Povězte mi trochu víc o vašich kořenech. Jste částečně Ir, ale máte německé židovské předky a co je nejzajímavější, narodil jste se v Jihoafrické republice. Jak se stalo, že vaši rodiče žili zrovna tam?
Ano, je to pěkná směsice. Německé židovské kořeny pocházejí ze strany mé matky, zatímco rodina mého otce byla irská a katolická. Obě rodiny na přelomu devatenáctého a dvacátého století opustily Evropu – každá z jiných důvodů – a skončily v jižní Africe. Tam se narodili mí rodiče a pak i já. Můj otec je spisovatel, píše velmi politické texty, a protože se v sedmdesátých letech postavil proti režimu apartheidu, jeho knihy byly zakázány, a tak se rozhodl opustit Jihoafrickou republiku. Ani on, ani moje matka nechtěli vychovávat děti v prostředí útlaku. Vycestovali jsme a sebrali nám pasy, takže už jsme se nesměli vrátit. Dostali jsme se do Velké Británie, kde jsem vyrostl.
Jak jste se dostal k houslím? A jak došlo k tomu, že záhy se stal vaším mentorem Yehudi Menuhin?
Když jsme se přestěhovali, moji rodiče neměli žádné peníze a museli si jako nově příchozí najít práci. V Jihoafrické republice se moje máma živila jako sekretářka, mluvila šesti jazyky. Bylo štěstí, že o práci žádala přes dobrou agenturu, která měla velké množství konexí. Nabídli jí práci buď jako sekretářka arcibiskupa v Canterbury, anebo sekretářka houslisty Yehudi Menuhina. Rozhodla se pro Menuhina a tu práci získala. Okamžitě jsme se stali součástí jeho života, jeho světa. Byly mi čtyři roky a řekl jsem si: Tímhle se chci živit, chci být jednou jako on.
Jak vás Yehudi Menuhin jako mladého houslistu ovlivnil?
Poskytl mi velké povzbuzení, a hlavně v začátku mě výrazně podpořil. Pomohl našim najít pro mě první učitelku, kterou byla skvělá Sheila Nelson. Vyšlo najevo, že je to jedna z nejlepších učitelek pro malé děti, kterou jsem mohl dostat. Menuhin mě k ní doprovodil, a dokonce mi několik prvních lekcí zaplatil. To byla obrovská podpora. Později, když jsem začal studovat u něj a účinkovat s ním na koncertech, byl pro mě neskutečnou studnicí inspirace. Dal mi také vhled do kariéry profesionálního houslisty, což pro mě byla veliká výhoda a štěstí.
Později jste studoval u slavného profesora Zakhara Brona. Která z jeho rad pro vás byla v životě nejužitečnější?
Bylo jich mnoho! Zakhar Bron je skvělý učitel, výborný houslista. Myslím, že to nejdůležitější, co jsem se naučil od něj, bylo používání techniky k vytvoření muzikality. Než jsem ho potkal, rozlišoval jsem technickou stránku a muzikalitu jako dvě oddělené složky hudby. On mi ukázal, jak tyto dvě věci propojit. Analyzovali jsme spolu hudební problémy a učil mě je vyřešit pomocí techniky tak, aby z toho byla opravdu Hudba s velkým H. Když jsem tohle pochopil, zažil jsem neskutečný „aha moment“. Také mě naučil, jak se udržovat stále ve formě. Když máte hrát koncert každý večer, nesmíte si dovolit od sebe akceptovat jiný než maximální výkon. Kdekoli na světě jste, ať hrajete v jakkoli malém sále… Vždy musíte ze sebe vydat to nejlepší.
Hrajete na housle od Guarneriho. Jak se stavíte k soudobým nástrojům? Myslíte si, že vůbec může existovat houslař, který by předčil staré italské mistry, jako byli Stradivari, Amati nebo Guarneri?
Ano, myslím, že se to stát může. Už nyní existují naprosto fantastické nástroje od současných houslařů. Za posledních 30 až 40 let se obor hodně rozvinul. Ale nemyslím si, že je to nutně otázka srovnávání, kdo nebo co je lepší, protože nemůžete jednoduše srovnávat 300 let staré dřevo se současným. I když bude mít dnešní houslař stejné dovednosti, jako měl Stradivari, dnes tu máme jiné klima, dřevo jinak pracuje a také houslařina se posunula směrem k jiným přístupům. Pro mě osobně mají staré nástroje neodolatelné kouzlo. Každý je jedinečný, má svůj vlastní hlas. Když mám to štěstí a mohu si na nějaký z nich zahrát, cítím se, jako bych létal. Nyní hraji na Ex-Lipińského housle z Guarneriho dílny, a kdybych si mohl znovu vybrat, vybral bych si právě tento nástroj. Lipiński byl vyhlášený polský virtuóz, který na něj hrál v devatenáctém století.
Co je kromě hudby vaše vášeň?
Rád cestuji a vášnivě jsem se zamiloval do Prahy. Je to jedno z mých oblíbených měst na světě. Myslím, že poprvé jsem v Praze vystoupil v roce 1993 nebo 1994. Mimochodem, první kus, který jsem v Praze hrál, byl právě Houslový koncert č. 1 Maxe Brucha – ten, který se právě chystám hrát na svém říjnovém koncertě s Pražskými symfoniky a Tomášem Netopilem v Obecním domě.
Jaký je váš vztah k tomuto koncertu?
Zbožňuji tento koncert. Poprvé jsem měl příležitost hrát ho s orchestrem, když mi bylo třináct let. Ve vzpomínkách se k tomu často vracím. Je to vskutku mistrovské dílo, patří k těm nejlepším houslovým koncertům, co byly kdy napsány. Obsahuje nádherné melodie i bravurní technické pasáže, je velice dramatický, a přitom vznešený, a jeho orchestrace je vynikající. Vypráví krásný příběh. Je pro mě potěšením s tímto dílem přijet opět do Prahy – do města, které znám velmi dobře. Hrál jsem v Praze mnohokrát, ale už je to pár let.
Na které z pražských vystoupení vzpomínáte nejraději?
Nejzajímavější zkušeností pro mě bylo vystoupení na Vltavě během pandemie covidu. K pódiu mě vezl člun. Zúčastnily se ho tisíce lidí. Lidé poslouchali na mostech, na nábřeží, na loďkách všude okolo… Také to živě přenášela televize.
Už jste někdy hrál pod taktovkou Tomáše Netopila?
Ano, ale ne v Česku. Vystoupili jsme společně v Německu a také v Londýně. Obojí pro mě bylo fantastickým zážitkem. Tomáš je úžasný muzikant, velice chápavý člověk a skvělý kolega. Jsem nadšený, že mohu hrát s ním a s Pražskými symfoniky.
Jaký styl hudby hrajete nejraději? Vím, že se nezaměřujete jen na klasiku…
Mám rád hudbu, která se dotýká mě i publika. Řekl bych, že tak z 85 % se věnuji klasické hudbě a zbylý čas trávím s jinými žánry. Nedělám mezi nimi rozdíly. Mám to štěstí, že jsem potkal mnoho muzikantů všech možných žánrů a mohl jsem se od nich něco přiučit. Naučili mě toho tolik! Jsou to špičkoví hudebníci z celého světa, nezáleží mi na tom, jestli hrají jazz, folk, indies nebo třeba rock. Velmi mě inspirují. Rád si s nimi sednu a zahraju si třeba něco z irské lidové hudby nebo jazzu. Hudba je moje vášeň a jsem vděčný za každý den, kdy se jí mohu zabývat a sdílet tu radost s jinými lidmi.
Pokud vím, také organizujete multižánrová setkání a streamy s jinými hudebníky.
Ano, ať už jde o multižánrové festivaly nebo o televizní show, kterou jsem měl tu čest vysílat během pandemie covidu. To byl projekt, který se jmenoval Hope@Home. Od roku 2020 jsme natočili 150 dílů vysílaných z mého domova, ve kterých účinkovali hudebníci všech žánrů. Pro mě to byla jedinečná možnost, jak objevit nové talenty a dát dohromady muzikanty, kteří by si mohli navzájem rozumět. V České republice jsme za tuto činnost dokonce získali ocenění festivalu Zlatá Praha.
Podle čeho jste vybíral hudebníky pro tento pořad?
V úplném začátku byl lockdown, takže jsem neměl jinou možnost než oslovit ty, kteří mohli přijít pěšky ke mně domů. Žil jsem tehdy v Berlíně, což bylo štěstí, protože Berlín je plný světových špiček. V lockdownu byli všichni doma a měli čas. Díky tomu jsem mohl mít ty nejlepší z nejlepších ve svém obýváku. Asi po dvaceti dílech jsem se rozhodl upřít pozornost na mladé talenty, kteří nebyli zatím tak slavní, a o to větší pomoc během pandemie covidu potřebovali. S mladými umělci jsme natočili asi padesát dílů. Po sto padesátém díle jsme místo toho začali natáčet celovečerní dokumentární filmy. První byl věnován irské hudbě. Další skladatelům, kteří uprchli před nacisty do exilu a ocitli se v Hollywoodu. Minulý rok jsme vyrobili film o hudbě jižní Afriky.
Je tento projekt to, co vám pandemie covidu dala? Tedy i zlé je k něčemu dobré…
Přesně tak, tenhle projekt by bez covidu neexistoval. Preferuji živá vystoupení. Bez lockdownů bych nikdy nezačal streamovat ze svého obývacího pokoje. Dostal jsem tuhle skvělou nabídku od televize ARTE a jsem za ni velice vděčný. První stream proběhl jen pár dní po vyhlášení prvních proticovidových opatření. Od té doby jsme byli na internetu a v televizi každý den. Byla to pro mě mimo jiné cesta, jak oslovit nové publikum. V neposlední řadě to byl unikátní čas i pro moji rodinu –pracoval jsem, ale zároveň jsem byl doma, to se mi jen tak znovu nepoštěstí, obvykle hodně cestuji…
Natočil jste mnoho nahrávek pro Deutsche Grammophon. Které z nich si ceníte nejvíce?
Každá nahrávka, co jsem vydal, byla pro mne snem, který se stal skutečností. Strávil jsem mnoho času přípravou, samotným nahráváním, a byl jsem přítomen i při postprodukci. Každá z mých nahrávek má za sebou nějaký příběh. Věřím tomu, že hudbou lze vyprávět příběhy. Každý příběh je jiný a každý má pro mne specifický význam. Vzpomínám na svou první nahrávku pro Deutsche Grammophon. Byl jsem tehdy hostem na albu vynikající pěvkyně Anny Sophie von Otter a ten projekt zahrnoval hudbu autorů, kteří přežili Terezín. Pak jsem se tou hudbou mnoho let zabýval, a nakonec jsem o ní natočil i film. To byly projekty, které pohnuly mým srdcem. Zároveň mé poslední album je pro mě také srdcové, jde o irskou lidovou a barokní hudbu. Zkrátka v každém albu je detailně otištěn kus mé osobnosti.
Nahrávky jsou v dnešní době obvykle velice precizní, zatímco živé vystoupení je vždy ovlivněno okolím, publikem, atmosférou v sále. Proč si myslíte, že je stále důležité vystupovat živě?
Život není dokonalý a ani hudba není dokonalá. Můžete jít do studia a nahrát něco, o čem si myslíte, že je téměř dokonalé. Ale pak to vyjde a vy nad tím ztratíte kontrolu. To nejlepší na hudbě je, že nic není správně ani špatně. Máte svobodu rozhodnout se, jak každý tón budete cítit a interpretovat, a můžete pozorovat, jak na to publikum reaguje. To je ta nejlepší věc na živých vystoupeních: propojení s publikem. Toho s nahrávkou nedocílíte. Je to, jako když vyfotíte momentku. Následně s tím programem cestuji po světě a postupně vidím, jak se mi pod rukama proměňuje. Rád pozoruji, jak mé nahrávky rostou. Jsou jako děti. Každý koncert je jiný. Jste v jiném rozpoložení, přemýšlíte jinak, hrajete jinak; může se stát, že uděláte chybu. Ale je to živé. Dýchá to. Je to rozhovor mezi vámi a publikem. A rozhovor nutně potřebuje dvě strany. Spojení s publikem je to, co na hudbě tolik miluji.
Moje poslední otázka se vztahuje k vašemu jménu: Hope. Věříte, že v dnešním světě je stále naděje?
Věřím. Jsem optimista. Odmítám přistoupit na to, že bychom jako lidstvo neměli možnost volby. Vždy existuje lepší možnost. Neznamená to, že pokaždé všechno zvládneme, nicméně alespoň v to můžeme doufat. Snažím se věřit, že v lidech je dobro. Na světě je mnoho zla, spousta negativity, násilí, válek, chudoby, smrti… Ale je tu také mnoho krásy. A největší krásou, co máme, je umění, kultura, v ní také hudba. Spojuje nás, dává nám empatii, pozitivní myšlení a možnost naslouchat si navzájem. Když si budeme naslouchat, myslím, že i nadále budeme mít naději.
Děkuji za rozhovor.
