Po příchodu u vstupu dostávám do rukou knihu Tanec Praha 20 let… 1989–2009 připomínající právě vzestup této scény a zdůrazňující její význam nejen v tuzemském, ale i světovém měřítku. Ve foyer probíhá výstava fotografií dokumentující rekonstrukci budovy divadla a část snímků běží i na televizi. To vše je dílem týmu divadla Ponec, které je hledalo v archivu. Ze série lze vycítit určitou surovost přebíjející se s jemností tance. Krátce po půl osmé se ujímá úvodního slova Yvona Kreuzmannová, ředitelka a zakladatelka Tance Praha, z. s. a zároveň divadla Ponec. Kromě díků příchozím přináší i historický exkurz budovou, přičemž zdůrazňuje osobnost Františka Ponce a éru Bia Ponec, které zde sídlilo do roku 1968, a zmiňuje trend Dance Houses, tanečních domů jako prostor pro současné pohybové umění, který inspiroval i založení divadla Ponec. Na řadu přichází i praktické info, kromě samotného programu dnešního večera totiž upozorňuje na jeden malý, ale poměrně důležitý detail: Ponec už nebude hrát od 20:00, ale začátky se mění na 19:30, takže při příští návštěvě pozor!
Když se přesouváme do sálu, na jevišti v popředí stojí zpěvačka Antonie Nyass, po její levé ruce umístěný klavír zahalený igelitem, čímž se nenápadně odkazuje k rekonstrukci Ponce. V pozadí stojí tanečnice Lenka Kniha Bartůňková a za ní se na plátně promítají černobílé mraky, které naopak evokují sny a vize, jež právě Yvona Kreuzmannová se svým týmem do tohoto prostoru přinesla. „Čeho se bojíš?“ začíná otázkou svůj výstup Antonie Nyass a dotýká se tak metaforicky vrávorání, rozpaků a pochybností, které rozjezd jakéhokoliv projektu přináší. Ptá se dál a hlouběji, až pak do svého projevuje zapojí i klavír a zpěv, zatímco pod jejími tóny a melodií svým tělem rozpohybovává prostor Lenka Kniha Bartůňková. Vše to připomíná jakýsi sen nebo melancholický moment, který člověk prožívá jen sám se sebou.
Poté se na jevišti za doprovodu skřípání a prapodivných zvuků objevují dvě záhadné postavy, které si své pohyby navzájem komentují, až se nakonec ukáže, že se jedná o moderátory (muže a ženu) dnešního večera, z nichž jedna je tanečnice Paulína Šmatláková a druhým aktérem je herec Tomáš Pospíšil. Jejich dialog připomíná spíše stand-up o tanci, který je až okatě záměrný. Na pódium zvou celý tým divadla Ponec včetně Yvony Kreuzmannové, který dostává od publika náležitý potlesk, což působí jako milý přátelský akt, protože kdy jindy se dostane zázemí takového uznání? Následuje promítání sestřihu dokumentu Tance kolem Ponce, který vznikl v roce 2001 a mapuje náročnou cestu rekonstrukce budovy, ale také vznik festivalu Česká taneční platforma, jež neodmyslitelně k Ponci patří. Z plátna k nám promlouvají tvůrci, jako například choreograf Petr Tyc, Petr Zuska, Lenka Ottová nebo Lenka Dřímalová, kteří se scénou spolupracovali. Záběry rovněž jako fotografie ukazují Ponec v surové nahotě a nedokončenosti, než se stal domovem české taneční scény, což působí až dojímavě.
Večer dále graduje přestavováním dalších členů např. umělecké rady divadla, zaznívají pozvánky na premiéry této sezóny, zejména na Rapture tanečního seskupení 23Poems. Jak říkají samotní moderátoři, zůstáváme pořád v kině, jako bychom se vrátili do minulosti. Následuje totiž taneční film Insanity Adriany Štefaňákové, rezidenční umělkyně pro rok 2026 na této scéně, a pro mě samotnou představuje naprostý hřeb večera, protože se jedná o velmi originální estetický zážitek. Kdesi na periferii louky se rozprostírají pokoje domova jedné mladé ženy (Adriana Gajdošová), která doslova spí v posteli se svým druhým já, s další tanečnicí bez výrazu v křiklavé růžovém hábitu s kuklou, jež si s ní pohrává jako s loutkou. Snímek vychází z běžné denní rutiny, v níž se objevují záběry z hygieny, snídaně, oběda, ale také večírku včetně němého dialogu hlavní hrdinky s alkoholem, během kterého nad ní dvojnice ztrácí sílu i kontrolu. Kombinuje se zde zejména expresivní a volný tanec, který se záměrně paradoxně odkazuje ke klasickému stylu. Fascinuje mě především barevnost, v níž růžová kontrastuje s přirozeností celého prostředí i dalších aktérů. Jako by nás diváky sama varovala, že je něco špatně. Zároveň pohled kamery poskytuje nové možnosti, jak vnímat tanec přes detaily mimiky a tváře, což se běžně jen tak nemůže během představení stát, pokud není využito life cinema. Celky střídají působivě detaily, mění se denní světlo i nálada, přičemž tanec je ostatně jako celé divadlo ve svém přirozeném prostředí, totiž venku. Snímek graduje při alkoholovém deliriu zdůrazňujícím, že naše já vždy tvoří dva protipóly.
U kina zůstáváme i dál, když na závěr tohoto programu uvede tanečnice Karolína Šnajdrová ukázku ze zmiňovaného projektu Rapture, která odhaluje přípravy projektu, a zejména vývoj choreografie. Na rozdíl od Insanity je toto dílo velmi tvrdé a svým drsným divokým tempem připomínající taneční hypnózu. Upadá v ni čtveřice tanečnic (Eliška Benešová, Tereza Krejčová, Kristýna Peldová a právě Karolína Šnajdrová), z jejichž těl se stávají kyvadla odolávající času i proměně prostoru. Podobně jako Insanity evokují stav šílenství nabitý nepopsatelnou energií, se kterou evidentně Ponec započal svou jubilejní 25. sezónu.
