Opera PLUS
  • Recenze
  • Rozhovory
  • Zprávy
  • Chystá se
  • Tanec
  • Inzerce
  • Operní panorama
  • Soutěže
    • Výherci soutěží
  • Encyklopedie
  • O nás
  • Více
    • Album týdne
    • Čtenářský blog
    • Filmová Hudba
    • Klasika
    • Lifestyle
    • Osobnosti
    • Portréty
    • Postřehy
    • Publicistika
    • Seznamte se
    • Soudobá Hudba
    • Stará Hudba
    • Týden s Tancem
Čtení Leoš Janáček
sdílejte:
Opera PLUSOpera PLUS
Font ResizerAa
Mobilní menu Opera PLus
  • Recenze
  • Rozhovory
  • Zprávy
  • Chystá se
  • Tanec
  • Inzerce
  • Operní panorama
  • Soutěže
  • Encyklopedie
  • O nás
    • Album týdne
    • Čtenářský blog
    • Filmová Hudba
    • Lifestyle
    • Osobnosti
    • Portréty
    • Publicistika
    • Seznamte se
    • Soudobá Hudba
    • Stará Hudba
    • Klasika
    • Postřehy
    • Týden s tancem
Napište nám
data-width="" data-height="" data-small-header="false" data-adapt-container-width="true" data-hide-cover="false" data-show-facepile="true">
Opera PLUS
Připojte se k největší komunitě klasické hudby Přihlásit se
Sledujte nás
© Opera PLUS 2025 - Všechna práva vyhrazena

Leoš Janáček

Publikováno 27/09/2025
sdílejte:
12 minut čtení
sdílejte:

Leoš Janáček (narozen 3. července 1854, zemřel 12. srpna 1928) byl český skladatel, hudební teoretik, folklorista, sbormistr, publicista, pedagog, organizátor kulturního a hudebního života. K vytvoření originálního moderního hudebního stylu ho inspirovala moravská a slovanská lidová hudba. Podle statistik zahraničního portálu operabase.com je Janáček jedním z 20 nejhranějších operních autorů.  

Život

Leoš Janáček byl synem učitele Jiřího Janáčka (1815-1866) a Amalie (rozené Grulichové) Janáčkové (1819-1884). Narodil v Hukvaldech na Moravě (část rakouské říše). Byl talentovaným dítětem v rodině s omezenými finančními možnostmi.

V roce 1865 byl Leoš v jeho jedenácti letech vyslán jako zpěváček do opatského sboru augustiniánského kláštera sv. Tomáše ve Starém Brně, kde ho hudebně vedl otcův přítel Pavel Křížkovský. Příležitostně zde hrál na varhany a na klavír, platil za vynikajícího klavíristu, neboť pod vedením Křížkovského dokonale zahrál Beethovenovy symfonie v klavírním duetu se spolužákem. Jeho snem byla zpočátku dráha klavírního virtuosa, měl ale poměrně krátké prsty a záhy tuto myšlenku opustil. Základní vzdělání získal na starobrněnské reálce (1866–1869) a na učitelském ústavu maturoval v roce 1872.

Křížkovský považoval Janáčka za problematického a svéhlavého studenta, přesto ale doporučil jeho vstup na pražskou varhanickou školu. Na pražské varhanické škole byl žákem Františka Zdeňka Skuherského a Františka Blažka. Školu i po velké kritice provedení Skuherského gregoriánské mše (v časopise Cecilie v březnu 1875), absolvoval už po jednoletém studiu (1874–75) s vynikajícími výsledky. Jeho otec chtěl, aby Leoš navázal na rodinnou tradici a stal se učitelem, jeho schopnosti ale předčily všechna otcova očekávání. Janáček původně chtěl studovat hru na klavír a varhany, ale nakonec se věnoval hlavně kompozici.

První sborové skladby napsal během své sbormistrovské praxe u řemeslného sdružení Svatopluk (1873–1876).

Po návratu v roce 1876 do Brna pracoval jako učitel hudby a dirigoval různé amatérské sbory. Mezi jeho žáky na brněnském učitelském ústavu patřila Zdenka Schulzová, dcera ředitele ústavu Emiliana Schulze, která se později stala Janáčkovou ženou. V roce 1876 se ale stala jeho studentkou klavíru Amálie Wickenhauserová, později Nerudová, se kterou spoluorganizoval komorní koncerty a v následujících dvou letech koncertoval.

V únoru 1876 byl zvolen sbormistrem Filharmonické společnosti Brněnská beseda. Kromě přerušení v letech 1879 až 1881 zůstal jejím sbormistrem až do roku 1888.

Janáček považoval vzdělání za velmi důležité, a proto jezdil soukromě na krátké pobyty na konzervatoře v Lipsku a ve Vídni (1879–80).

Samostatně se stále vzdělával, a to nejenom v hudbě, ale například v estetice, lingvistice, dějinách hudby apod.

V roce 1881 se vrátil se do Brna, kde se 13. července 1881 oženil se svou žákyní Zdenkou Schulzovou.

V roce 1881 Janáček také založil Varhanickou školu, byl jmenován ředitelem a tuto funkci zastával až do roku 1919, kdy se škola stala brněnskou konzervatoří.

Založil a vedl (1884–1888) redakci časopisu Hudební listy, kde psal odborné články a recenze. Z Janáčka se díky nadání, houževnatosti a neobyčejnému pracovnímu nasazení stala respektovaná brněnská osobnost.

V roce 1890 zemřel jeho syn Vladimír a 1903 zemřela jeho dcera Olga, její památce věnoval operu Jenůfa.

Sklíčený a emocionálně vyčerpaný Janáček odjel do lázní Luhačovice, aby se zotavil. Zde se setkal s Kamilou Urválkovou a jejich milostný příběh poskytl námět pro jeho další operu Osud.

V roce 1917 se Janáček seznámil s tehdy pětadvacetiletou Kamilou Stösslovou a jejich přátelství trvalo až do skladatelovy smrti. Pro Janáčka představovala inspirační zdroj, vysněný ideál ženy, a nijak nevadilo, že skutečnost byla poněkud odlišná.

Navštěvoval mezinárodní festivaly Společnosti pro soudobou hudbu, kde byl považován za avantgardistu a podnikl také v roce 1923 turné po Anglii.

V roce 1925 mu byl udělen čestný doktorát Masarykovy university. V roce 1927 byl s Paulem Hindemithem jmenován členem Pruské akademie věd a téhož roku mu belgický král udělil Rytířský řád krále Leopolda (za uvedení opery Její pastorkyně v Antverpách).

Leoš Janáček, jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů konce 19. a počátku 20. století, zemřel na zápal plic, nečekaně a náhle v ostravské nemocnici 12. srpna 1928, když se předtím nachladil za svého prázdninového pobytu v Hukvaldech.

Tvorba

Janáček byl vždy fascinován a ovlivněn moravskou lidovou písní, studoval a užíval nápěvy, rytmiku a intonaci řeči. Všechny tyto aspekty posléze převáděl do své hudby. Byl zaujatý také ruskou lidovou hudbu, kterou studoval.

V polovině 80. let 19. století začal Janáček skládat systematičtěji. Mimo jiné vytvořil Čtyři mužské hlasové sbory (1886) věnované Antonínu Dvořákovi a jeho první operu Šárka (1887–1888). Během tohoto období začal sbírat a studovat lidovou hudbu, písně a tance.

Na začátku roku 1887 ostře kritizoval v Hudebních listech komickou operu Ženichové od skladatele Karla Kovařovice. Janáčkova recenze zřejmě vedla ke vzájemné osobní averzi, protože Kovařovic jako ředitel Národního divadla v Praze odmítl uvést Janáčkovu operu Jenůfa.

Opera Jenůfa byla s úspěchem provedena v Brně v roce 1904, ale Janáček usiloval o uznání vlivnější pražské opery, ale Jenůfa tam byla odmítnuta (od jejího prvního uvedení v Praze uplynulo dvanáct let).

Od počátku 90. let 19. století vycházel Janáček z moravského a slezského folkloru, využíval lidových písní a tanců v orchestrálních a klavírních aranžmá. Většina jeho úspěchů v této oblasti byla publikována v letech 1899–1901, ačkoli jeho zájem o folklór je celoživotní.

Jeho skladatelská tvorba byla stále ovlivněna skladatelským stylem Smetany a Dvořáka. Podle vzoru Dvořákových Slovanských tanců složil podobný komplet, inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje, s názvem Lašské tance.  Velmi negativně se vyjádřil o německém neoklasicismu a zejména o Wagnerovi v časopise Hudební listy, který založil v roce 1884.

V letech 1887-1888 Janáček napsal svou první operu Šárka na text Julia Zeyera, ale protože nebyl v Praze oblíben, nedostal od Zeyera souhlas k užití textu. Práci na opeře tak musel odložit a vrátil se k ní až v roce 1919.

Janáček se cítil zrazen a v roce 1888 se zaměřil na studium lidové hudby a folkloristický směr dokládá v roce 1890 vydáním Kytice z národních písní moravských, Vlašskými tanci, Národními tanci na Moravě, Královničkami a baletem Rákoš Rákoczy. Také napsal svou druhou operu Počátek románu, která byla uvedena 1894 v brněnském Národním divadle. Janáček operu později (obzvlášť po textové stránce) nazval jako naivní.

Janáček po smrti druhorozeného syna 1890 přesto zůstal veřejně aktivní a stal se členem výboru Družstva českého Národního divadla v Brně, založil Ruský kroužek a stal se předsedou Klubu přátel umění.

V roce 1894 napsal operu na divadelní hru Gabriely Preissové s názvem Její pastorkyňa. Pracoval na ní skoro deset let, ovšem zcela nový skladatelský a originální přístup, odlišný od všech přechozích autorských prací jej vynesl mezi přední světové skladatele.

Následovaly sborové skladby Kantor Halfar, Maryčka Magdónova a 70 000, které věnoval sboru Pěvecké sdružení moravských učitelů, v jejichž podání zazněly v několik místech Evropy.

Janáček bohužel zničil některá svá díla, jako například klavírní skladbu 1. X. 1905 (Z ulice) či autograf Její pastorkyně.

Až v roce 1916 došlo k pražské premiéře opery Jenůfa, otevřela mu však dveře do celého světa. 1918 měla velký úspěch ve Vídni, posléze v Německu a v roce 1924 v New Yorku. Od roku 1916 složil dalších pět významných operních děl, dva smyčcové kvartety, několik suit a písňové cykly.

V roce 1920 napsal symfonickou báseň Balada Blanická, o rok později dokončil operu Káťa Kabanová a začal psát operu Příhody lišky Bystroušky.

V roce 1923 dokončil svůj první smyčcový kvartet Z podnětu Tolstého Kreuzerovy sonáty a skládal operu Věc Makropulos na náměty Karla Čapka.

V roce 1926 napsal Capriccio pro klavír (pro levou ruku, věnovaný Otakaru Hollmannovi, kavíristovi, který přišel ve válce o ruku). V tomto roce Janáček složil své asi nejznámější orchestrální dílo Sinfoniettu, kterou věnoval Brnu.

Poslední období skladatelova života přineslo nejoriginálnější, nejvyzrálejší a světově proslulá orchestrální díla, především Sinfoniettu, rapsodii Taras Bulba a slavnou Glagolskou mši, jednu z nejsvébytnějších skladeb světové hudby vůbec, mši napsanou ve staroslověnštině.

Zdá se, že čím starší Janáček byl, tím mladistvější hudbu skládal. Po premiéře Glagolské mše začal pracovat na opeře Z mrtvého domu, podle Dostojevského románu. Pro svoji přítelkyni Kamilu skládal druhý smyčcový kvartet Listy důvěrné.

V červenci 1928 odjel Janáček do Hukvald, kam za ním přijela i přítelkyně Kamila. Chtěl pracovat na partituře Z mrtvého domu, práci však nedokončil. Byl převezen se zápalem plic do sanatoria dr. Kleina v Moravské Ostravě. Zemřel 12. srpna 1928 a byl pochován o tři dny později na Ústředním hřbitově v Brně.

Zajímavosti

Po Janáčkovi je pojmenován impaktní kráter na planetě Merkur.

Od roku 2004 v Brně probíhá mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno a v dohledné době bude dostavěno Janáčkovo centrum – nový koncertní sál a sídlo Filharmonie Brno. Původní náklady na výstavbu nového koncertního sálu na rohu Besední a Veselé ulice spočítali odborníci na téměř 1,3 miliardy korun. Po aktualizaci investičního záměru se rozpočet zvýšil na necelé dvě miliardy, také dokončení se posouvá na rok 2023.

Výběr z děl

Orchestrální skladby

Suita, op. 3 pro smyčcový orchestr

Žárlivost, koncertní předehra

Rákós Rákoczy – baletní hudba

Šumařovo dítě, symfonická báseň podle básně Sv. Čecha

Taras Bulba, slovanská rapsodie podle povídky N. V. Gogola

Balada blanická – symfonická báseň podle Jar. Vrchlického

Sinfonietta pro velký orchestr

Vokální skladby

Ukvalská lidová poezie v písních

Kytice moravských národních písní s klavírem

Otče náš, kantáta pro tenor, smíšený sbor, harfu a varhany

Zápisník zmizelého pro tenor, alt a tři ženské hlasy s klavírem

Říkadla pro 9 zpěváků a kom soubor

Komorní skladby

Sonáta pro housle a klavír

Pohádka pro violoncello a klavír

Smyčcový kvartet č. 1 („z podnětu Kreutzerovy sonáty“)

Smyčcový kvartet č. 2 („Listy důvěrné“)

Mládí pro dechové sexteto

Klavírní skladby (a skladby pro klavír a komorní soubor)

Thema con variazioni (tzv. Zdenčiny variace)

Moravské tance

Sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“

Po zarostlém chodníčku. I. a II. řada

V mlhách, 4 skladby pro klavír (1912)

Vzpomínka

Concertino pro klavír a instrumentální soubor

Capriccio pro klavír levou rukou a instr. soubor

Ocenění

V roce 1925 dostal Janáček čestný doktorát Masarykovy univerzity.

Kulturní reference

Leoš Janáček – velký příběh 20. století (dokumentární film) v koprodukci Česko / Velká Británie, 2020, 52 min. Režie: Vlastimil Šimůnek. Účinkují: Miloš Štědroň, Iva Bittová, Simon Rattle, Brian Large, Reiner Moritz a další.

Odkazy

L. Janáček na Opeře Plus.

L. Janáček na YouTube.

(Autorkou textu je Eva Kolandová.)

Sdílet článek
Facebook email zkopíruj odkaz vytisknout
sdílejte:
Předchozí článek Julie Svěcená
Další článek Luciano Pavarotti
Opera PLUSOpera PLUS
Sledujte nás
© 2025 Opera PLUS
Vítejte zpět!

Přihlášení k účtu

Username or Email Address
Password

Zapomenuté heslo?

Not a member? Sign Up