„Není důležité, kdy přesně symfonie vznikla – její poselství přesahuje svou dobu. Víme, že byla napsána roku 1943, po vítězství u Stalingradu, ale válka pokračovala dál. Co to tehdy znamenalo? Co museli lidé obětovat a v sobě objevit, aby dokázali přežít? Právě o tom tato hudba vypovídá. Není to oslava vítězství, ale svědectví o době, kdy skladatel i jeho posluchači žili válkou. Je tato hudba relevantní dnes? Bezesporu. A obávám se, že bude aktuální i za sto let – protože svět se mění, ale lidská povaha zůstává stejná,“ říká šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie Semjon Byčkov.
Šostakovičova Osmá symfonie měla premiéru měla 4. listopadu 1943 v Moskvě pod taktovkou Jevgenije Mravinského, jemuž je dílo věnováno. Krátce se jí přezdívalo „Stalingradská“, ale její temný, tragický charakter a absence oslavného finále se nehodily k propagandistickým účelům. Po roce 1948 byla proto zakázána a na pódia se vrátila až po Stalinově smrti.
Česká filharmonie uvedla Šostakovičovu Osmou symfonii v minulosti desetkrát – dvakrát v roce 1947 na Pražském jaru pod vedením Jevgenije Mravinského, třikrát v roce 1955 s Karlem Ančerlem a pětkrát v letech 1990 a 2019 se Semjonem Byčkovem. Právě v roce 1990 se současný šéfdirigent České filharmonie poprvé setkal s orchestrem, který dnes vede.
Richard Strauss byl rebel hudebních forem, průkopník moderní harmonie a mistr opery i symfonické básně. Skladby pro klavír a orchestr tvoří v jeho díle jen okrajovou kapitolu – napsal pouze tři. Nejznámější z nich, Burlesku d moll, složil roku 1885 během působení v durynském Meiningenu, kde pracoval jako asistent Hanse von Bülowa. Ten, jemuž byla skladba věnována, ji odmítl jako technicky nehratelnou. Strauss se k ní vrátil až později a po úpravách ji svěřil Eugenu d’Albertovi, který ji v roce 1892 poprvé uvedl.
Česká filharmonieuvedla Straussovu Burlesku celkem devatenáctkrát – poprvé za řízení Václava Talicha s Alžbětou Klabíkovou v roce 1925 a naposledy se Semjonem Byčkovem a Bertrandem Chamayou v roce 2021.
Mao Fujita patří k nejvýraznějším mladým pianistům současnosti. Na klavír začal hrát ve třech letech, první mezinárodní cenu získal už ve dvanácti na soutěži World Classic v Tchaj-wanu. Do povědomí hudebního světa vstoupil po vítězství v soutěži Clara Haskil ve Švýcarsku (2017) a druhém místě v Čajkovského soutěži v Moskvě (2019). Od té doby spolupracuje s předními světovými orchestry a v roce 2023 debutoval v Carnegie Hall. Od roku 2021 nahrává exkluzivně pro Sony Classical, kde vydal mimo jiné souborné Mozartovy klavírní sonáty.
