilo se činohernímu, lze-li o takovém dělení vůbec mluvit. Režiséři operních inscenací mají čím dál větší slovo při typově adekvátním obsazení, přičemž ke špičkovým pěveckým výkonům požadují po sólistech i fyzicky náročné akce, propracovanou gestiku a mimiku, bez ohledu na to, že tenorista musí zvládat pověstné vysoké „c“.
Ve víru plzeňského festivalu jsem si však uvědomila, že ani současné české operní dění není muzeum odtržené od současnosti, pravda většinou díky alternativním, studiovým souborům. I když jsou operní skladatelé při výběru témat navíc konfrontováni s tím, nakolik příběh „zdůvodňuje“ vyjádření zpěvem. Z nových oper, jejichž autoři se snaží reflektovat oblasti, které rezonují ve společenském diskurzu, stojí za připomenutí například inscenace Tak tiše až… Slavomíra Hořínky (Orchestr Berg 2022) s citlivým uchopením traumatu sexuálního násilí. Sugestivně zneklidňující byla „filozofická dramédie“ Zaprodanec Františka Chaloupky (NODO 2024): Nad inspirací Janem Amosem Komenským vystavěl aktuální metaforu rozvráceného světa a nástrah při hledání kotvy života či cesty označené za jedinou správnou charismatickou osobností, která manipuluje ostatní s pomocí zdánlivě neotřesitelných pravd světových myslitelů, vědců a umělců, aniž si uvědomuje, že je jen nástrojem v rukou jiných, mocnějších, kteří ovládají svět pro svůj vlastní prospěch a bohatství.
Nedávnou kauzu vyšetřování teroristického činu „prvního českého teroristy“, důchodce Jaromíra Baldy v roce 2017, který způsobil srážku dvou vlaků a nehodu chtěl svést na muslimy, zpracoval Haštal Hapka v díle Až tu všichni budou (NODO 2024). Stvůry Šimona Vosečky (Opera Nova 2024) byly adaptací dokumentů o homofobních útocích na LGBT komunitu do žánru scénického oratoria. Na tématu gendrové identity se spíše snažila „přiživit“ Ľubica Čekovská v opeře Here I am, Orlando (Národní divadlo Brno 2024) podle románu Virginie Woolfové.
A brněnská Opera Diversa (2024) vnesla inscenací Supergrrrls! cílenou na mladé do tématu záchrany operního světa skrze „neohrožené heroiny“ – Libuši, Rusalku a Bystroušku – hravost a humor.
Tento výčet u nás uvedených soudobých oper, často včetně zajímavého inscenačního tvaru, rozhodně není úplný a dalo by se pokračovat. Ani opera tak nestojí stranou vůči trendům, kterými se zabývá dnešní činohra.
33. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo
10.–18. září 2025
Plzeň
Program
Tiago Rodrigues: Vzdálenost (Režie: Tiago Rodrigues)
Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček: Pravdu má každý svou (?) (Režie: Jakub Vašíček)
Johana Bártová: Akce Rosomák (Režie: Johana Bártová)
Tennessee Williams: Tramvaj do stanice touha (Režie: Anna Davidová)
Kata Wéber: Parallax (Režie: Kornél Mundruczó)
Virginia Woolfová, Anna Klimešová, Kateřina Součková: Paní Dallowayová (Režie: Anna Klimešová)
Roland Schimmelpfennig: Požár (Režie: Josef Doležal)
Irvine Welsh: Noční můry s čápem Marabu (Režie: Tomáš Ráliš)
Ivan Wernisch, Jan Nebeský, Jana Slouková: Wernisch (Režie: Jan Nebeský)
Henrik Ibsen: Nepřítel lidu (Režie: Jan Holec)
Dominik Migač, Marta Hermannová, Jan Pichler: Soudružky s kroužky (Režie: Dominik Migač, Marta Hermannová, Jan Pichler)
Peter Morgan: Vlastenci (Režie: Jakub Šmíd)
Layla Martínez: Červotoč (Režie: Eliška Říhová)
Berta Doubková a kol.: Vyrobím díru, abych z ní mohla čouhat (Koncepce: Berta Doubková a kol.)
Peter Morgan: Svatá Johanka z jatek (Režie: Dušan D. Pařízek)
Dominik Tatarka – Dávid Paška: Tatarka (Režie: Dávid Paška)
